Politické procesy
Úvod

Pro svou poslední seminární jsem si vybrala téma politických procesů, proto že jsem chtěla poznat, proč politické procesy vůbec mohly ve vyspělé společnosti existovat. Miladu Horákovou jsem si vybrala z důvodu, že to byla první popravená žena v politických procesech. V průběhu shromažďování dokumentů jsem s Horákovou začala sympatizovat a stala se pro mě vzorem, protože bych také chtěla být právničkou alespoň z poloviny co ona.

Nástin doby na konci 50.let

Politické procesy patřily ke komunistickému režimu jako ryba k vodě, byly jeho nedílnou součástí a podmínkou jeho existence. Jejich množství záviselo na politické situaci ve světě i doma a tvrdost rozsudků určovalo převážně vedení Komunistické strany (dále jen KSČ).
V letech 1948-1954 se pohyboval počet procesů okolo dvou set tisíc.
Na začátku se hlavní články (politické orgány, Státní bezpečnost a justice) teprve učily technologii výroby procesů, stejně tak i sdělovací prostředky se zaučovaly k výchově mas a k třídní nenávisti.
Proces s M.Horákovou , měl pro politické procesy klíčový význam, byl prvním velkým procesem, na kterém se podíleli sovětští poradci (Lichačev a Makarov). Podle sovětského vzoru byl proces reprezentován jako velké spiknutí, nejprve bylo odsouzeno ústředí a pak se konaly procesy menší v krajích. Technologie výroby spočívala ve využívaní nových prvků – nepřetržité výslechy (začalo se v 8 hodin ráno a jelo se na osmihodinové směny, až dva dny vkuse, vyslýchaný byl unavený a řekl nebo podepsal cokoli jen, aby si mohl odpočinout), konfrontace vyslýchaného s vykonstruovanými výpověďmi jiných vězňů a tzv. otázkové protokoly.
Roku 1948 využili komunisté vládní krize ve svůj prospěch a chopili se vlády, dopomohla jim k tomu demise ministrů Československé demokratické strany, Československé strany lidové a Demokratické strany. Komunisté provedli státní převrat a tím zaskočili ostatní strany, které takový rychlý průběh nepředpokládaly a nebyly na něj připraveny. Tento převrat vyvolal jak státní tak i stranickou krizi. Členové nekomunistických stran se buď připojili ke komunistům nebo se vzdali svých funkcí.
Hned na začátku vlády měli komunisté vypracovaný program na zlikvidování ostatních stran, chtěli je oslabit nebo rozbít, aby se už nemohly vzpamatovat. Od března do července 1948 se proto konaly nábory do KSČ. Všechny strany kromě sociální demokracie uznaly nadřazenost KSČ , proto se KSČ rozhodla, že sociální demokracii zlikviduje a ostatní strany předělá na nástroje a vykonavatele komunistické politiky. Druhý plán z podzimu 1947 spočíval v sesazení předních funkcionářů stran a dosazení členů KSČ, čímž se nekomunistické strany staly vlastně komunistickými.
Poúnorové období zničilo strany natolik, že už nebyly schopné vytvořit opozici a neměly ani pevnou organizaci, o to se zasloužila hlavně Národní fronta, která strany kontrolovala a určovala kolik mohou mít členů a jakou mají „dělat“ politiku. Jediná existující opozice byla z bývalých politických činitelů, kteří usilovali o oslabení KSČ, což pro ně ale znamenalo občanské, pracovní i politické důsledky, ale tento odpor vznikl až za několik měsíců po převratu a to jen proto, že lidé byli v šoku a snažili se stabilizovat svůj osobní život, který byl ohrožen ať už z finančních či jiných důvodů. Pokud mohli snažili se emigrovat, to Gottwald v prvním okamžiku toleroval, protože se tak zbavil nepřátel, ale v červenci 1948 přišla ze SSSR výtka ohledně emigrací, což znamenalo i zpřísnění odchodů do zahraničí. V roce 1948 byl jediný odpor vyjadřován pomocí letáků, nápisů na zdech a tzv.“šeptandou.
Na formování odporu měly vliv tři události roku 1948. Prvním byl rozpor KSČ a katolické církve, druhou XI.všesokolský slet, kdy byla provolávána hesla proti režimu, úcta byla vyjadřována E.Benešovi, tehdejšímu prezidentovi Gottwaldovi Sokolové nevzdali úctu, navíc před prezidentským ložem odvrátili hlavu, to ale znamenalo politické čistky v řadách Sokola mezi 19.-27.6.1948. Poslední demonstrací odporu byl pohřeb E.Beneše 8.9.1948, kdy se uskutečnil přechod od individuální demonstrace v masovou, ale šlo pouze o spontánní záležitost, která si vyžádala i tvrdé zákroky.
V roce 1948 byly soudy ještě nezávislé na komunistické moci, neřídily se plně podle nařízení KSČ nebo StB, ale přesto už v únoru 1948 se připravovaly naprosto vykonstruované procesy -s Demokratickou stranou Slovenska(ze státního spiknutí) a s P.Drtinou a P.Zenklem (měli si sami na sebe objednat atentát a tím připravit protistátní puč) a jen díky „špatně“ provedené práci Bezpečnosti se z nich nestaly monstrprocesy.Zřejmě největším neúspěchem bylo osvobození V.Krajiny, který byl obviněn z napomáhání gestapu, jeho proces byl dokonce dvakrát neúspěšný a to jen kvůli neprokazatelnosti obvinění.
Na podzim se ale procesy přestaly zabývat minulostí a plně se obrátily na přítomného třídního nepřítele, staly se tedy nástrojem politiky KSČ, s jejich pomocí se řešily všechny problémy a spory, navozovaly atmosféru strachu a likvidovaly všechny odpůrce.
Pod politické procesy se plně podepsala hlavně Bezpečnost, která jako první „honbu na čarodějnice“ zahájila a díky neustálým hlášením o nepřátelích režimu rozpoutala teror.
KSČ se ale nespokojila jen z náhodným hledáním škůdců režimu, sama totiž vytvořila tzv. akci Skaut, což bylo zakládání ilegálních organizací pod vedením strany, ale tento experiment se jí málem vymkl z rukou, a proto byla nucena akci ukončit a její členy pozatýkat.
V květnu 1948 u příležitosti narozenin bratra bývalého prezidenta Vojty Beneše byl ustaven Ústřední výbor nezávislé sociální demokracie, která měla po změně vytvořit okamžitě silnou stranu. Po změně zákona (231/1948 Sb.), byli v říjnu (listopadu) pozatýkáni členové výboru a na červen 1949 měl být připraven proces, ten se ale nekonal, a tak museli být Z.Peška a V.Dundr souzeni až v procesu s Miladou Horákovou.

