Václav IV.

Václav IV., syn Karla IV. náleží k rozporuplným postavám českých dějin.Historikové mu často vyčítají nezájem o panovnické povinnosti, přímo lenivost, zálibu v lovu i alkoholismus, podlamující královu nevyrovnanou psychiku.To vše má opodstatnění pouze částečné.Jistá apatie k výkonu panovnického úřadu zřejmě vyplývala z nadměrných požadavků, které na Václava již v útlém dětství kladl jeho slavný otec.Cholerické sklony a výbuchy hněvu však byly charakteristické pro většinu Lucemburků, včetně Václavova děda Jana a bratra Zikmunda, a lov náležel k tradičním zábavám vládců a aristokracie.Záporné hodnocení královské dráhy Václava IV. obvykle pramení z porovnání s úspěchy Karla IV..Takové a podobné výklady jsou ale nepřesné.Václav totiž zasedl na trůn v krajně nevhodné mezinárodní i vnitropolitické situaci.

V pátek 26. února 1361 kolem deváté hodiny večerní se Anně Svídnické a Karlu IV. narodil v Norimberku syn.Pro Karla VI. to byla mimořádná životní a politická událost.Jeho rod i on sám byly nepřízní osudu zasaženi na nejcitlivějším místě, na potomstvu, zejména mužském, jež bylo hlavním pilířem a zároveň i zárukou úspěšné dynastické politiky.
Václavův křest vykonal 11. dubna 1361 v norimberském farním chrámu sv. Sebalda pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic za asistence arcibiskupa mohučského Gerlacha a kolínského Viléma, dalších šesti biskupů a pěti opatů.Podle císařova přání dostal novorozenec jméno Václav, aby tak byla zdůrazněna kontinuita lucemburské dynastie s dynastií Přemyslovců a nesporné právo Václavova nároku na český trůn.

Roku 1632 v Praze zemřela římská císařovna Anna Svídnická při porodu dalšího dítěte, spolu s ním.Bylo to teprve šestnáct a půl měsíce po Václavově narození a mladá císařovna byla za všeobecného zármutku pochována ve Svatovítském chrámu.Pro Karla to byla další krutá životní zkušenost, pro malého Václava zlověstné předznamenání téměř tragické povahy, poněvadž byl vytržen z citového prostředí, jež bylo těžko nahraditelné.Otec ke svému jedinému synovi sice přimkl se zaslepenou láskou jako k jediné pevné jistotě svého životního díla, ale tento jednostranný a přehnaný cit se stal malému princi spíše osudným než prospěšným.

Korunovace prince Václava, schváleného již dříve českou stavovskou obcí za následníka českého trůnu, se konala v Praze ve Svatovítské katedrále, ve čtvrtek 15. června 1363, symbolicky na den sv. Víta, českého patrona.Byl to akt v Čechách naprosto nevídaný.Malé, dva roky staré dítě bylo za přítomnosti předáků české šlechty a zástupců zemí České koruny slavnostně ozdobeno korunou českých králů.
Brzo potom mu přibyl i titul markrabě braniborský.A nebyly to pouhé tituly, Václav měl být také co nejdříve v držení práv a tím i starostí vladařských.
Výchova mladého Václava pokračovala i nadále podobným způsobem pod přehnaně pečlivým dozorem jeho císařského otce.Nebyl veden k tomu, aby se naučil sám vládnout prostřednictvím vlastních zkušeností, znalosti lidí, chyb, proher i inspirujících úspěchů, ale pouze k tomu, aby vystupoval jako bezduchý statista podle předem určeného scénáře v roli, jejíž základní smysl vlastně ani neznal, a proto ho nijak zvlášť nezajímala.Místo tuhé kázně v rytířském výcviku se podroboval dětské hře na panovníka, tedy něčemu, co stálo mnohem níže než cílevědomá výchova k samostatnosti, k plnému chápání vladařského umění, jeho vznešenosti a smyslu.

Za Karlova pobytu v Itálii v letech 1368-1369 stál Václav po boku svého učitele a politického rádce arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, který byl Karlem jmenován císařským zástupcem v českém státě po dobu jeho nepřítomnosti.Jako osmiletý se objevil také v čele správy zemské.O své vladařské činnosti píše otci list, jehož dětinsky naivní forma ostře kontrastuje s vážným obsahem.

