Krutý osud Milady Horákové
aneb
Politické procesy v 50. letech


Politické procesy:

JUDr. Milada Horáková byla jednou z obětí tzv. “divadelních procesů”. Neříká se jim tak proto, že by snad obžalovaní byli herci, ale pro jejich vykonstruovanost a připravenost jako podle scénáře. S již zmiňovanou Miladou Horákou bylo ve skupině ještě dalších dvanáct “nepohodlných” lidí. Někteří z nich se ani osobně neznali, ale podle obžaloby spolu rozvraceli republiku.
Z obžaloby se dále dozvídáme, že “... všichni obvinění se pokusili zničit samostatnost republiky a zničit a rozvrátit lidově demokratické zřízení a společenskou a hospodářskou soustavu zaručené ústavou, a k tomu cíli se spojili jednak navzájem, jednak s dalšími spolupachateli a vešli s cizí mocí a s cizími činiteli jednak ve styk přímý, jednak nepřímý..., že se dopouštěli vyzvědačství způsobem zvláště nebezpečným, sbírali a organizovali branné a pomocné síli, všichni byli členy organizace, jejímž úkolem bylo vyzvídati státní tajemství”.
Jen těžko se dá uvěřit, že tehdejší státní útvar byl nazýván lidově demokratickým. Obžalovaní se proti absurdnímu obvinění nemohli bránit a ve vyšetřovací vazbě se s nimi nejednalo zrovna v rukavičkách. Nemyslím si, že tak vypadá demokracie.
Komunistická strana tímto i všemi dalšími procesy chtěla napodobit a okopírovat sovětský model. I sám Stalin si povšimnul řízení s Miladou Horákovou a „pochválil“ vládu za důslednost a nesmlouvavost.
Venku, daleko za hranicemi každodenního bití a mnohahodinových výslechů, existovali lidé, kteří schvalovali tresty a vůbec si neuvědomovali, že na smrt půjdou nevinní lidé. Svědčí o tom i dopis od mladých dívek z Ústí nad Orlicí: „My, pionýrky střední školy dívčí v Ústí nad Orlicí, mladé budovatelky naší lidově demokratické republiky, projevujeme uspokojení a souhlas nad vynesenými rozsudky, které mají zaslouženě potrestat zrádce a rozvratníky naší vlasti... Věříme, že spojenými silami se nám podaří odstranit z naší vlasti všechny zpátečnické živly...“.
Nedokážu si představit, že by tyto dívky – zhruba tak stejně staré jako já – mohli schvalovat a podporovat krutost těchto trestů. I když se není čemu divit. Každodenně četly v novinách o skupině “teroristů”, která se snažila páchat zlo v jejich dokonalém a bezchybném světě. A nejen ony – veřejnost se dozvídala pouhou setinu veškerého dění a to ještě upravenou.
Vrátím se ale k procesu s Miladou Horákovou a ostatními. 8. června 1950 vynesl státní soud v Praze rozsudky. Podivuhodné je, že o všech třinácti obžalovaných rokoval soud necelé tři hodiny – tzn., že každému z nich věnoval asi třináct minut. Zásadní rozpor je tu ale ve slově rokoval: nic takového se totiž nestalo, protože rozsudky byly předem připraveny.

Jménem republiky

Státní soud v Praze uznal po hlavním líčení, provedeném ve dnech 31. května až 8. června 1950 takto právem:
Obžalovaní JUDr. Milada Horáková, JUDr. Josef Nestával, JUDr. JIří Hejda, Františka Zemínková, František Přeučil, Jan Buchal, Antonie Kleinerová, JUDr. Oldřich Pecl, Záviš Kalandra, JUDr. Zdeněk Peška, Vojtěch Dundr, JUDr. Bedřich Hostička, JUDr. Jiří Křížek, všichni t. č. ve vazbě státního soudu,

