PŘÍČINY, PRŮBĚH, DŮSLEDKY 2. SVĚTOVÉ VÁLKY

Druhá světová válka představuje největší katastrofu v dějinách lidstva (do válečných akcí vstoupilo 48 států – 4/5 veškerého lidstva, bojovalo 110 mil. vojáků). Konflikt mezi Hitlerovskou koalicí (osa Berlín – Řím – Tokio) a Spojenci (USA, VB, od r. 1941 SSSR a Francie). Jestliže byla první světová válka konfliktem především evropským, ve druhé se bojovalo s mimořádným nasazením sil v Asii, Africe a ve všech oceánech. Díky použití letectva zanikl rozdíl mezi frontou a zázemím.
Doba rozvinuté druhé průmyslové revoluce, masová výroba motorů (tanky, letadla), cesta k voj. úspěchům vedla přes úplnou přeorientaci na zbrojní produkci, vynálezci pracovali hlavně pro voj. techniku – atomová energie (první jaderný reaktor na světě, ve kterém mohla probíhat řízená řetězová reakce, postavil v roce 1942 Enrico Fermi a jeho tým na chicagském sportovním stadionu, znamenalo to podstatný krok k výrobě atomové bomby). V roce 1941 byl poměr výroby válečného materiálu mezi oběma bloky vyrovnaný, o tři roky později protihitlerovská koalice vyráběla třikrát více.

Příčiny: Některé rysy jsou podobné první katastrofě v letech 1914 – 18. Jakékoli urychlení kapitalistického nerovnoměrného růstu naráželo totiž i ve 30. letech na bariéry státních a celních hranic. Tuto krizi vymezeného ekonomického prostoru měli proto tehdejší státníci sklon řešit úsilím o imperiální hegemonii, tedy světovládu jedněch na úkor druhých. To byl případ Německa, Japonska a v určité míře i Itálie. Dalším společným znakem se pak jevilo zájmové seskupení těch, kteří hájili daný a jim vyhovující systém, zejména pokud jde o nadvládu nad koloniemi; i v této válce byly objektem útoku agresorů, protože především na jejich úkor bylo možné nově rozdělit svět a dobýt v něm hegemonii pro fašistické velmoci. Nové prvky: Rasismus, genocida, vysídlování celých národů se nestalo záležitostí pouze ideologie, ale i cílem války. Jako konečný výsledek jejich vojenského vítězství měl vzniknout nesmírně nelidský a reakční světový řád. Mimo vzniklé „panské národy“ patřily prakticky všechny ostatní národy a státy mezi ohrožené – stály teď před nebezpečím zotročení nebo vyhubení. Druhý rozdílný moment spočíval v tom, že na místě carského Ruska, které tíhu první války nevydrželo a zhroutilo se, stál SSSR. Ten se po urychlené industrializaci stal nejen velmocí, ale vzhledem ke své obrovské rozloze, lidským, surovinovým i systémovým rezervám a vojenskostrategickým výhodám na evroasijském kontinentu i potenciální supervelmocí.

Ve 30. letech se postupně rozpadla versaillesko-washingtonská soustava mezinárodních vztahů, když agresivní mocnosti – Německo, Japonsko a Itálie – přikročily ke změnám dosavadních hranic silou zbraní. Japonci napadli v roce 1931 Čínu, o šest let později svůj útok obnovili a dobyli třetinu čínského území. Itálie vpadla v roce 1935 do Etiopie, o rok později poslala spolu s Německem svá vojska do Španělska, aby zde intervenovala ve španělské občanské válce. Německo porušilo v roce 1935 versailleskou smlouvu, když zavedlo všeobecnou brannou povinnost, o rok později locarnskou dohodu, když vojensky obsadilo demilitarizované pásmo v Porýní. Odtud pak vedla přímá cesta k Mnichovu. Rok 1939 se stal jevištěm řady důležitých diplomatických jednání. Tehdy nebylo pochyb, že se schyluje k válce, zejména poté co Německo okupovalo torzo českých zemí. 23. března vyhlásil ministerský předseda Chamberlain a krátce poté i francouzský ministerský předseda Daladier, že jejich země garantují nezávislost Polska. 17. dubna navrhl Sovětský svaz Velké Británii a Francii uzavření trojstranného paktu na obranu proti Německu – jednání již po týdnu přerušena a definitivně skončila. 11. dubna potvrdil Hitler plán „Weiss“, tj. útok na Polsko. Sovětské zastupitelství v Berlíně obdrželo dopis od něm. vlády, že by uvítalo jednání se SSSR. Hned po ukončení jednání se západními zeměmi se v Moskvě vyskytl zástupce Německa Joachim von Ribbentrop. 23. srpna se Evropa dozvěděla, že Německo uzavřelo se SSSR pakt o neútočení. 25. srpna podepsaly VB a F pakt o vzájemné pomoci s Polskem v případě jeho napadení třetí zemí. 31. srpna vznesl Hitler vůči Polsku řadu požadavků a 1. září - aniž by čekal na odpověď – zahájila německá vojska útok.