Karel IV., mistr v uzavírání politických sňatků mu již v prvním roce života hledal nevěstu v osobě Alžběty, dcery Fridricha Hohenzollerského, purkrabí norimberského.Roku 1365 byla však tato úmluva zrušena a nahrazena zasnoubením s Alžbětou, neteří Ludvíka Uherského.Když se i toto spojení objevilo nevýhodným, vstoupilo na jeho místo zasnoubení s Johannou, dcerou vévody Albrechta Bavorského a dne 29.září 1370 byl slaven v Norimberce sňatek obou dětí, který mohl být dovršen až roku 1376.

10. června 1376 byl Václav IV. všemi hlasy sedmi přítomných právoplatných volitelů zvolen římským králem podle předpisů a v duchu Karlovy Zlaté buly z roku 1356.Korunován byl 6. července roku 1376 v Cáchách.
Roku 1378 vypuklo velké církevní schizma.Brzo po vypuknutí schizmatu Karel IV. zemřel (29. listopadu 1378) a sedmnáctiletý Václav se ujal samostatné vlády, na trůn však nastupuje v krajně nepříznivých podmínkách.V roce 1380 zasáhla české království nebývale silná epidemie moru, který rozrušil rytmus každodenního života a vrhl zemi do těžké ekonomicko-populační deprese.Ve sféře mezinárodních vztahů se ukázala Karlova orientace na Francii jako neúnosné břemeno.Na rozdíl od svého otce musel Václav IV. z titulu římského krále reagovat na vzniklé církevní schizma.Zprvu se otevřeně postavil na stranu římského papeže, ale francouzská diplomacie dělala vše pro to, aby českého panovníka, jeho rádce i členy lucemburské dynastie přesvědčila o závaznosti volby svého avignonského chráněnce.Tlak Francie vykonal částečně své a roku 1383 Václav raději odložil plánovanou jízdu za císařskou korunou do Říma, cestu, k níž se později již neodhodlal.Tím už v počátcích vlády oslabil svou mezinárodní prestiž.Úspěch francouzských diplomatů zkomplikoval Václavovu pozici i v Čechách.

Pražský arcibiskup Jan z Jenštejna se otevřeně přihlásil k římskému papeži a odmítl podporovat neutrální stanovisko svého panovníka.Zahraničněpolitická linie pražského arcibiskupa a Václava IV. se rozešly, což zákonitě ovlivnilo poměry na české scéně.Účelové spojenectví českého krále s církevní hierarchií a spojenectví budované Karlem IV. vzalo za své.
Církev se stala v českých zemích za Karlovy vlády významnou silou, která zasahovala do státní politiky a průrazný, ambiciózní Jenštejn nastoupený trend dovršil.Politická srážka s panovníkem však pro něho byla osudná.Po deseti letech střetů vyvrcholil svár mezi arcibiskupem a králem roku 1393 umučením Jenštejnova blízkého spolupracovníka, generálního vikáře Jana (Johánka) z Pomuku.
Z oběti politického zápasu učinila katolická církev v pozdějších staletích světce Jana Nepomuckého (Pomuk je dnešní Nepomuk).Jenštejn sám nenalezl zastání u papeže, rezignoval na arcibiskupský úřad a zemřel zcela zapomenut v Římě.
Tento střet znamenal konec Karlovy koncepce těsné spolupráce panovníka s církevní hierarchií.Václav IV. dosazuje na místo pražského arcibiskupa vždy své svěřence, protože nedůvěřuje církevním hodnostářům, hlavně ale proto, aby se vyhnul situaci, kdy by se opakoval jeho trpký střet s Jenštejnem.
Také podpora, již Karel církvi poskytoval, byla minulostí.Jestliže za Karlovy vlády bylo v Čechách založeno několik desítek klášterů, pak za Václavova panování jejich zakládání téměř ustalo.Tento jev nepochybně odrážel i nastupující hospodářskou krizi, ale zároveň vypovídá i o směru politického dění.