Milada Horáková –život před procesem

Milada Horáková (za svobodna Králová) se narodila 25.12.1901 v Praze a zemřela (byla popravena) 27.6.1950 v Praze. Pocházela ze čtyř dětí a její otec byl obchodní zaměstnanec tužkárny. Navštěvovala základní školu i gymnázium v Královských Vinohradech, kde 1921 maturovala. 1926 promovala v oboru práva na Karlově univerzitě. Po studiu nastoupila na Magistrát, kde jako konceptní čekatel působila až do r.1939.
V roce 1929 vstoupila do národně sociální strany kvůli programu a osobnostem jako byli E.Beneš, dr.P.Zenkl a F.F.Plamínková, kde pracovala v právní komisi a navíc vykonávala funkci jednatelky v Ženské národní radě. V Roce 1939 byla propuštěna a až do 2.8.1940, kdy byla zatčena gestapem, pracovala v domácnosti. Tak to je velice stručný životopis ženy, která byla pro komunistický režim nebezpečná , a proto musela být zlikvidována a teď bych se chtěla věnovat jejímu životu poněkud detailně.
Její sestra Věra Tůmová o ní řekla „Milada byla od mládí bojovný typ už ve 14 musela projevit statečnost – našim zemřely děti na infekci v jeden den a Milada jim tehdy pomáhala. Jak já ji poznala, byla veselá, příjemná, otevřená, byla starší o 16 let, ale já to nijak nevnímala. Maminka nám brzy zemřela a Milada se o mne starala. Asi tak jako já pak o její dceru Janu…“1 Později pak vzpomínku na sestru upřesnila v Mladém světě v r. 1990 „ Sestra byla určitě daleko razantnější,cílevědomější a vzdělanější. Ale obě jsme byly spíše po otci. Ten byl daleko impulsivnější než maminka. Zúčastňoval se všech protirakouských bouří a Miladě o tom vypravoval.
Jako oktávanka pak také na žádné demonstraci nechyběla. Vystudovala gymnázium ve Slezské, z předešlé školy ji vyloučili právě za účast na demonstracích… Nechci aby se dnes z mé sestry dělala nějaká světice. Byla normální, zdravě myslící člověk. Někdy dovedla být velmi přísná. Její muž sám sebe dobrovolně postavil na druhou kolej, velmi si ji vážil. Je pochopitelné, že jsem s Miladou vždy a ve všem nemohla souhlasit, ale ona byla absolutně nesmlouvavá…“2
V roce 1923(1924) na Bílou sobotu na shromáždění „Míru Československého červeného kříže“ oslovila Horáková poslankyni a zakladatelku ženského hnutí Františku Plamínkovou, kdy ji požádala o práci v ženském hnutí, Plamínkové se to zalíbilo a sdělila jí čas schůzky, od té doby se jejich vztah vyvíjel v přátelském rázu a společné spolupráci. S Plamínkovou jezdila ještě v době studia právnické fakulty do zahraničí, pak ji ale potkala spála, na kterou zemřeli její dva sourozenci, v r.1923 vyhrála Horáková poprvé nad smrtí a oslavila to svatbou s Bohuslavem Horákem, toho Milada poznala na Karlově univerzitě a v ochotnickém divadle.
Po úspěšném studiu nastoupila v 1927 Horáková do Magistrátu. Petr Zenkl o mladé právničce, kterou od práce on sám zrazoval, napsal „zůstala v sociálním úřadě, stala se členkou nerozborného teamu, který pracoval od rána do noci, dostihla druhých a vynikla nad mnohé.Získala si všeobecnou důvěru a lásku a brzy imponovala svými vědomostmi a znalostmi, Uplatnila ve své práci své bohaté vědomosti a schopnosti duševní a především své dobré srdce.“3
Horáková ve své funkci často cestovala a z každé cesty si přinesla nové zkušenosti a poučení. V r. 1930 vzbudila v Haagu údiv, kdy se projevila naprostou znalostí tématu a dobrým postřehem, tuto vlastnost zaznamenala i Růžena Pelantová: „Její osobní zjev a chování přispívaly k její všeobecné oblibě. Vždy bývala jednoduše, ale vkusně a pečlivě ustrojena s vlídným úsměvem na tváři : s klidem a soustředěnou pozorností vyslechla každého, ať to byl někdo z jejích nadřízených nebo podřízených, spolupracovník z jiného úřadu nebo strana, která přišla projednat své osobní záležitosti. Její přesné otázky směřovaly vždy k jádru věci a její odpovědi byly naprosto logické, uvažující všechny okolnosti a tak jasně formulovány, že nikoho nenechaly v pochybnostech o jejím názoru. Naprostá objektivnost k projednávané otázce byla jí zřejmou. Osobní nebo stranické zájmy nikdy neřídily její návrhy, její rozhodnutí a její jednání. Snad by se někdy byla touto svou předností zdála až chladně právnickou, ale výraz její tváře ji usvědčoval z vnitřní vřelosti a její oči o hloubce citu, s jakou o věci přemýšlela a jak se ji snažila řešit…“4
V roce 1933 Miladu potkávají dvě životní události, zemře jí matka, ale narodí se dcera Jana,což Horáková považuje za náhradu od Boha, byla totiž silně věřící, a největší štěstí v jejím životě.
Horáková měla ve svém životě jen pár idolů, jedním byl T.G.Masaryk, se kterým se díky jeho dceři Alici setkala osobně, a druhým již zmíněná Fr.Plamínková, která skončila stejně tragicky jak sama Horáková. Když Němci obsadili Sudety napsala totiž Hitlerovi dopis a
po obsazení celého Československa byla zatčena gestapem a 27.6.1942 popravena v Kobylisích. Možná byla s Horákovou nějak spjata, protože Horáková byla přesně o 8 let popravena také tentokrát ale komunisty.
Teď bych chtěla jen v krátkosti zmínit její činnost v Ženské radě před válkou. Vedla odbor Žena v zákonech a veřejných řádech, ten měl zajistit rovnoprávné postavení žen podle ústavy, dále odbor Matka a dítě, který měl zajistit práva neprovdaných matek, nemanželských dětí a alimenty pro děti a rozvedené, navíc vypracovávala opravné návrhy pro penzijní a sociální pojištění a pracovala jako předsedkyně ve Výboru pro volební právo žen. Po Mnichovské dohodě navíc začala řídit Výbor pro pomoc uprchlíkům, protože jen ona dokázala rychle vyřešit uprchlickou otázku, zajistila ubytování v nejkratší možné době. Po vpádu Němců do Čech byla ale zbavena všech svých funkcí.
