Biotechnologie
Biotechnologie představují integraci nových metod odvozených z moderních biotechnologií se zavedenými přístupy tradičních biotechnologií. Biotechnologie, vznikající sféra intenzivního poznávání, je souborem metod, jež člověku umožňují uskutečňovat specifické změny deoxyribonukleové kyseliny (DNA) nebo genetického materiálu rostlin, živočichů a mikrobiálních systémů, a vytvářet tak užitečné produkty nebo technologie.
Biotechnologie samy o sobě nemohou vyřešit všechny závažné problémy životního prostředí a rozvoje a proto je nutné pohlížet na očekávání s nimi spojená realisticky. Přesto mohou významně přispět k rozvoji, například, lepší zdravotní péče, dokonalejšího zásobování potravinami prostřednictvím využívání udržitelných postupů v zemědělství, lepších dodávek pitné vody, efektivnějších průmyslových postupů při zpracování surovin, podpory udržitelných metod zalesňování a obnovy lesů a detoxikace nebezpečných odpadů.
Biotechnologie rovněž vytvářejí nové možnosti, pokud jde o globální partnerství, zvláště mezi zeměmi, jež disponují bohatými biologickými zdroji (včetně genetických zdrojů), ale postrádají odborné poznatky a investice potřebné pro jejich využití na bázi biotechnologií, a zeměmi, které rozvinuly technologický odborný potenciál pro přeměnu biologických zdrojů, jenž by umožnil jejich využití pro udržitelný rozvoj. Biotechnologie mohou přispět k uchování těchto zdrojů např. prostřednictvím metod ex-situ.
Níže uvedené programové oblasti usilují o posílení mezinárodně přijatých principů, jejichž smyslem je zajistit environmentálně šetrnější využívání biotechnologií, získat důvěru veřejnosti, prosadit rozvoj udržitelného uplatňování biotechnologií a vytvořit vhodné mechanismy „poskytování možností“, zejména v rozvojových zemích, a to prostřednictvím těchto činností:

(a) zvyšování dostupnosti potravin, krmiv a obnovitelných surovin;
(b) zlepšování lidského zdraví;
(c) zkvalitňování ochrany životního prostředí;
(d) zlepšování bezpečnosti a vytvoření mezinárodních mechanizmů spolupráce;
(e) vytvoření mechanizmů „poskytování možností“ pro rozvoj a environmentálně šetrnější uplatňování biotechnologií.
Definice biotechnologie
Je to soubor výrobních procesních a servisních postupů, založené na využití látkové přeměny živých systémů všech typů (tedy nejen živých systémů buněk mikroorganismů, ale i buněk rostlin a živočichů, a to od buněčné úrovně až po jejich biologicky aktivní látky).
Podnětem k prudkému rozvoji biotechnologie jsou současné možnosti cíleného, produkčně zaměřeného ovlivňování a programování dědičných vlastností buněk mikroorganismů a výhledově i možnosti cíleného, produkčně zaměřeného ovlivňování dědičných vlastností buněk rostlin a živočichů prostřednictvím nových technik manipulace dědičným materiálem, založené na principech buněčného a genového inženýrství. Možnosti těchto technik jsou zmnožovány ve spojení s technikami enzymového inženýrství, jež spočívají na pracovním využití živých systémů a jejich biologický aktivní komponent, zakotvených na vhodných nosičích, i ve spojení s technikami produkčně zaměřené velkokapacitní kultivace nejen buněk mikroorganismů, ale i buněk živočišných a rostlinných. K rozvoji biotechnologie přispívá i uplatnění poznatků procesního a systémového inženýrství a soudobé techniky, zaměřených na automatizaci a optimalizaci biologických výrobních procesů.
Průmyslově se biotechnologie využívají v mikrobiálních fermentačních technologiích, které jsou spolu s novými biotechnologickými technikami i základním výrobním nástrojem moderní aplikované mikrobiologie. Biotechnologie jsou zaměřeny na výrobní buněčné hmoty (mikroorganismů, rostlin a živočichů) a na zpracování biomasy, zejména rostlinného původu (fytomasy), jako na nevyčerpatelný samoobnovitelný zdroj základních i speciálních složek krmivářských a potravinářských, látek významných pro lékařství, chemii, rostlinnou a živočišnou výrobu, ochranu životního prostředí i energetiku.