Roztržka mezi panovníkem a preláty (zástupci papeže) narušila politickou stabilitu a povzbudila k aktivitě vyšší šlechtu, jež okamžitě využila uvolněného prostoru.Dávná, Karlem IV. dočasně ztlumená touha českého panstva rozhodovat o politice státu a změnit panovníka ve víceméně reprezentativní figuru opět ožila a brzy nabyla povahy organizované kampaně.Vysoká šlechta zahájila zápas, jehož cílem bylo zlomit panovníkovo postavení, prosazené kdysi Karlem IV. a získat určující vliv v zemi.Porovnáme-li program českého panstva z konce 14. věku s jeho požadavky vznášenými na počátku téhož století, neshledáme žádný výrazný posun.Vyšší šlechta hájila své tradiční hodnoty a zájmy, oslabené Karlovým pojetím suverénního vládce i společenskopolitickým vzestupem církve a měšťanstva.

V čele panského odboje stanuli příslušníci nejváženějších rodů, postrádající za Karla IV. a v prvních letech Václavova panování pravidelný přístup k důležitým úřadům a do královské rady.Byli to páni z Rožmberka, Hradce (Jindřichova), Švihovští z Rýzmberka, Berkové z Dubé, Boršové z Oseka, páni z Michalovic i z Bergova.Využívali rivality mezi jednotlivými členy lucemburského rodu a spoléhali zvláště na moravského markraběte Jošta a uherského krále Zikmunda.Po sérii drobných konfliktů vytvořila roku 1394 nespokojená vysoká šlechta panskou jednotu, jejíž členové přepadli Václava IV. v Králově Dvoře u Berouna a přednesli mu své požadavky.Poté krále internovali na Pražském hradě a pokusili se vládnout jeho jménem.V jejich čele byl moravský markrabě Jošt.Teprve vojenský zásah Jana Zhořeleckého přiměl panskou opozici, aby zajatého monarchu propustila.

V letech 1396-1397 se odbojní šlechtici pokusili omezit panovníkovu moc a dokonce na Karlštejně nemilosrdně zavraždili čtyři členy královské rady.
Boj mezi králem a panstvem vyvrcholil v letech 1402-1403, kdy byl Václav z iniciativy Zikmunda Lucemburského znovu zajat, dopraven do Vídně a zde celý rok držen pod dozorem habsburských vévodů.Po dramatickém návratu do Čech musel král souhlasit s rozšířením politických pozic a práv vyšší šlechty i s jejím přístupem do nejdůležitějších funkcí.

Poněvadž se Václav dostal do otevřeného konfliktu s církevní hierarchií, hledal oporu a spojence v řadách nižší šlechty a měšťanstva.Jediným výsledkem tohoto spojenectví byly časté stížnosti a spory.Církevní představitelé u panstvo hleděli na příslušníky nižší šlechty a měšťany přezíravě a s jejich jmenováním do vysokých úřadů a královské rady se nehodlali smířit.
I po roce 1403, kdy musel panské jednotě ustoupit, se Václav rád pohyboval v okruhu lidí, jimž důvěřoval a s kterými sdílel společné zájmy.
Přesto však Václav svým oblíbencům (zvaným též milci) důvěřoval.Ne vždy oprávněně.Mezi jeho rádce pronikli i bezohlední kariéristé, ochotní králi kývat a lichotit, ale zároveň sledující výhradně osobní prospěch.Mezi nejznámější z nich náležel Zikmund Huler, který úřad podkomořího zneužil k rozsáhlým defraudacím a skončil na popravišti.

Prudké politické zápasy v jádru zemí koruny české oslabily velmocenské postavení českého soustátí i jeho panovníka.Zjevné to bylo především ve vztahu k německým oblastem Svaté říše římské.V prvním období vlády do Říše poměrně často jezdil a po vzoru svého otce delší čas pobýval v Norimberku.Komplikující se situace v Čechách však obrátila jeho pozornost k domácímu dění, které je unavovalo natolik, že říšskou problematiku pustil téměř ze zřetele.Duchovní kurfiřti, nesouhlasící s Václavovou politikou vůči vysokému kléru, rychle vycítili královu slabost a rozhodli se jednat.Václav tušil hrozící nebezpečí a snažil se mu čelit obnovením spojeneckých svazků s Francií a vyřešením schismatu.
V létě roku 1400 však duchovní kurfiřti v dorozumění s rýnským falckrabětem Ruprechtem (z rodu Wittelsbachů) prohlásili Václava za sesazeného z římského trůnu a na jeho místo zvolili právě Ruprechta Falckého.Lucemburská dynastie utrpěla v Říši těžkou porážku.Přičinila se o ni bohatá říšská města, očekávající od Ruprechta ochranu svých finančních zájmů.Poněvadž Zikmund neudržel ani Braniborsko, zdálo se, že Karlovo dědictví vezme za své.

