Pompeje se nacházejí v oblasti Kampánie na pahorku vytvořeném kdysi dávno lávou vytékající z Vesuvu. Bylo to strategicky i obchodně výhodné místo nedaleko od ústí řeky Sarny. Původními obyvateli byli Oskové, později Etruskové a Samnité.
Oblast Kampánie neboli země polí a rovin (z lat. campus) má velice úrodnou půdu. Pěstovalo se tu víno, ovoce, olivy, chovali ovce a zpracovávali jejich vlnu. Nejvíce známý pompejský produkt byla rybí omáčka garum vyvážená do celé Itálie.
V životě Pompejí lze zřetelně rozeznat 2 období, o nichž hovoří plán města. Je to stará část, původní osada Osků, s křivolakými uličkami a nepravidelnou zástavbou a naopak část nová, s pravidelnými ulicemi a bloky budov asi z 5. stol. př. n.l.
První hradby kolem celého města byly postaveny Etrusky asi v 6. stol. př. n.l. V této době už město mělo nádherný chrám vybudovaný v řeckém stylu, lze tedy předpokládat, že od založení města až do této doby uplynulo hodně času. Noví majitelé Pompejí, Samnité, vytvořili ještě obranné valy, později postavili 12 věží.
Ulice byli vydlážděny ještě před Caesarem a měly po každé straně vyvýšený chodník. Zásobování vodou bylo velmi složité, protože hloubit studnu v kamenitých vrstvách bylo obtížné. Pompeje měly vlastní vodovod až v 1. stol. př. n.l. přivádějící vodu z místa vzdáleného 20 km. Zachovalo se i několik vodárenských věží.
Fórum („náměstí“) nebylo velké. Přibližně ve 2. stol. př. n.l. mu byl dán určitý tvar vybudováním dvoupatrového sloupoví v dórském slohu po obvodu a vystavěním Jupiterova chrámu na severní straně.
Díky několika nástěnným kresbám v domech je k dispozici záznam o životě na fóru. Prodávalo se tu, byly tu různé tabule s oznámeními, ve svátky se tu před postavením amfiteátru pořádaly gladiátorské zápasy. Pompejské fórum bylo silně poničeno zemětřesením v roce 63. Město se snažilo rychle fórum opravit, ale zkáza přišla dřív.
V roce 79 byl tedy v Pompejích čilý stavební ruch. O výbuchu Vesuvu jsou dochované autentické zápisy. Plinius mladší zrovna v těch dnech pobýval v Misenu (město vzdálené vzdušnou čarou 25 km od Vesuvu) a tuto událost barvitě popsal v listě svému příteli, historiku Tacitovi. Stalo se to 24. srpna roku 79. Vesuv se probudil ráno a kamenný déšť začal padat až k poledni. Lidé tedy měli čas na útěk. Většina lidí toho využila – z počtu nalezených koster zahynuly ve městě 2 tisíce lidí. Celkový počet obyvatel Pompejí se pohyboval od 20-30 tisíc obyvatel. Část jich také zahynula v domech lemujících cestu k přístavu – bylo zde nalezeno velké množství koster spolu se zlatými předměty, které chtěli zachránit. Pokud stály v přístavu nějaké lodě, byly také zasypány sopečnými vyvrženinami. Po padajícím kamení začal Vesuv chrlit obrovské množství popela. Bezprostředně nato se spustil liják. Voda s popelem vytvořila hmotu, která pevně přilnula k mrtvým tělům a pronikla do všech nerovností a záhybů.
Když Vesuv utichl, lidé se začali vracet na stará místa a snažili se vyhrabat něco se svého majetku. Přicházeli také zloději, kteří brali všechno – třeba mramorové desky nebo části sloupů jako stavební materiál. Bylo odneseno téměř všechno, co se odnést dalo.