První etapa:
Brzy ráno dne 1. 9. 1939 přepadla tedy německá armáda bez vyhlášení války Polsko. Stalo se tak po fašisty zinscenovaném útoku na německý vysílač v Hlivicích. Německo mělo opět vypracovaný plán bleskové války, ve kterém bylo počítáno s rychlým poražením Polska a následným přesunutím vojsk na západní frontu. Anglie a Francie totiž Německu okamžitě po invazi do Polska vyhlásily válku. Polsko poraženo již v polovině září. Něm. vojska postupovala velmi rychle a SSSR začal mít obavy o své území (dohodnuto s Německem), proto vstoupila do Polska též sovětská armáda, která tvrdila, že Polsko již přestalo existovat a je třeba chránit obyvatele Ukrajiny a Běloruska. K SSSR byly připojeny rozsáhlé oblasti východního Polska, západní část naopak připadla Německu. Ze středního Polska vznikl tzv. Generální gouvernement, jehož vláda sídlící v Krakově byla plně podřízena něm. správě. Západní velmoci pro vysvobození Polska nic nepodnikly. Na západní frontě se tak až do jara 1940 nebojovalo, proto je toto období nazýváno také jako „válka v sedě“ (Sitzkrieg). Dne 28. 9. 1939 uzavřel SSSR s Německem další smlouvu, která Polsko nadále přerozdělila, a to podle tzv. Curzonovy linie (linie, kterou dohodové mocnosti v roce 1919 označily za východní polskou hranici). SSSR rak připadlo 12 mil obyvatel. V srpnu 1940 se Sovětskému svazu podařilo připojit i Estonsko, Lotyšsko a Litvu, kde se v červnu téhož roku dostali k moci komunisté, kteří dobrovolně vpluli do sovětského náručí. SSSR žádal Finsko, aby mu výměnou za část Karelské šíje dovolilo posunout hranici na sever od Karelské šíje – šlo o ochranu Leningradu. Finsko odmítlo, sovětská vojska 30. listopadu 1939 Finsko napadla. Válka skončila porážkou Finska a 12. března 1940 podepsáním smlouvy odstoupilo Finsko Sovětskému svazu celou Karelskou šíji a některá další území. Za napadení Finska byl SSSR 14. prosince 1939 vyloučen ze Společnosti národů. Mezitím zvolil Hitler obchvat napadením Belgie a Nizozemí, vytvořila se nová situace. Události se pak hrnuly v rychlém spádu: v dubnu 1940 obsadila německá vojska Dánsko a Norsko, v květnu vstoupila do Belgie, Nizozemí, Lucemburska a pokračovala do Francie. 14. června vstoupila do Paříže, 21. června podepsali představitelé Francie kapitulaci – symbolicky ve stejném salónním vagónu, kde v roce 1918 odevzdávali vítězové první světové války podmínky příměří Německu. Poté byla na řadě Anglie, pro kterou přichystal Hitler plán Lvoun (Seeloewe). Od srpna do října 1940 probíhaly nekončící a všeničící nálety německých letadel, a to i na civilisty obývaná území – nazýváno bitvou o Anglii (bitva rozdělena do 3 období: 1. V srpnu Německo získalo leteckou převahu a provedlo totální blokádu Anglie 2. Přelom srpna a září znamenal odvetné nálety na Berlín 3. Definitivní získání převahy Anglie; RAF + čeští piloti a další; následkem porážky přesunul Hitler termín invaze na rok 1941 – nikdy nerealizováno). Zároveň s Hitlerem se dobyvačných akcí účastnil i Mussolini. Jeho vojska operovala převážně v Africe v britských koloniích. Od jara 1941 se začal Hitler zabývat plánem Barbarossa – plánem na poražení svého dosavadního spojence – Sovětského svazu. Dne 6. 4. 1941 za tím účelem obsadil ještě Jugoslávii a Řecko. Útok na SSSR byl zahájen 22. 6. téhož roku.