Václavův neúspěch v Říši oslabil též pozice Prahy jako významného politického a kulturního střediska.Ve stycích mezi německými oblastmi Říše, žárlivě sledujícími vzestup Čech za vlády Karla IV. a vítajícími opětovný přesun mocenského těžiště na západ a Českým královstvím nastalo ochlazení.Nic podstatného na tom nezměnily ani další události.Po smrti Ruprechta Falckého zasedli na římský trůn znovu Lucemburkové.Tentokrát tři.V letech 1410-1411 využívali titulu římského krále Václav IV., uznávaný církevním koncilem v Pise, moravský markrabí Jošt, jenž však už roku 1411 zemřel a Zikmund.Tento obratný diplomat, dědic politického talentu Karla IV., se nakonec stal uznávaným vládcem Říše.

Od konce 14. stol podporoval spolu se svým dvorem a rádci reformní hnutí, které požadovalo nápravu církve a křesťanství v mezinárodním měřítku.Otevřenou podporu poskytl Husově skupině, již v roce 1409, když Dekretem kutnohorským předal kontrolu nad univerzitou pražskou.
Roku 1412 zaštítil prodej odpustků a ocitl se ve sporu s Janem Husem.Proti sílícímu husitství nezasáhl a pasivním postojem dal volný průchod událostem, které vyústili v husitskou revoluci.
V roce 1419 ještě dodatečně legalizoval defenestraci na Novém Městě pražském.Husitská revoluce mohla tedy propuknout na plno, což nanejvýš rozčilený Václav neunesl a ve středu 16. srpna téhož roku podlehl záchvatu mrtvice.Tak tedy skončil v prvních záblescích bouře husitské revoluce život a politické působení třetího českého krále z rodu Lucemburků.

Zostřující se napětí v českomoravském prostoru a konflikty mezi panovníkem a vysokou šlechtou i neskrývané politické aspirace nižší šlechty a měšťanstva nepatřily na přelomu 14. a 15. století výhradně ke zvláštnostem českého soustátí.Ke stejným či obdobným zápasům docházelo tehdy ve Francii, Anglii a sousedních Uhrách, kde se v zajetí nespokojených magnátů ocitl i sám Zikmund.Pojetí suverénního vládce, zdůvodněné francouzskými právníky a prosazované Karlem IV., se na rozhraní 14. a 15. věku střetlo s odlišnými názory na funkci panovnického úřadu.Srovnání s poměry o sto let staršími ukazuje, že již nešlo o tradiční boj monarchy s vysokou aristokracií, nýbrž o projevy vyhraňujícího se stavovství.Byl to přímý důsledek vzniku členité a rozvrstvené společnosti, jak se vytvořila v období vrcholného středověku.Tradiční dělení ne trojí lid, tj. duchovenstvo, světské feudály a manuálně pracující, už neodpovídalo realitě.O své politické uplatnění usilovalo měšťanstvo, významná složka obyvatelstva, která v raně středověké centrální Evropě fakticky neexistovala, i stále početnější příslušníci nižší šlechty.Tradiční model společenského uspořádání se hroutil a znepokojení lidé hledali ztracený řád i jistotu.Pokračující diferenciace společnosti si vyžadovala změny v politické struktuře.Nastával dlouhý a bolestný proces, který lze sledovat ve všech tehdejších vyspělých státech Evropy.
Proto by bylo chybné svalovat všechnu vinu na krizi, jež české země koncem 14. Století postihla, na hlavu Václava IV.Se složitou situací by se nedokázal vyrovnat ani mnohem schopnější panovník, který by se svému poslání plně věnoval.Václavova osobnost poutala pozornost hlavně z toho důvodu, že v přerozdělení politické moci a ve změněné úloze panovníka spatřovala velká část obyvatel českého soustátí možné východisko z bludiště prohlubujících se problémů.Hledání vhodnějšího politického uspořádání probíhalo ovšem pomalu a trvalo dlouhá desetiletí, poněvadž představy jednotlivých společenských vrstev a skupin se mezi sebou srážely, aniž se některým z nich podařilo plně prosadit svá řešení.Ostatně krize, již české země na prahu 15. století prodělávaly, se neodehrávala pouze v politické rovině.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=3820