DĚJINY VYKOPÁVEK
Prvním člověkem novověku pracujícím na odkrývání tohoto města byl v 17. století ital Domenico Fontana. Na Pompeje narazil náhodou při stavbě vodovodu. Podle nápisů na domech se domníval, že jde o usedlost Caesarova protivníka Pompeia. O toto místo se začal v 18. století zajímat také rakouský princ d`Elboeuf když zjistil, že by tu mohl snadno přijít k antickým uměleckým dílům. Kopal však v oblasti Herakulanea, města ležícího v blízkosti Pompejí. Až od roku 1748 začaly být Pompeje systematicky odkrývány. Ředitel vykopávek byl stále přesvědčen, že tu kdysi ležely Stambie. Teprve po odkrytí nápisu, který přímo hovořil o městě Pompejích, pochopil, že kope na území města Pompejí. Od roku 1748 do roku 1863 lze považovat postup při pracech na odkrývání Pompejí úplně jednotný. Vedením vykopávek byli pověřováni různí lidé, od absolutních nevzdělanců po učence. Styl vykopávek by se dal s trochou nadsázky přirovnat ke zlatokopectví. Kopalo se bez nejmenšího plánu, sebral se bronz, mramor, obrazy a mozaika a pak se to zpátky zavalilo zemí. Často se otloukla ze stěny bronzová písmena nápisu bez předchozího přečtení a pracovníci muzea pak sestavili nejrůznější slova podle své fantazie. Situace se trochu zlepšila, když byl vedoucím vykopávek v roce 1764 určen Francesco La Vega. Začal jako první vést přesné záznamy a doplňoval je plánky a kresbami. Bohužel se zajímal jen o to, co mělo muzejní hodnotu. Když se domníval, že v nějakém domě už nic hodnotného nenajde, prostě jeho prohlídku nedokončil.
Rokem 1863 začala nová éra. Do čela badatelů v Pompejích byl postaven archeolog Giuseppe Fiorelli. Prohlásil, že na Pompejích jsou nejzajímavější samotné Pompeje a že všechno se musí zkoumat se stejnou pílí. Teprve po podepření zdí a vyvezení vykopaného materiálu začal se samotnými vykopávkami. Vnesl zde také novou metodu. Dříve se vykopávaly jednotlivé domy, pak se do nich vniklo a začal se vybírat popel. Vrchní části se propadly a strhly sebou část domu. Fiorelli do domu postupoval svrchu po vrstvách a všechny odhalené architektonické prvky se pečlivě opatrovaly a podpíraly. Teprve teď se mohla uskutečnit rekonstrukce pompejských domů s jejich poschodími, střechami a balkóny. Tak se vlastně otevřela nová etapa v dějinách italského stavitelství. Fiorelli také přišel na způsob vyplňování prázdných dutin sádrou. Získal tak dokonalé odlitky osob, ale také zetlelých dřevěných dvířek, truhel a jiného zařízení.
Zařídil také návštěvy pro turisty a uměl si vychovat poctivé a zapálené lidi a založil v tom pevnou tradici. Od jeho dob je zcela vyloučeno nalákat některého z pompejských průvodců, aby vám za peníze dovolil si něco odnést. Fiorelli byl roku 1875 jmenován ředitelem všech italských muzeí a vykopávek a byl povolán do Říma.
Organizace vykopávek zůstala i po jeho odchodu stejná. Po I.světové válce se začaly domy plně rekonstruovat. Odkryté ulice pojmenovali archeologové podle jejich směru k nějakému městu nebo podle důležitých budov. Domovní bloky i domy v každém bloku mají svá čísla. Nejvýznamnější domy mají ještě svá vedlejší označení. Dnes můžete v Pompejích taky zjistit podle kamenných desek na domech, kdo tam kdysi bydlel.
Díky zkáze a neštěstí mnoha lidí se nám do dnešních dnů dochoval celkový obraz tehdejší kultury.
Použitá literatura:
Sergejenková M. J.: POMPEJE,
Mladá fronta, Praha 1972
Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=3983