Milada se ale nechtěla s nacismem jen tak smířit, a proto začala hledat stejně smýšlející lidi. Její manžel o ní později prohlásil: „Miladina přímá povaha vedla k tomu, že se co nejdříve hleděla dostat do styku s odbojovým hnutím. Odbojových skupin vzniklo tehdy, po obsazení Čech a Moravy, veliké množství a bylo obtížné se v nich orientovat. Vedoucí místo mělo ovšem Politické ústředí (PÚ). Které bylo organizováno na strukturálních základech. První československé republiky(Drtina, Rašín,Krajina,Pešl,Drábek,Feierabend, Němec, Laušman a jiní). Milada navázala styk hlavně s Pešlem a mimo to i s prof.Zdeňkem Peškou, který v Politickém ústředí pracoval na nové ústavě příští svobodné republiky Československé. Styk s Pešlem byl stálý, styk s Peškou se omezoval na právnickou spolupráci. V té době byl dr. Zenkl již v Buchenwaldu a senátorka Plamínková, s níž měla Milada styk nejužší, musela pro svoji předchozí protinacistickou činnosti postupovat velmi opatrně. Byla to proto především Milada jako osoba ještě nepolitická, která jako jednatelka Národní rady žen (Horák měl na mysli Ženskou národní rad pozn.M.I.) se pokoušela i ve sféře ženského hnutí o jakousi základnu, jejíž odbojový charakter se však měl projevit hlavně později, při prvních zásobovacích obtížích, s nimiž, jak vývoj ukazoval, dalo se brzy počítat. Snažila se založit na venkově, především v okresních městech, odbočky ŽNR a uvedla jich také řadu v život. Kde všude vznikaly, již nevím, zůstala mi v paměti jen odbočka ŽNR v Mladé Boleslavi. Hlavní Miladin zájem zůstával však i v té době obrácen k Politickému ústředí…“5 Ženská národní rada se včlenila do Petičního výboru Věrni zůstaneme (PVVZ) a Horáková se velice brzy stala nejlépe informovaným členem vedení, obstarávala byty pro lidi žijící v ilegalitě a měla vypracovat kapitolu o příští sociální péči. V r.1939 ale přišlo gestapo na časopis Vboj a díky němu začalo hromadně zatýkat členy PVVZ.
Horáková v té době znovu začala používat své jméno Králová, navíc fungovala i pod pseudonymem Pěkná, podle Ant. Peška, který jí tak říkal, Milada měla získávat nové členky do Ženské národní rady a předávat je pak do odboje, kde si je převzal někdo jiný. Tato činnost ovšem nezůstala bez trestu, gestapo ji zatklo na dovolené v Horním Bradle u Nasavrk dne 2.8.1940, nejdříve byla obviněna jen z činnosti v Ženské národní radě, ale později jí byla zjištěna i činnost v odboji, což pro ni znamenalo jediné – časté a neobyčejně surové výslechy, ty ale tvrdohlavou Horákovou nedokázaly zlomit, při nejhorším předstírala mdloby a záchvaty, při kterých byla bodána do rukou jehlami, aby se vyšetřovatel přesvědčil zda to jen nepředstírá, nakonec byla zavřená do úzkých komor se zařezávajícími se pouty, ale to ji jen utvrdilo, že musí chránit osoby kolem sebe. Vyšetřována byla na Pankráci po dobu 22 měsíců, při kterých selhal vyšetřující komisař E.Pfitsch, který ji ani mučením nepřesvědčil k výpovědi, nakonec byla Horáková přeložena do Malé terezínské pevnosti až do začátku procesu. Sama Horáková o svém pobytu v Terezíně vypověděla: „Byla jsem v Terezíně od června 1942 až do června 1944. Přišla jsem do Terezína v těžkých měsících po Heydrichově smrti. Byly jsme tam přivezeny jako první transport žen dne 11.června 1942. Pro ženy bylo určeno zvláštní oddělení. V té době byly prováděny hromadné popravy a tak také z Terezína každý den bylo odvezeno mnoho osobo k popravě do Prahy i z ženského oddělení. Byly to některé významné osobnosti našeho čsl. Života, mezi nimi zejména senátorka Františka Plamínková, spisovatelka Ziegloserová a řada jiných. V té době jsme pracovaly na poli tak, jak jsme byly, v jedněch šatech a v jednom prádle bez možnosti výměny, za deště i slunce. Hygienické podmínky cel byly velmi nedostatečné. Ženské skupiny pracovaly tehdy hlavně vedle skupiny Rusů a Holanďanů na polních pracech… Později jsem již nemohla sledovati zblízka poměry v táboře, neboť jsem byla dne 4.července 1942 vsazena na samovazby do kasemat, prý na rozkaz vyšších úřadů.“6 Ve vězení pomáhala spoluvězeňkyním jak jen mohla, buď vlídným slovem, rozdělením jídla a oblečení nebo je učila modlitby. Manžel o jejím pobytu řekl: „Miladin úděl ve vězení byl zlý. V Terezíně byla přibližně dva roky. Správa Terezína (ředitel Jöckel-Pinďa) jeden čas věřila, že Milada byla sekretářkou prezidenta Beneše a podle toho s ní zacházela. Velmi jí též přitěžoval i ředitel pankrácké věznice Soppa a mimo to ovšem i sám komisař Pfitsch, který dbal toho, aby její trest (lépe řečeno vazba-poznámka M.I.) nebyl lehký. Zavřeli ji tehdy na několik týdnů do temné cely,vlastně strašidelné díry v terezínských hradbách. I tato krutost po čase však poněkud polevila a když se pak mezi vězni marně hledal doktor,jemuž by byla přidělena starost o marodku, padl los na Miladu, ač byla právnička. Milada tím dostala určitou možnost omezeného pohybu po lágru a samozřejmě, že této větší volnosti ihned využila k prospěchu vězňů.Stala se v celém slova smyslu dobrým andělem Malé pevnosti. Žije asi ještě dosti svědků této její činnosti. S vynaložením všech sil i velikou vynalézavostí obstarávala lidem léky i chléb, usnadňovala jejich osud, jak mohla, a zejména s pomocí několika odvážných vězňů (Tuzar, Přeštice u Plzně) zprostředkovávala styk vězňů s jejich rodinami venku.“7 Jedním ze svědků jejího působení na Malé pevnosti byl i MUDr. Vojtěch Sailer: „Na ženský dvůr mě uvedla Schmidtová. Tvářila se služebně, já tedy také. Ženský dvůr vypadal oproti prvnímu dvoru stísněně. Stromy, které tu rostly, ten dojem ještě zvětšovaly. Ordinovalo se v nevelké místnosti: vedoucí ženského zdravotnictví byla JUDr. Milada Horáková. Dělala všechno lehce, účelně a bez rozpaků….Po skončení ordinace jsem opět vzal svou kabelu, krabici s obvazy dal zase pod paždí a do ruky jsem vzal šampusku s močí na vyšetření. Tak jsem se vrátil na marodku. Z krabice jsme vytáhli čtyři dopisy. Dva pro muže, kteří byli rovněž zavřeni v Malé pevnosti- ty jsem dal Václavíkovi, aby je odevzdal, zbývající dva byly adresovány ven, ty jsem schoval pro Biena (Pozn. M.I. –SS-Sanitäter Franz Bien patřil k těm několika málo statečným Němcům, kteří se snažili ulehčovat osud vězňů.)8 nebo Jarmila Loudínová: „O její statečnosti mluvily i ženy, které s ní byly na Pankráci, říkaly, že se od výslechů vracela hrozně ztlučená. A nikdy neztratila odvahu pomoci tomu, kdo potřeboval. Naposledy nám to dokázala, když nás odbavovala do Osvětimi. Musela pomáhat při osobní prohlídce a stála u ní dozorkyně. Každé z nás potichu řekla: „Hele, až tě prohlédnu, vezmi si támhle za prknem kus chleba…“9 s Věrou Vackovou: „Co říci o Miládce? Jedinečný, obětavý, trpělivý člověk, senzační optimistka, ale nešťastná máma, které se nesmírně stýskalo po dcerce Janě, o níž mnoho nevěděla…“10 Milada se navíc účastnila ilegálního pašování pošty, na což se brzy přišlo a ona byla spolu se 13 muži uvězněna do mužských bunkrů, kde v té době byli i parašutisté, kteří byli brutálně ubiti na svých celách (podle svědectví dr.Ženatého).