K biotechnologii patří i soubor výroby zaměřených technologických postupů izolace, čištění a ekonomického výhodného zhodnocování mnoha látek živé i neživé přírody i látek umělých na společensky významné produkty uplatňující se v zemědělství, a to jak ve sféře výživářské, tak i ve sféře energetické. Biotechnologie mají prvořadý význam pro farmaceutický a kosmetický průmysl a začínají se uplatňovat i jako zdroj základních surovin také na úseku těžké chemie. Na úseku lehké chemie se biotechnologie uplatňují při speciálních chemicko-biologických polosyntézách a začínají se používat i při výrobě bioplastů neznečišťujících životní prostředí a v petrochemii. Biotechnologie slouží také v oblasti potravinářské výroby i při biologickém zpracování a zhodnocování rud při biometalurgické těžbě, zejména mědi a uranu. Biotechnologie jsou podnětem i pro rychlý rozvoj specializované strojní výroby na úseku bioinstrumentalistiky, tj v konstrukci a výrobě buněčných kultivátorů, enzymových reaktorů a speciálních přístrojů pro analýzu a syntézu přírodních látek. Rozvoj biotechnologie podmínil vznik nového výzkumného a výrobního úseku informatiky, tzv. bioinformatiky, zaměřené na automatickou registraci funkčních projevů živých systémů ve zdraví i nemoci.
Biotechnologie jsou obecně energeticky málo náročné, protože probíhají nejčastěji při tělové teplotě použitých produkčních živých systémů a jejich výrobní aplikace umožňují bezodpadové výrobní cykly, které nenarušují životní prostředí a mohou být přímo spojovány se zhodnocováním energie za současné likvidace celulózových odpadů. Aplikace biotechnologie umožňuje rozšiřovat přirozený způsob dalšího zvyšování rostlinné výroby (při snižování spotřeby umělých hnojiv a chemizace), a tím i dalšího zvyšování živočišné výroby.
Biotechnologie jsou typem perspektivních technologií, které mohou aktuálně čelit třem závažným problémům světa – problému potravinářskému, energetickému i problému zhoršujícího se životního prostředí. Jsou proto řazeny vedle jaderné energetiky, mikroelektroniky a robotiky mezi tzv. silné technologie.

Počátky klonování
Hans Spemann
Již v roce 1938 popsal teoretické principy klonování německý biolog Hans Spemann. Jeho úvahy byly ve svých principech velmi jednoduché a i v tomto případě platí, že v jednoduchosti tkví genialita. Spemann dobře věděl, že většina živočichů zahájí svůj život ve stadiu jedné buňky vzniklé oplozením vajíčka spermií. Vajíčko přinese dědičnou informaci matky, spermie dodá geny otce. V jedné buňce zvané zygota se tyto geny spojí a dají vzniknout novému jedinci. Následuje jeden z nejúžasnějších dějů živé přírody. Zygota se začne dělit nejprve na dvě, pak na čtyři buňky. Dělení pokračuje dál. Buňky se organizují, mění, putují. Vzniká dokonale fungující tělo plodu, které se dále dynamicky vyvíjí. Výsledkem dělení jedné jediné buňky zygoty je nakonec tělo dospělého tvora.
Protože mají miliardy buněk v těle dospělého živočicha za předka jedinou buňku zygotu, mají všechny stejnou dědičnou informaci zděděnou po zygotě. Nervová buňka mozku obsahuje stejné geny jako buňka střevní sliznice. Rozdíl je v tom, že během dlouhého vývoje se jednotlivé buňky přizpůsobily úlohám, které mají v těle plnit – říkám, že se diferencovaly. Podstatou procesu diferenciace je využití jen vybrané části celkové dědičné informace buňkou určitého typu. Některé geny kódují zcela základní životní procesy a jsou proto využívány všemi typy buněk. Jiné geny jsou ale „zapnuté“ jen v určitých buňkách. Zbývající geny jsou „vypnuty“.