jsou vinni,

že v době od jara r. 1948 až do svého zatčení v Praze a ny jiných místech na území republiky i momo ně:
spolčili se jednak navzájem, jednak s dalšímí osobami, k pokusu o zničení samostatnosti republiky a o zničení a rozvrácení jejího lidově demokratického zřízení a společenské a hospodářské soustavy republiky, zaručené ústavou, a vešli s cizí pomocí a s cizími činiteli ve styk jednak přímý, jednak nepřímý, přičemž
... jejich jednáním byla samostatnost republiky, její lidově demokratické zřízení a společenská i hospodářská soustava, zaručené ústavou, ohrožena zvláštní měrou...
... všichni vyzvídali a vyzrazovali přímo a nepřímo cizí moci státní tajemství a k tomuto činu se jednak nyvzájen, jednak s jinými spolčili, přičemž
... byli členy organizece, jejímž úkolem bylo vyzvídati státní tajemství,
... dr. Milada Horáková, dr. Josef Nestával, dr. Jiří Hejda, František Přeučil, Antonie Kleinerová, dr. Oldřich Pecl a Záviš Kalandra dopouštěli se vyzvědačství delší dobu, ve značném rozsahu a způsobem zvláště nebezpečným a vyzvídali státní tajemství zvlášť důležitá,
... dr. Jiřímu Hejdovi byla povinnost uchovávati státní tajemství výslovně uložena.

Tím spáchali

I. všichni zločin velezrady podle §1, odst. 2, odst. 1 lit a, c zák. č. 231/48 Sb. a podle § 1, odst. 2, lit. b téhož zákona
II. všichni zločin vyzvědačství podle § 5, odst. 1, odst. 2, lit. c zák. č. 231/48 Sb. ...
a odsuzují se za to všichni podle par. 1, odst. 3 zák. č. 231/48 Sb. se zřetelem na ustanovení par. 34 tr. z.:

1. JUDr. Milada Horáková k trestu smrti
2. Jan Buchal k trestu smrti
3. JUDr. Oldřich Pecl k trestu smrti
4. Záviš Kalndra k trestu smrti
5. JUDr. Josef Nestával k trestu těžkého žaláře na doživotí
6. JUDr. Jiří Hejda k trestu těžkého žaláře na doživotí
7. František Přeučil k trestu těžkého žaláře na doživotí
8. Antonie Kleinerová k trestu těžkého žaláře na doživotí
9. – 13. .............

Milada Horáková:
První žena, která byla v této době odsouzena k smrti. A tento trest byl vynesen, protože se snažila aspoň trochu pomoci lidem, aby přežili tehdejší dobu. Snažila spojit se s okolním světem, aby i on mohl být nápomocný. Jenže v té době se všechno bralo z toho opačného konce.
Myslím si, že Milada Horáková byla loutkou, která měla sloužit jako názorný příklad. Ostatní lidé se snadno zalekli, protože zjistili, že nejsou hranice – popravili přece i bezbrannou ženu a matku dvou dětí. Nepomohly ani žádosti z celého světa, který byl tímto rozsudkem otřesen. Za život Milady Horákové bojovaly takové osobnosti jako Albert Einstein, Winston Churchil ....
Tato doktorka práv byla neobyčejně silnou osobností. Svůj rozsudek znala celých 20 dnů. Určitě musela zažívat strašná muka, ale podle jedenácti dopisů, které napsala ve věznici v Pankráci, se s tím smířila a nelitovala života obětovaného za dobro lidí a vlasti. V těchto dopisech píše každému svému nejbližšímu a všem se snaží říct, aby pro ni netesknili. Tyto dopisy ale rodině nebyly předány – až v roce 1990, po změně režimu, se jich dopátrala ministryně spravedlnosti JUDr. Dagmar Burešová. Poslední z těchto dopisů psala Milada Horáková pouze tři hodiny před smrtí a sama píše, že ...“Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne i pan farář, a i když nemohl přijít dr. Kučera, bylo mi to velkou posilou – prosila jsem jej, aby také a hlavně Vám teď věnoval svou pomoc. Opřete se o vše, co Vás chce a může podržet. Žijte, žijte! ... Neplačte, neteskněte moc, je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory a v nížiny. Budu zase nespoutaná a ten klid a mír... Teď ještě pevný stisk ruky. – Ptáci už se probouzejí, začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou.“
Asi nikdo nepochybuje o statečnosti této ženy. A není pochyb, že není žádný „rozumný“ důvod, jestli vůbec existuje, proč musela zemřít. Možná by nevydržela dlouhé roky toho nejkrutějšího vězení, které by ji bezesporu čekaly, a sama by si vzala život. Jenže to už se nikdy nedozvíme. Ale určitě si Milada Horáková nezasloužila ani jeden z těchto trestů.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=3992