Od léta do října 1944 byla vězněna v Lipsku, kde čekala na rozsudek smrti, který nakonec nepřišel a ona dostala pouze 8 let vězení, její manžel tehdy dostal 5 let. Až do osvobození byla vězněna nedaleko Mnichova a do Prahy se pak vrátila až 20.5.1945, kdy si zařídila byt v Zapově 3 na Smíchově, kde její rodina bydlela až do jejího dalšího zatčení, a také se vrátila ke své práci.
V koncentračním táboře se změnil její pohled na politiku, ona chtěla dříve pomáhat jen potřebným, nikdy se o politiku moc nestarala, ale po válce a po rozhovoru s E.Benešem se rozhodla, že vstoupí do Prozatímního národního shromáždění na postu poslance za Národně sociální stranu, stala se členem výkonného výboru ústředí žen, předsedkyní zahraniční komise strany, předsedkyní Rady československých žen, místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu, byla činná v předsednictvu Svazu přátel SSSR a ve výborech sociálních spolků.
Volby proběhly 26.5.1946 a Horáková se stala poslankyní. Celkem získala Československá strana národně sociální 55 mandátů, z toho později po roce 1948 18 poslanců uteklo do zahraničí, 19 bylo uvězněno a 2 lidi komunisté popravili, tuto statistiku ale nikdo v roce 1946 nepředpokládal.
Jejím největším nepřítelem se stal dr. Alois Neumann, naprostý kariérista, který dokonce vítal Němce v Českých Budějovicích, ten Horákovou kritizoval a snažil se ji zničit, toho ovšem využil i samotný Gottwald, a proto dostal Neumann křeslo na ministerstvu v době kdy byla souzena Horáková.
Horáková jako jedna z mála dokázala včas rozpoznat politiku SSSR a po rozhovoru s ministrem zahraničí Arnoštem Heidrichem a po návratu z Moskvy, kde byla s československými poslanci, se od Ruska odvrací a prohlašuje: „Jestliže Kremlu nestačí vědomí, že náš lid se choval vždy přátelsky k Rusku, ať tam byl režim jakýkoli, tak je to jasným náznakem, že více než přátelství a spojenectví Stalinovi záleží na obdobném okleštění československé státnosti a obdobném zotročení čsl. Lidu jako Hitlerovi. Tomu nutno čelit hned od prvopočátku.
Soustavným upevňováním a rozšiřováním přátelských styků se Západem musíme si tam včas vytvořit protiváhu proti Stalinovým záměrům vůči Československu..“11 To jí vyneslo jedině do popředí zájmů komunistů, a proto byla neustále na veřejnosti sledována policií.
Po roce 1948 se komunisté snažili Horákovou přetáhnout na svou stranu jako tzv. „ ponorku“ (už v této funkci působil např. J.Plojhar) nebo ji naprosto zničit, k čemuž využívali pozorování a zaznamenávání jejích veřejných vystoupení a projevů.
Dr. Arnošt Heidrich o ní řekl: „Dr. Horáková byla jednou z prvních,kdož správně rozpoznali, že naši komunisté jen provádějí rozkazy z Moskvy k uskutečnění sovětské nadvlády. Miladě patří také velká zásluha, že ihned po rozpoznání situace se podjala s obvyklou svou energií a vytrvalostí úkolu znovu vybudovat předmnichovské přátelské styky se Západem.“12 , jak už Heidrich řekl, Horáková se okamžitě snažila navázat, co nejpevnější styky se Západem, o to hlavně požádala Ed.Beneše, ve kterém viděla jedinou záchranu a někoho, kdo by mohl Západ ovlivnit, její korespondence s Benešem se pak pro ní stala usvědčujícím materiálem v jejím procesu.
Po únorovém puči a odmítnutí Marshallova plánu se spousta lidí zklamala a odevzdala se pasivitě vůči režimu, Horáková ale věděla, že je třeba bojovat, i když by to nevedlo nikam a po pravdě to ani nikam nevedlo. Navíc Horáková ztrácela spoustu svých veřejných funkcí od 27.2.1948 už nebyla vpuštěna do Rady žen a byla zbavena všech ostatních funkcí, ale stále byla ještě poslankyní, této funkce se ale vzdala sama, protože nechtěla být spojována s komunistickou vládou a chtěla pracovat v „podzemí“. Ona se zasadila o vznik třetího zahraničního odboje tím, že hledala cesty do zahraničí lidem, kteří byli pro činnost v zahraničí něčím prospěšní..
Po vyhození z Magistrátu dostává pouze podřadné úřednické místo a je neustále hlídána. Komunisté se totiž snaží najít důvod k zatčení, ale trvá jim to celý jeden rok, protože Horáková pracovala nenápadně, takže si kdokoli mohl myslet, že její odpor je zlomen a ona je naprosto ponořená do své práce, ale Horáková se navíc ve svém volném čase scházela se spoustou lidí a těm se snažila zajistit odchod do zahraničí. Většinu lidí, kteří byli pro Horákovou a odboj důležití, se jí doopravdy za hranice podařilo dostat, těm poté posílala informace. Když jí nějaký přítel v zahraničí začal přemlouvat, ať uteče také odpověděla mu jen „ Mé místo je doma“13 , tady bych chtěla vyzdvihnout autorovo zamyšlení, které se mi líbilo a které vystihuje situaci Horákové: „Kdyby tak člověk znal budoucnosti…
Někdy by to posloužilo. Někdy by se dokázal vyvarovat nepředloženého činu. A oklamal by Osud. Na jak dlouho? Slovem „osud“ svrháváme ze sebe odpovědnost. Filosof Schopenhauer kdysi cynicky prohlásil: „Čemu říkají lidé ze zvyku osud, jsou většinou jejich vlastní hloupé činy“. Místo slova „hloupé“ zvolme jiný výraz: zvláštní, osobité: člověk nemůže uniknout své povaze. Svému založení.
Horáková nemohla být jiná: její „osudů byl dán jejích charakterem – i charakterem režimu.“14