Spemann uvažoval o tom, jak v diferencované tělní buňce její „vypnuté“ geny opět „zapnout“. Jak donutit buňku, aby si „vzpomněla“ na dávné doby, kdy její „praprapředek“ – tedy zygota – mohla podle potřeby „zapnout“ kterýkoli ze svých genů. Spemann došel k závěru, že na „osvěžení paměti“ diferencované buňky by mělo stačit spojení buňky s vajíčkem, z nějž byla odstraněna jeho vlastní dědičná informace. Vajíčko přeci čeká na spermii a je připraveno spustit celou tu neuvěřitelnou mašinérii procesů vedoucích od zygoty ke vzniku celého organismu. Mohlo by tedy „ošálit“ buňku, vzbudit v ní falešné zdání, že je opět zygotou a buňka by se podle toho měla začít chovat – měla by se začít dělit a vyvíjet. Hans Spemann se ale realizace svých myšlenek nedožil. Zemřel v roce 1941.

Willadsenův průlom
Již v padesátých letech ale vykročili vědci k realizaci Spemannova plánů. Prvním živočichem klonovaným podle této koncepce se stala africká žába drápatka (Xenopus Iaevis). Buňky z žabího těla přenášel biolog Gurdon do žabích vajíček zbavených jejich vlastní genetické informace. Vzniklý zárodek se vyvíjel až do stadia pulce. Přeměny na dospělou žábu nebyl schopen. Něco málo z dospělé žáby se ale těmto pulcům přeci jen podařilo dosáhnout – dokázali vyluzovat žabí skřehot.
Přelomovým se pro klonování savců stal rok 1989. Na podzim tohoto roku přinesl vědecký týdeník Nature článek britského biologa Steena Willadsena, který rozdělil časný ovčí zárodek na jednotlivé buňky a každou z nich spojil s ovčím vajíčkem zbaveným vlastní dědičné informace. Takto získané zárodky pak přenesl do těla náhradních matek. Narodilo se hned několik jehňat. Byl to tedy Steen Willadsen, kdo dokázal „osvěžit“ paměť buněk a navrátit je „na start“ vývoje. Většina vědců se shodovala v názoru, že Willadsen uspěl kromě jiného i proto, že vracel „na start“ buňky zárodku, tedy buňky, které neurazily příliš dlouhou cestu od „startovní čáry“.
Otázkou zůstávalo, jak daleko lze buňky vrátit. Do této diskuse již Steen Willadsen výrazněji nezasáhl. Fenomenální biolog odešel z Británie do Ameriky. Nejprve pracoval pro americkou firmu Grenada Bioscience, později zakotvil v kanadské firmě Alta Genetics. Obě soukromé společnosti byly jen jedněmi z mnoha, které na severoamerickém kontinentu pod vlivem Willadsenova úspěchu vznikaly. Většina se jich soustředila na klonování embryí skotu. Kolik zvířat tímto způsobem vzniklo dnes nikdo neví. Odhady se pohybují v rozmezí jednoho až dvou tisíc.
Ani v této fázi bezmezného nadšení se ale nikdo nerozhodl pro klonování člověka. Teoreticky mohl ale právě tento postup přinést řešení několika závažných problémů humánní medicíny.
Na tomto místě je třeba zmínit jednu skutečnost, o níž se v souvislosti s klonováním příliš nemluví. Jedinci naklonovaní na základě Speemanova principu nejsou po genetické stránce zcela totožní o s organismem, z nějž byly odebrány potřebné buňky. Svou proti genů poskytuje i vajíčko, do nějž je buňka vpravena. Tzv. jaderná dědičná informace je sice z vajíčka do posledního zbytku odstraněna, ale zůstanou v něm geny mitochondrií. To jsou drobné ústrojky, jakých obsahuje každá buňka tisíce a které vyrábějí pro potřeba buňky energii. Dávnými předky mitochondrií jsou bakterie, které kdysi v raných obdobích existence života na Zemi pronikly do jednobuněčných organismů a naučily se se svým hostitelem žít ve vzájemné souhře. Po bakteriích zbyla mitochondriím i vlastní dědičná informace.
Poruchy mitochondriálních genů mívají těžké následky. Způsobují například těžké poruchy funkce svalů. Tyto poruchy zdědí potomek po matce, protože mitochondrie putují do zárodku s vajíčkem. Spermie přináší mitochondrií naprosto zanedbatelné množství (řádově asi tisícinu porce mitochondrií přinášených do zárodku vajíčkem). Představme si situaci matky, která touto chorobou trpí a ví, že právě od ní zdědí chorobu i její dítě. Klonování lidského zárodku by mohlo nabídnout východisko. Buňka ze zárodku nemocné matky by mohla být spojena s vajíčkem zdravé ženy. Vznikl by zárodek geneticky totožný s původním zárodkem, ale vybavený zdravými mitochondriemi. Narodilo by se z něj dítě, kterému již dědičná choroba nehrozí.