Druhá etapa:
Stalin až do poslední chvíle nechtěl uvěřit svým kolegům, že jeho zemi Němci napadli. Celou dobu spoléhal na pakt o neútočení. USA a Anglie mu i přes jeho politické praktiky nabídly voj. pomoc. I ruské obyvatelstvo bylo vyzváno k boji, začala tvrdá partyzánská válka. Německá vojska postupovala se stále většími obtížemi. K těm nejtěžším bojům se zařadila bitva o Leningrad (leningradská blokáda - obležení Leningradu německou armádou – září 41 až leden 44. Pro intenzívní odpor zejm. obyvatel Leningradu se německé armádě v zimních měsících 1941 nepodařilo Leningrad obsadit, proto zvolila blokádu. Město zůstalo v obklíčení téměř 900 dní - zemřelo více než 1 mil. civilistů hladem, zimou i v důsledku bombardování. Až v lednu 1944 byli Němci sovětskou armádou donuceni ustoupit.). Dalším nedosaženým cílem Hitlera byla Moskva (20 km před Moskvou, ale nepodařilo se ji dobýt). Významným momentem se stal vstup Japonska do války. Japonské vojsko 7. 12. 1941 zaútočilo na největší americkou vojenskou námořní základnu Pearl Harbour (na ostrově Oahu v Havajských ostrovech). Spojené státy se už v průběhu roku připravovaly na vstup do války – v dubnu obsadily Grónsko a Island a zřídily zde vojenské základny, přijata obchodní opatření vůči Japonsku. USA po útoku na PH vyhlásily 8. 12. 1941 vyhlásily válku Japonsku, následně pak Německo a Itálie vyhlásili válku USA (11. 12.). Japonci poté velmi rychle obsadili Filipíny, Indonésii, Barmu a další americké základny v Tichomoří. Významná byla bitva u Midway - 4. 6. 1942 zde proběhla nejvýznamnější námořní bitva 2. světové války, ve které flotila lodí USA, vedená admirály F. J. Fletcherem a R. A. Spruancem, porazila přesilu japonské flotily, vedenou admirály I. Jamamotem a Č. Nagumem . Těžké ztráty Japonců zastavily jejich ofenzívu a bitva u Midway přinesla obrat ve válce v Tichomoří. Druhá etapa války skončila vítězstvím sovětské armády u Stalingradu - stalingradská bitva, jedna z klíčových bitev Velké vlastenecké války (válka SSSR proti Německu a jeho spojencům 1941 – 45. Probíhala v několika fázích: 22. 6. 1941 – červenec 1942 - úspěšná obrana Moskvy, 17. 7. 1942 – 2. 2. 1943 - úspěšná obrana Stalingradu, 5. 7. – 23. 8. 1943 zastavení německé ofenzívy u Kurska, srpen 1943 – 20. 8. 1944 - osvobozování území SSSR, srpen 1944 – 8. 5. 1945 -osvobozování Evropy, porážka nacistického Německa, 8. 8. 1945 – 2. 9. 1945 - boje v Asii, porážka Japonska), která se odehrála 17. 7. 1942 – 30. 1. 