Politický proces

Milada Horáková byla zatčena na Starém Městě 27.9.1949 v 16 hodin a 30 minut. Její manžel už čekal na převod, protože Horáková se konečně rozhoupala a chtěla také emigrovat, ale to už bohužel nestihla.
Výslechy Horákové začaly až po vykonstruované výpovědi dr.Kopeckého, který ve své výpovědi hovořil o ilegálních organizacích a v této příležitosti padlo i jméno Horákové, Fr. Zemínové a Jos.Nestávala
Její výslechy začaly 8.11.1949 , kdy se vyšetřovatelé vyptávali na lidi tzv. „Skupiny střed (patřili sem Karel Šobr, dr.Jos.Nestával, dr.Jos.Čupera, dr.Fr.Račanský a Fr.Dlouhý, kteří byli označeni za zrádce, protože chtěli rozpoutat další válku). Vyšetřovatelé ji chtěli splést, ale Horáková na levné triky „nenaletěla“, nenechala se zmást a jako vystudovaná právnička odpovídala nejasně a stručně.
První výslechy se týkaly pouze jejího dosavadního života a jejího telefonního zápisníku, kdy musela říct, kdo jsou jednotlivý lidé a co o nich ví, potom se vyšetřovatel začal ptát na dr.Sýkoru, což byl tajemník bývalého prezidenta Beneše.
Kopecký pak mluvil o Horákové ještě jednou a to o zahraničně – politické komisi vedené Horákovou : „Hlavním úkolem této komise bylo podporovat politiku západních mocností oproti Sovětskému svazu. Hlavním vedoucím této protisovětské kampaně byla předsedkyně dr. Horáková, podporovaná Janem Stránským. V té době Stránský byl již v úzkém styku s britským velvyslanectvím v Praze (jeho žena je Angličanka).“ 15 Další lží bylo: „Dr.Horáková měla své úzké styky s Američany a se západnicky orientovanými členy mezinárodních ženských organizací… Já sám jako místopředseda komice jsem s ní úzce spolupracoval na podpoře politiky západních mocností. Tímto všichni členové této komise pracovali vědomě pro anglické a americké velvyslanectví.. Já sám doznávám, že rovněž jako zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí jsem tuto činnost vědomě prováděl…“16 ,na jeho obranu lze říct jen jedno, byl donucen a jeho výpověď byla vykonstruovaná, jelikož v této době se už zřejmě na případu podíleli i ruští poradci. Na základě této výpovědi se Horáková dostává pod palbu dotazů o Nestávalovi, Šobrovi, Čuperovi, Přeučilovi a Kleinerové, nedlouho poté je převezena z Pankráce do Ruzyně k ostatním vězňům.
Teď bych se chtěla chvíli zabývat fázemi výslechu, byly celkem čtyři možná pět, jednotlivé fáze byly rozděleny podle zlomových okolností. První fáze probíhala od zatčení až do 8.11.1949, kdy Horáková vše popřela. Druhá fáze je od 9.11-11.11.1949, kdy ji vyšetřovatelé zahánějí do kouta a konfrontovali ji s výpověďmi 380 zatčených, ptali se jí např. na útěk Pelantové do Ameriky, na schůzky u Račanského a vytváření ilegálních organizací, ale Horáková se snaží neustále zapírat, i když neví, co už prozradili ostatní, jestliže něco prozradila, tak jen v případě, že už byli jí jmenovaní lidé v bezpečí a nemohla jim ublížit. Předposlední fází je 12.11.1949 až leden 1950, kdy se vyšetřovatelé snažili prohloubit minulé protokoly a Horáková už musela připustit i nějaké věci ohledně „Skupiny střed“ a to jen kvůli výpovědi ostatních členů. Otázky se neustále opakovali dokola, protože vyšetřovatel se jí snaží zmást, ale zároveň si uvědomoval, že Horáková se snaží ostatní chránit a vzít co nejvíc viny na sebe. Na Ruzyni se setkává s vyšetřovatelem pplk. StB Milanem Moučkou, který o ní vypověděl: „Zanechala ve mně dojem ženy, která hluboce nenávidí komunismus, která je prostě v tom neoblomná a hrdá na to, že mohla proti komunistům bojovat. Ti všichni ostatní se snažili buď to omlouvat nebo to okamžitě ze sebe vysypali, někdy to bylo až trapný. Ale Horáková na mně udělala dojem naprosto bezvýhradné, zanícené protikomunistické bojovnice…Byla pyšná, řekl bych“.17 a potom dodal : „Já jsem přesvědčeny i dneska, že proces vykonstruován nebyl. Že fakta o protistátní činnosti tam uvedená byla pravdivá. Druhá věc je, že se jim přikládal možná větší význam a větší nebezpečnost, než jako ve skutečnosti měly…“18 , což i po tak dlouhé době je něco naprosto neslýchaného, hlavně když všichni uvěznění v tomto procesu byli později propuštěni na svobodu.
Z výslechů bylo obviněno 13 obžalovaných z toho 7 příslušníků národně sociální strany (Horáková, Kleinerová, Zemínová, Přeučil Nestával, Hejda a Buchal), 2 sociální demokraté (Peška a Dundr), 2 lidovci (Hostička a Křížek) a navíc bývalý členové KSČ Pelcl a Kalandra.
Žaloba byla vypracována 10.5.1950 a schválena vedením ÚV KSČ hned druhý den.
31.5.1950 byl proces zahájen dr.Trudákem. První tři dny procesu dostávali lidé vstupenky na potrestání zrádců lidu, další dny byly do síně nošeny rezoluce v koších celkem jich bylo podepsáno něco okolo 6000. Tisk přinášel každý den palcové titulky o procesu např. Zrádci bez masky, Teroristická banda Fráni Zemínové, navíc Horáková byla srovnávána s K.H.Frankem.
Vedle hlavního procesu probíhalo ještě 35 dalších s 639 lidmi z toho deset bylo odsouzeno k smrti, ostatní dostali těžký žalář celkem v rozsahu 7 850 let a peněžité tresty dosáhly
12 145 000 Kč.
Teď ale zpět k hlavnímu procesu, kterému předsedal dr. Karel Trudák, spolu se soudci z lidu Milošem Kučerou a Janem Polaneckým, byli přítomni i soudci z povolání dr.Otokar Matoušek a dr.Karol Bedrna.
První den vystoupila dr.Horáková po ní v průběhu dalších čtyřech dnů ostatní obžalovaní. Šestý den bylo v průvodním řízení vyslechnuto devatenáct svědků (př.J.Čupera, dr.J.Kopecký). Předposlední den byly předloženy usvědčovací dokumenty. Osmý a poslední den procesu bylo ve 20:00 vynesen rozsudek.
„Or I/VII 65/50