Klonovací „boom“ vyvolaný Steenem Willadsenem nejen že nezasáhl humánní medicínu, ale po pár letech utichl i v zemědělství. Ukázalo se, že klonování ještě zdaleka neodrostlo dětským nemocem. Účinnost nepřesahovala několik málo procent. Na pár naklonovaných telat bylo zapotřebí získávat velké množství „surovin“ v podobě vajíček a embryí. Firmám zainteresovaných na co největším zisku se klonování nevyplácelo. Bylo jasné, že se klonování musí vrátit do laboratoří a zdokonalit se.

Fibroblasty
Buňky z plodu
Tým z výzkumného ústavu ve skotské Raslinu vedený Ianem Wilmutem použil ve svém slavném experimentu pro klonování hned několik typů buněk. Některé buňky pocházely z časných vývojových stádií ovčího zárodku, kdy je embryo tvořeno nanejvýše několika málo desítkami buněk. Tato embrya byla stará jen několik dní. V dalším experimentu použili Skotové buňky z ovčího plodu, tedy z organismu, který se vyvíjel v těle matky několik týdnů. A nakonec použil Wilmust se svými spolupracovníky i buňky získané z mléčné žlázy šestileté ovce.
Všechny buňky byly kultivovány v laboratorních podmínkách a speciální technikou pak byly vneseny do ovčího vajíčka zbaveného jeho vlastní dědičné informace. Takto vzniklý zárodek byl přenesen do těla náhradní ovčí matky a z některých se narodila živá, zdravá jehňata. Pozoruhodné jsou počty narozených jehňat. Z buněk dospělé ovce vyrobili vědci celkem 277 zárodků a z nich se narodilo jedno jediné jehně – Dolly. Účinnost metody, jež vedla ke zrození Dolly, tedy dosáhla 0,36 %. Z buněk časných embryí získali Škotové 385 zárodků a z nich se narodila 4 jehňata. Účinnost klonování embryonálních buněk tedy jen o chlup přesáhla 1 %. Ze 172 zárodků získaných z buněk ovčího plodu se narodila 3 jehňata, což znamená pro tuto metodu účinnost bezmála jeden a tři čtvrti procenta.
Je zřejmé, že klonování s použitím buněk plodu nese zdaleka nejlepší výsledky. Podívejme se proto blíže na tyto zajímavé buňky. Pocházejí z pokožky a jsou označovány jako fibroblasty. S projevem velké životaschopnosti fibroblastů se zřejmě setkal každý z nás. Právě fibroblasty totiž mají za úkol „opravit“ poškození pokožky, takže sehrávají klíčovou roli i v každém vyhojení odřeného kolena. Tato odolnost fibroblastů je pro vědce velice výhodná. Fibroblasty se totiž snadno množí v živných roztocích v laboratorních podmínkách a jejich pěstování je skutečně nenáročné. Navíc dobře odolávají působení nepříznivých vlivů a lze je bez újmy podrobit zásahům, které jiným druhům buněk (např. buňkám získaným z časných zárodků) příliš nesvědčí.

Další úspěch PPL Therapeutics
Názorně dokládá tyto přednosti fibroblastů pro účely klonování další úspěch vědců z roslinského výzkumného ústavu a jejich z roslinského výzkumného ústavu a jejich spolupracovníků z firmy PPL Therapeutics. Právě z fibroblastů ovčích plodů se podařilo počátkem července naklonovat jehně jméno Polly. Jedinečnost tohoto jehněte spočívá v tom, že jeho dědičná informace obsahuje lidský gen. Do připravených fibroblastů byla totiž nejprve metodami genového inženýrství vpravena vybraná část lidské dědičné informace a teprve pak byly fibroblasty použity ke klonování. O jaký lidský gen se jedná, to zatím rostlinští vědci přísně tají. Genetickými testy ale již stačili prověřit, že gen nebyl celým procesem přenosu do fibroblastů a klonováním zárodku nijak narušen a bude tedy v těle Polly vyrábět plnohodnotnou lidskou bílkovinu.