1943 v okolí města Stalingradu -dnešní Volgograd. Německé armády chtěly překročit Volhu, ve Stalingradu bojovaly o každý dům, ale záměr se jim nezdařil. Při protiútoku, který byl směrován na rumunské oddíly, se sovětské armádě podařilo Němce obklíčit a postupně je donutit ke kapitulaci (maršál F. Paulus měl v té době z 265 000 vojáků již jen 90 000). Tato bitva znamenala obrat ve vývoji bojů na východní frontě. Válečná iniciativa přešla do rukou Sovětů. Anglo-americká vojska v té době ovládla severní Afriku. V červenci se pak vylodila na Sicílii a v září na Apeninském poloostrově. V Itálii byl svržen fašismus, Mussolini byl zajat. Později byl osvobozen výsadkem pod vedením Otty von Scorzeniho a stal se loutkou v německých rukou. V roce 1945 byl popraven partyzány. Další etapa války je charakteristická mohutným nástupem spojeneckých vojsk. Rudá armáda již osvobodila téměř celé území SSSR a dostala se až k Varšavě a do Rumunska, Bulharska a Jugoslávie. Rovněž obsadila většinu Maďarska a Slovenska. Anglo-americká vojska dobyla severní Itálii ovládanou Německem. Dne 6. 6. 1944 byla zahájena spojenecká ofenzíva v Normandii a otevřena druhá fronta – „den D“ - invaze v Normandii, operace Overlord – jedna z rozhodujících operací 2. světové války, otevření západní fronty. Plánovaná od dubna 1942. Spojenecký výsadek pod vrchním velením generála D. Eisenhowera se vylodil 6. 6. 1944 na pobřeží Dolní Normandie. Spojenci po důkladné přípravě využili moment překvapení a vybudovali si pevné zázemí pro další postup. Úspěch operace byl základem k osvobození Francie a k porážce Německa. Do konce září byla osvobozena celá Belgie a Francie. V prosinci pak Němci zahájili poslední ofenzívu na západní frontě v Ardenách, ale ta byla na počátku roku poražena a spojenci se vydali směrem do Německa. Spojené státy zároveň po tuhých bojích vyhnaly Japonce z Filipín a Barmy. Závěrečnou etapou války chápeme překročení spoj. vojsk magickou hranici – řeku Rýn – po mostě Remagen. Rusové se směrem k Berlínu vydali z druhé strany. Na konci dubna se obě armády střetly na Labi u Torgau. 2. 5. 1945 byl dobyt Berlín. Hitler spáchal 30. 4. 1945 sebevraždu. Dne 6. 5. 1945 podepsalo Německo v Remeši bezpodmínečnou kapitulaci, o dva dny později na nátlak Stalina tento akt zopakovalo ještě v Berlíně. Válka v Evropě skončila (u nás proběhly poslední boje ve dnech 9. – 11. 5. 1945 toho roku u obce Milín na Příbramsku. V Tichomoří ještě válka u konce nebyla. Od počátku srpna začaly probíhat závěrečné boje, které byly značně náročné kvůli japonské bojovnosti a odhodlanosti (kamikadze). USA se proto rozhodly použít nově vyvinuté atomové zbraně. 6. 8. 1945 byla svržena jedna jaderná hlavice na město Hirošima, o tři dny později na město Nagasaki. 15. 8. vyhlásilo zcela alibisticky Sov. Rusko válku Japonsku. 2. září 1945 Japonci kapitulovali.