Rozsudek –
Jménem republiky

Státní soud v Praze uznal po hlavním přelíčení provedeném ve dnech 31.května až 8.června 1950, takto právem:
Obžalovaní:
1.) JUDr Milada H o r á k o v á ,
roz. Králová, nar.25.12.1901, úřednice a bývalá poslankyně, posledně bytem Praha XVI, Zappova 5,
2.) JUDr Josef N e s t á v a l,
nar.12.12.1900, úředník, posledně bytem v Praze I, Valentinská 22,
3.) JUDr Jiří H e j d a,
nar.25.2.1895, bývalý továrník, posledně bytem v Praze XVII, U tenisu č.5
4.) Františka Z e m í n o v á,
nar.15.8.1882, redaktorka a bývalá poslankyně, posledně bytem v Praze XII, Na Folimance č.13,
5.) František P ř e u č i l,
nar.9.10.1907, býv.nakladatel, posledně bytem v Praze- Dejvicích, Srbská č.1
6.) Jan B u c h a l,
nar.30.5.1913, štábní strážmistr SNB v.v., posledně bytem v Ostravě XVI, Paskovská č.169,
7.) Antonie K l e i n e r o v á,
roz.Šteinitzová, nar.23.3.1901, důchodkyně a býv. Poslankyně, posledně bytem v Praze VII, Haškova č.14,
8.) JUDr Oldřich P e c l,
nar.14.9.1903, býv. Majitel dolů, posledně bytem v Praze I, Pařížská č.1
9.) Záviš K a l a n d r a,
nar.10.11.1902, býv. Novinář, posledně bytem v Praze I, Revoluční č.5
10.) JUDr Zdeněk P e š k a,
nar.9.5.1900, universitní profesor, posledně bytem v Praze XV, Doudova č.15
11.) Vojtěch D u n d r,
nar.25.12.1879, pensista a někdejší ústřední tajemník býv. Sociálně demokratické strany, posledně bytem v Praze XI, Husinecká č.4,
12.) JUDr Bedřich H o s t i č k a,
nar.9.4.1914, tajemník, posledně bytem v Praze XIII, Košická č.23
13.) JUDr Jiří K ř í ž e k,
nar.27.5.1895, býv. Advokát, posledně bytem v Praze III, Valdštýnské nám.č.32,
všichni t.č. ve vazbě státního soudu,
j s o u v i n n i ,
že v době od jara roku 1948 až do svého zatčení v Praze a na jiných místech na území republiky i mimo ni
I.) spolčili se jednak navzájem, jednak s dalšími osobami k pokusu o zničení samostatnosti republiky a o zničení a rozvrácení jejího lidově demokratického zřízení a společenské a hospodářské soustavy republiky, zaručených ústavou, a vešli s cizí mocí a s cizími činiteli ve styk jednak přímý jednak nepřímý, při čemž
A) jejich jednáním byla samostatnost republiky její lidově demokratické zřízení a společenská i hospodářská soustava, zaručené ústavou ohrožena zvláštní měrou,
B) Františka Zemínová, František Přeučil a Jan Buchal sbírali a organizovali branné a pomocné síly,
II.) všichni vyzvídali a vyzrazovali přímo i nepřímo cizí moci státní tajemství a k tomuto činu jednak navzájem, jednak s jinými spolčili, při čemž
a) byly členy organizace, jejímž úkolem bylo vyzvídati státní tajemství.
b) Dr.Milada Horáková, Dr.Josef Nestával,Dr.Jiří Hejda, František Přeučil, Antonie Kleinerová, Dr. Oldřich Pecl a Záviš Kalandra dopouštěli se vyzvědačství delší dobu, ve značném rozsahu a způsobem zvláště nebezpečným a vyzvídali státní tajemství zvláště důležitá,
c) Dr. Jiřímu Hejdovi byla povinnost uchovávati státní tajemství výslovně uložena.
T í m s p á c h a l i
I) všichni zločin velezrady podle § 1 odst.2 (odst.1 lit.a,c/) zák.č.231/48 Sb. A podle § 1 odst.2 lit.b/ téhož zákona,
Františka Zemínová, František Přeučil a Jan Buchal mimo to též podle § 1 odst.3, lit.c/ téhož zákona
II) všichni zločin vyzvědačství podle § 5 odst.1, odst.2, lit.c/ zák.č.231/48 Sb.,
Dr.Milada Horáková, Dr.Josef Nestával, Dr.Jiří Hejda, František Přeučil, Antonie Kleinerová, Dr.Oldřich Pecl a Záviš Kalandra též podle § 5 odst.2, lit.d/e/ cit.zák., Dr.Jiří Hejda mimo to též podle § 5 odst.2, lit.b/ téhož zákona, a
o d s u z u j í s e
za to všichni podle § 1 odst.3 zák.č.231/48 Sb. se zřetelem na ustanovení §34 tr.z.:
1) JUDr Milada Horáková k trestu smrti,
2) Jan Buchal k trestu smrti,
3) JUDr Oldřich Pecl k trestu smrti,
4) Záviš Kalandra k trestu smrti,
5) JUDr Josef Nestával s použitím ustanovení § 113 odst.1 zák.č.319/48 Sb. k trestu těžkého žaláře na d o ž i v o t í,
6) JUDr Jiří Hejda s použitím ustanovení § 113 odst.1 zák.č.319/48 Sb. k trestu těžkého žaláře na d o ž i v o t í,
7) František Přeučil s použitím ustanovení § 113 odst.1 zák.č.319/48 Sb. k trestu těžkého žaláře na d o ž i v o t í,
8) Antonie Kleinerová s použitím ustanovení § 113 odst.1 zák.č.319/48 Sb. k trestu těžkého žaláře na d o ž i v o t í,
9) JUDr Bedřich Hostička s použitím ustanovení § 113 odst.1 zák.č.319/48 Sb. k trestu těžkého žaláře na dobu 28 (d v a c e t i o s m i ) roků, zostřenému půlletně jedním tvrdým ložem,
10) JUDr Zdeněk Peška s použitím ustanovení § 113 odst.1 zák.č.319/48 Sb. k trestu těžkého žaláře na dobu 25 (d v a c e t i p ě t i ) roků, zostřenému půlletně jedním tvrdým ložem,
11) JUDr Jiří Křížek s použitím ustanovení § 113 odst.1 zák.č.319/48 Sb. k trestu těžkého žaláře na dobu 22 (d v a c e t i d v o u ) roků, zostřenému půlletně jedním tvrdým ložem,
12) Františka Zemínová s použitím ustanovení § 113 odst.1 zák.č.319/48 Sb. k trestu těžkého žaláře na dobu 20 (d v a c e t i ) roků, zostřenému půlletně jedním tvrdým ložem,
13) Vojtěch Dundr s použitím ustanovení § 113 odst.1 zák.č.319/48 Sb. k trestu těžkého žaláře na dobu 15 (p a t n á c t ) roků, zostřenému půlletně jedním tvrdým ložem,
Podle § 55 lit.a) tr.z započítává se obžalovaným do trestu vazba takto
JUDr Josefu Nestávalovi ode dne 8.11.1949 – 6,30 hod
JUDr Jiřímu Hejdovi ode dne 21.12.1914 – 20 hod
Františce Zemínové ode dne 8.11.1949 – 4,35 hod
Františku Přeučilovi ode dne 8.11.1949 – 6 hod
Antonii Kleinerové ode dne 8.11.1949 – 6,50 hod
JUDr Zdeňku Peškovi ode dne 11.11.1948 – 19 hod
Vojtěchu Dundrovi ode dne 19.11.1948 – 19,30 hod
JUDr Bedřichu Hostičkovi ode dne 22.8.1949 – 11hod
JUDr Jiřímu Křížkovi ode dne 15.2.1950 – 20 hod
Všem pak ode dne 8.června 1950 do 20,15 hod.