Můžeme se jen dohadovat, že jde o bílkovinu využitelnou pro léčbu některé z lidských chorob. Cena těchto bílkovin je z pochopitelných důvodů vysoká a často převažuje cenu broušených diamantů stejné hmotnosti. Můžeme se také dohadovat, že lidský gen byl upraven tak, aby se jím kódovaná bílkovina objevila v mléce ovečky Polly. Z mléka se dá totiž bílkovina snadno získávat v dokonale čistém stavu, což cenu bílkoviny ještě zvyšuje.
Na příkladu ovce Polly si lze názorně ukázat, jakým směrem se zřejmě bude technika klonování v nejbližších letech ubírat. Produkce klonovaného zvířete je nesmírně náročná a také drahá. Pokud se mají vynaložené prostředky vrátit, je nutné, aby klonovaný živočich „snášel zlatá vejce“, např. v podobě velmi drahé lidské bílkoviny. Použití fibroblastů z plodů hospodářských zvířat pro to vytváří dobré předpoklady.
Zajímavé bude, zda se podaří klonovat zvířata i z fibroblastů získaných z dospělých zvířat. K tomuto cíli vzhlížejí s nadějemi ochránci zvířat. Již dlouhá léta jsou na různých místech světa budovány banky, kde jsou hromaděny v zamrazeném stavu fibroblasty získané z nejrůznějších savců – od nosorožců až po vzácné sladkovodní delfíny. Jedna z největších bank tohoto druhu je zřízena při zoo v americkém San Diegu. V tamějších kontejnerech s tekutým dusíkem jsou v teplotě – 196°C uchovávány fibroblasty stovek zástupců ohrožených druhů alespoň v podobě jejich dědičné informace, kterou je možné z fibroblastů snadno izolovat. Že by bylo jednou možné získat z fibroblastů živá zvířata, o tom se zakladatelům bank ani nesnilo.

Býček Gene a ti druzí
Po pravdě řečeno, je vize „oživení“ fibroblastů klonováním pro většinu živočišných druhů stále ještě nedostižným snem. Existují ale i výjimky. K nim lze počítat například koně Przewalského, který by mohl vytěžit z toho, že domestikovaná forma koně je ve srovnání s divoce žijícími zvířaty po biologické stránce velmi dobře prozkoumána. Pro klonování koní Przewalského by bylo možné využít nejen vajíček domácího koně, ale i domácích klisen pro odnošení naklonovaných mláďat. Jiné druhy, například tolik diskutovaná panda velká, z podobné výhody pochopitelně těžit nemohou a uplatnění klonování při jejich záchraně zůstává i nadále velmi problematické.
Z chovu hospodářských zvířat nastupuje ale klonování s využitím buněk plodu velice razantně. Americká firma ABS General se sídlem ve Wisconsinu oznámila naklonování býčka, který dostal jméno Gene. I k jeho vzniku přispěla buňka odebraná z třicetidenního plodu. Ještě na širší frontě podnikla nápor americká firma Cell Advanced Technology, která ohlásila naklonování zvířat z plodových fibroblastů skotu i prasete. Naklonovaná zvířata mají navíc, podobně jako ovečka Polly, zabudovány do dědičné informace lidské geny. V tomto případě jde o geny, které mají snížit riziko odmítnutí zvířecích buněk po transplantaci do lidského těla. Zástupci firmy předpokládají, že by mohli nervové buňky z těchto zvířat použít pro léčbu některých degenerativních onemocnění lidského mozku, například Parkinsonovy choroby.
Transplantace zvířecích buněk do lidského těla představují jeden z velmi slibných výzkumných směrů. V současné době bohužel přibrzdily jejich rozvoj velké obavy spojené s možností přenosu nemoci šílených krav s buňkami skotu. Nedávné zjištění, že prasečí buňky mohou obsahovat viry, které jsou s to za určitých podmínek pronikat i do lidských buněk, znamenaly stop i pro snahy zaměřené na transplantace prasečích buněk, tkání a orgánů.

Právní kličky
Spíše než záplavu naklonovaných lidských dvojníků tedy přinese klonování možnosti léčby některých vážných lidských onemocnění. Přesto není pouštěno klonování lidí zřetele. Hodně zlé krve vyvolalo zjištění, že patentová přihláška, kterou podal výzkumný ústav v Roslinu, zahrnuje patentování práv na klonování všech živočichů včetně člověka.