Mezinárodní politické vztahy za druhé světové války

V březnu 1941 americký Kongres schválil Rooseveltův návrh zákona o půjčce a pronájmu, kterým byla prezidentovi udělena pravomoc rozhodovat o jakékoliv pomoci zemím bojujícím proti fašismu. Tímto krokem USA veřejně vyjádřily svůj protifašistický postoj, který zastávaly již před válkou. V srpnu téhož roku se Roosevelt sešel s Churchilem na parníku Misssouri, aby zde dohodli a podepsali Atlantickou chartu - atlantická charta, prohlášení prezidenta USA F. D. Roosevelta a britského ministerského předsedy W. Churchilla o společném postupu v probíhající válce; podepsána 14. 8. 1941. Sehrála významnou úlohu při vytváření společné protihitlerovské koalice a stala se jedním z prvních kroků k založení OSN. Oba státníci se vyslovili proti územním anexím a proklamovali právo národů na svobodnou volbu vlády. Poválečný svět měl být podle této charty organizován ve shodě všech vítězných mocností. Tato charta e později stala základem stanov OSN. V září téhož roku k ní přistoupil i Sovětský svaz.

V lednu roku 1943 se oba státníci sešli podruhé, tentokráte Casablance - casablanská konference, jednání F. D. Roosevelta a W. Churchilla 14. – 24. 1. 1943 v Casablance o strategickém plánu dalších spojeneckých vojenských akcí. Na Rooseveltův návrh bylo vydáno prohlášení, že od mocností Osy bude přijata jen bezpodmínečná kapitulace. Dohodnuta byla invaze na Sicílii, vylodění ve Francii a zintenzívnění amerického bombardování Německa. V listopadu a prosinci 1943 se sešli v Teheránu (Írán) všichni zástupci velké trojky – Roosevelt, Churchil a Stalin, aby se zde dohodli na otevření druhé fronty - 28. 11. – 1. 12. 1943 v Teheránu, okupovaném Brity a SSSR. Hlavní pozornost byla věnována vojenským otázkám, především invazi do Evropy a ofenzívě na východní frontě. Jednalo se též o poválečném uspořádání Německa, o vytvoření OSN. J. V. Stalin se pokoušel prosadit novou západní hranici SSSR, sféru vlivu ve východní Evropě a přislíbil nezávislost Íránu. V únoru 1945 pak proběhla konference na Jaltě na Krymu. Schůzka představitelů tří spojeneckých velmocí (F. D. Roosevelta, W. Churchila a J. V. Stalina), které vedly válku proti Německu, konaná 4. – 11. 2. 1945 v Jaltě na Krymu. Koordinovala úsilí Spojenců v závěrečné fázi 2. světové války, stanovila jejich politiku vůči Německu na období do konce války a po jeho očekávané kapitulaci, dále zásady společné správy poraženého Německa, jeho demilitarizaci a denacifikaci. V závěrečném prohlášení vytyčeny zásady pro obnovení samostatnosti všech evropských národů, jmenovitě Polska a Jugoslávie, a vytvoření jejich vlád demokratickými prostředky. Současně rozhodnuto o založení obecné mezinárodní organizace pro udržování míru a bezpečnosti a dosažena dohoda o způsobu rozhodování Rady bezpečnosti této budoucí organizace (viz též Organizace spojených národů). Závěrečné dokumenty vyjadřovaly trvající shodu ve válečných cílech “velké trojky” a jejich společnou odpovědnost za mírové uspořádání světa a zejména Evropy po válce; učiněny významné ústupky Stalinovi. Viz též postupimská konference. Postupimská konference - mezinárodní konference tří mocností (USA, SSSR a Velké Británie) o uspořádání poválečných poměrů v Evropě; proběhla v Postupimi 17. 7. – 2. 8. 1945, účastníky byli H. Truman, W. Churchill (28. 7. nahrazen C. Attleem) a J. V. Stalin. Postupimská konference se mj. vyslovila pro politickou a hospodářskou jednotu Německa a zabývala se otázkou mírových smluv se spojenci Německa. Byla přijata tzv. Postupimská dohoda, která upravovala zejména otázky týkající se okupace Německa, jeho úplné demilitarizace, splácení válečných reparací, denacifikace německé společnosti, vysídlení německých obyvatel z ČSR, Polska a Maďarska (viz též odsun Němců a Maďarů z ČSR) a stanovení hranic Německa se sousedními státy. Postupimská konference potvrdila sovětskou převahu ve východní Evropě. Vydáno společné prohlášení o spolupráci ve válce s Japonskem.

Norimberský proces - mezinárodní soudní tribunál ustavený ke stíhání a k potrestání válečných zločinců v době druhé světové války. Konal se v Norimberku ve dnech 20. 11. 1945 – 30. 9. 1946. Obžalováno bylo 22 nacistů a sedm institucí či organizací. Předcházela mu spojenecká moskevská deklarace o německých zločinech na okupovaných územích z 30. 10. 1943, jaltské prohlášení z 11. 2. 1945 o spojeneckém odhodlání zničit nacismus, londýnská dohoda o stíhání válečných zločinců z 8. 8. 1945 a berlínská porada 9. 10. 1945. Soud se sešel stotřicetosmkrát, projednal 38 000 výpovědí (převážně písemných, podepsaných 155 000 osobami); stenografický zápis soudního líčení obsáhl téměř 17 000 stran. Obžalovaní byli obviněni ze spiknutí proti míru, ze zločinů proti míru a z přípravy války, z válečných zločinů a ze zločinů proti lidskosti. H. Göring, J. Ribbentrop, W. Keitel, E. Kaltenbrunner, A. Rosenberg, H. Frank, J. Streicher, F. Sauckel, A. Jodl, A. Seyss-Inquart a v nepřítomnosti M. Bormann byli odsouzeni k trestu smrti (rozsudek byl vykonán 16. 10. 1946). R. Hess, W. Funk a E. Raeder k doživotnímu vězení.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=5525