Podle § 389 tr.ř. jsou všichni obžalovaní povinni nahraditi rukou společnou s nerozdílnou náklady na řízení trestní, každý pak zvláště náklady výkonu svého trestu.
Podle § 47 zák.č.231/48 Sb. ukládá se vedle trestu na svobodě peněžitý trest, a to:
JUDr Josefu Nestávalovi ve výši 50.000 Kčs
JUDr Jiřímu Hejdovi ve výši 500.000 Kčs
Františce Zemínové ve výši 15.000 Kčs
Františeku Přeučilovi ve výši 80.000 Kčs
Antonii Kleinerové ve výši 20.000 Kč
JUDr Zdeňku Peškovi ve výši 60.000 Kč
Vojtěchu Dundrovi ve výši 10.000 Kč
JUDr Bedřichu Hostičkovi ve výši 30.000 Kčs
JUDr Jiřímu Křížkovi ve výši 150.000 Kč.
Podle § 48 zák.č.231/48 Sb. vyslovuje se u všech obžalovaných konfiskace celého jmění.
Podle § 52 téhož zákona vyslovuje se u všech obžalovaných ztráta čestných práv občanských, při čemž doba způsobilosti k nabytí těchto práv určuje se na dobu 10 let.

D ů v o d y :
Z doznání obžalovaných, trestního oznámení výpovědí svědků Ing.Františka Klím, Ing.Karla Šobra, Dr.Václava Sýkory, Rudolfa Zenkla, Dr. Josefa Čupery, Leontiny Neumannové, Dr.Josefa Palivce, Antonína Vály, Dr. Jaromíra Kopeckého, Josefa Nedomy, Jaroslava Mareše, Františka Rozsypala, Pavla Hastelíka, Františka Harlase, Antonína Kozla, Dr. Bohumíra Lišky, Dr.Antonína Suma, Dr.Václava Wágnera, Jana Opaska, Josefa Vávry, z listinných dokladů a znaleckého posudku znalců z oboru vojenského zpravodajství a státní bezpečnosti, zjistil soud tento skutkový děj:
Když byl rozhodným vítězstvím pracujícího lidu v únorových dnech odražen poslední pokus reakce o zvrat ke kapitalistickému systému vzata jakákoliv možnost provésti restauraci kapitalismu vlastními vnitřními silami. Změnila proto reakce formu a Metody boje. Jestliže do února využívala při své rozvratné činnosti a sabotování výstavby republiky svých legálních pozic zaměřila se po únoru na jedinou možnost návratu kapitalismu, a to silami reakce zvenčí, totiž intervenční válkou západních imperialistických mocností proti Československu.
Část vůdců odhaleného a v únoru poraženého protistátního spiknutí uprchla do zahraničí ze strachu před lidem, aby tam otevřeně pokračovala ve službách západních imperialistů ve velezrádných akcích proti republice. Zatím co pracující lid Československa věnuje všechny své síly obětavé práci na výstavbě socialismu ve své vlasti, osnující zločinci uprchlí do nepřátelské ciziny proti Československu všechny formy škůdnictví a rozvratnictví. Zaměřují se na část svých stoupenců, která zůstala doma, jako zbytek poražené, ale nedoražené reakce a snaží se pomocí najatých agentů, které ze zahraničí k nim posílají, organizovati z nich teroristické, sabotážní, rozvratnické a špionážní skupiny.Ač sami v zahraničí nejednotni a roztříštěni na řadu skupin, jež mezi sebou svádí konkurenční boje v závodech o přízeň a peníze svých anglo-amerických pánů, jsou přece jen sjednoceni v jednom. V nenávisti proti Sovětskému Svazu jako ochránci nezávislého Československa a v nenávisti proti vlastnímu lidu, který nadšeně a obětavě buduje socialismus. Pokoušejí se proto, v téže nenávisti a sjednotit zbytky svých reakčních stoupenců doma, aby s jejich pomocí oslabili obranu našeho státu a připravili tak západním imperialistickým mocnostem půdu pro zločinný útok proti zemím míru v čele se Sovětským Svazem.“19
To znamenalo jen jediné Horáková byla převezena zpět na Pankrác, kde se vykonávaly popravy. Jediná naděje jí zbývala a to, že Nejvyšší soud tento rozsudek odvolá, ale opak se stal pravdou a 24.6.1950 bylo odvolání zamítnuto, rozsudek byl postoupen prezidentu Gottwaldovi, který mohl ještě odsouzené amnestovat. To se nestalo, vždyť Horáková mu tak dlouho ležela v žaludku. Můžu říci, že jediná Horáková u soudu bojovala za svou pravdu, a když byl rozsudek vynesen odmítla napsat vlastnoruční žádost o milost Gottwaldovi. Tu napsal až její obhájce Vladimír Martin, o kterém se mluvilo, že mu tento proces podlomil zdraví, navíc přicházeli žádosti z celého světa př. z Osla, Amsterdamu, Stockholmu, Vídně atd.
Mezi organizace, které prosily o život odsouzeným k trestu smrti, můžeme zařadit Norskou mírovou radu, Panamerické sdružení 94 ženských organizací, své prosby přiložil i generální tajemník OSN Trygve Lie a Albert Einstein, ale nic z toho nemohlo Gottwalda přesvědčit a rozsudek podepsal 26.6.1950.
Před popravou navštívila Horákovou sestra Věra s manželem a její dcerou Janou, kterou nemohla Horáková ani naposledy políbit.
Chtěla bych ze závěru jejího života ještě vyzdvihnout její dopisy nejbližším, abych ukázala její statečnost v tak těžké chvíli jakou bylo čekání na popravu.
„…To už mne potom nelitujte, že odcházím od Vás dříve, než jste , než jsme předpokládali … A vůbec mne nelitujte – vzpomínejte jen – vzpomínejte radostně, tvořivě, ať z každé té vzpomínky je klad…“20 ; „ .. Vy víte že tuto přetěžkou chvíli svého života překonávám, jak jen nejpevněji mohu, toliko s pomocí Boží..“21 V nejdelším dopise určeném dceři Janě jí dává rady do života a omlouvá se jí, že na ní nikdy neměla dostatek času, jeden dopis před smrtí napsala i svému manželovi, ačkoli nevěděla, jestli je vůbec živý, on byl už v té době v Americe. Poslední dopis je určen všem „..Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne pan farář, a i když nemohl přijít dr.Kučera, bylo mi to velikou posilou – prosila jsem jej, aby také a hlavně vám věnoval teď svou pomoc“22
V dopisech se Milada Horáková omlouvá a zpovídá svým blízkým za to, že pro ní vždy na prvním místě byla jen práce, děkuje v nich sestře Věře a manželovi, že se budou starat o její dceru a prosí je, aby dávali každý rok na hrob F.F.Plamínkové svíčku. Její dopisy jsou vyrovnané, uklidňující, dodávají jejím blízkým sílu žít dál, navíc je z nich patrné, že Horáková byla velice zbožná, protože o své popravě hovoří jako o další zkoušce, kterou jim připravil Bůh. O její zbožnosti hovořil i farář Jiří Vojtěchovský, který se s ní setkal před popravou, kdy se jí nesměl ani dotknout nebo jí něco naznačit, hovořil o ní jako o velice zbožné ženě, která se smrti nebála.
Její poslední slova pro pozůstalé zněly „Neplačte – nesteskněte moc – je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu by mé srdce nevydrželo!“23
27.6.1950 v ranních hodinách byla Horáková jako poslední z odsouzených popravena oběšením. Její tělo bylo na žádost sestry Věry spáleno 1.7.1950.

Závěr

Co ještě o Miladě Horákové dodat, myslím, že z těchto dopisů, které jsem vybrala je jasné, že to byla neobyčejná žena, velice statečná a velmi zbožná. Její víra jí pomáhala přežívat v těch nejtěžších chvílích. Přižila spálu i koncentrační tábory, ale pro komunisty byla pro své demokratické myšlení nebezpečnou, a proto musela zemřít. Lidé, kteří se s ní setkali, o ní píší jen v dobrém, a proto si myslím, že to je tou nejlepší vizitkou.

Prameny

Internetové stránky jsem použila jen jako orientační materiál, abych na něco popřípadě nezapomněla. Historickou orientaci uvedenou na začátku mé seminární práce a informace o procesu jsem převážně čerpala z Karla Kaplana, jeho kniha je totiž přehledně a srozumitelně napsaná, takže se dá velice dobře porozumět i tak složité době, navíc mi přišlo, že Kaplan se k celé tématice staví naprosto neutrálně. O jejím životě, práci a procesu jsem čerpala z Miroslava Ivanova, zbylé prameny se pro mě staly doplňujícím materiálem.



Literatura:
Karel Kaplan – Největší politický proces“M.Horáková a spol.“; Ústav pro soudobé dějiny AV ČR; Praha 1995; 1.vydání
http://protikomunisticke.místo.cz/svedectvi/4b.htm
http://www.cesky-dialog.cz./2000/06/horakova.html
Lidé kolem Milady Horákové, uspořádala Olga Hrubá, Eman 1999,1.vydání
Dopisy Milady Horákové, Lidové noviny,Praha 1990,
http://www.totalita.cz/vysvětlivky/o-horakova.pnp
Miroslav Ivanov- Justiční vražda aneb smrt Milady Horákové; Nakladatelství a vydavatelství Betty, Praha 1991
http://www.mvcr.cz//archyivy/horakova/rozsud1-6.html

Citace:
Miroslav Ivanov- Justiční vražda aneb smrt Milady Horákové; Nakladatelství a vydavatelství Betty, Praha 1991
1. Str. 30, 6.odst.
2. str.30-31, 1.odst.
3. str. 37, 1.odst.
4. str.39-40, poslední a 1.odst.
5. str.48-49, poslední a 1.odst.
6. str.62, 2.odst.
7. str.68, 2.odst.
8. str.69, 5.odst. + poslední věta a str.70
9. str.70, 4.odst.
10. str.72, 4.řád
11. str.85, 3.odst.
12. str. 116 4.odst.
13. str.149, řádek 11
14. str.151 1.odst.
15. str.183 2.odst.
16. str.183. 3.odst
17. str.226 7.odst.
18. str.227 2.odst.
19. http://www.mvcr.cz//archyivy/horakova/rozsud1-6.html
Dopisy Milady Horákové, Lidové noviny,Praha 1990,
20. str.17,10řádek
21. str.19,19.řádek
22. str.65, 24.řádek
23. str.67,10.řádek

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=3545