Podle vyjádření představitelů výzkumného centra v Roslinu došlo k této skutečnosti nedopatřením, když se vědci se snažili formulovat patentovou přihlášku tak, aby kryla klonování všech živočichů. Získání patentu na klonování člověka nebylo jejich úmyslem. Zároveň zástupci roslinského ústavu dementovali své původní prohlášení, že patentováním své techniky sledují možnost kontroly nad klonováním. Přiznali, že ani patentová práva jim nezajistí, aby se klonování nedostalo do nepovolaných rukou.
Patentová přihláška na klonování byla podána u Světové organizace pro intelektuální vlastnictví v Ženevě, a ta jej nyní poskytla k prozkoumání patentovým úřadům evropských zemí i patentovému úřadu ve Spojených státech. Schvalovací řízení bude trvat několik let, ale odborníci se již nyní shodují na tom, že schvalování patentů s tak problematickými morálními aspekty by nemělo být podřízeno jen řízení na patentových úřadech. Stále častěji se ozývají hlasy, aby otázku klonování regulovala mezinárodně platná pravidla vycházející např. z jednání na půdě OSN.
V mnoha zemích jsou podnikány kroky, které by postavily mimo zákon jakékoli snahy o klonování lidských buněk. Například v USA se připravuje natolik přísný zákon, že po jeho přijetí bude zřejmě zcela zastaven výzkum v oblastech i volně spjatých s klonováním lidských buněk, Tento výzkum by ale mohl přinést významný pokrok v léčbě neplodnosti, v prevenci stárnutí a dalších důležitých oblastech medicíny. Řada amerických badatelů proto volá po tom, aby byla do zákona vložena klauzule, podle níž jsou zákonodárci po třech až pěti letech povinni znovu přehodnotit situaci v klonování a zvážit, zda zákaz nezmírní nebo zcela neodvolají.



Klonování lidí
Jerry Hall
Americký lékař Jerry Hall vzal v roce 1993 vzal do experimentu 17 lidských zárodků, které byly v důsledku těžkého vývojového defektu odsouzeny zemřít ve velmi časných vývojových stádií. Proto na nich mohl také bez výčitky svědomí provést pokusy, které měly postavit před odbornou veřejnost řadu otázek spojených s lékařskou etikou.
Hall prokázal, že i lidské rozdělené zárodky jsou schopny dalšího vývoje, a to dokonce do stadia, kdy by se začaly v těle matky spojovat s tkání dělohy a začaly by tvořit placentu. Pokus byl diskutován hlavně mezi odborníky, ale ani ti se nakonec k nastoleným otázkám jednoznačně nevyslovili.
Hall vycházel z předpokladu, že jedna pětina manželských párů má vážné potíže s početím dítěte. Pro mnohé manžele je poslední nadějí „dítě ze zkumavky“. Z těla matky jsou odebrána vajíčka, otec poskytne spermie. Vajíčka se spermiemi jsou pak chována nějako dobu společně v laboratorních podmínkách. Zárodky, které při tomto oplození mimo tělo matky vzniknou, jsou vráceny do dělohy matky. Z některých se pak může narodit dítě.
Dítě se ale narodí zhruba z každého pátého zárodku vneseného do těla matky. Většina embryí uhyne v nejranějších stadiích vývoje. I proto je najednou přenášeno matce většinou hned několik embryí. Jenže co když se podaří získat jen jedno jediné embryo? Jerry Hall se domnívá, že v tomto případě by snad bylo možné zvýšit naději rodičů na narození potomka tím, že by se zárodek rozdělil na dva.
Hall předkládá i další pádný důvod pro využití umělého dělení zárodků. Řada manželských párů čelí riziku, že jejich dítě zdědí dispozici k dědičné chorobě. Mnohá z genetických poškození lze dnes prokázat v několika málo buňkách. Pokud manželský pár zatížený rizikem dědičné choroby nechá počít své dítě „ve zkumavce“, je možné z tohoto zárodku odebrat opatrně jednu buňku, v ní provést genetickou analýzu a určit, jestli si embryo s sebou nese v genech poškození, které ho ohrozí dědičnou chorobou. Analýza jediné buňky s sebou ale nese riziko asi dvacetiprocentní chyby. Pokud by se ale nechala odebraná buňka dále vyvíjet a použila se pro genetickou analýzu až po rozdělení na více buněk, riziko chyby genetického testu by se významně snížilo. Je i tento přístup k množení lidských zárodků neetický? Sami cítíme, že je přinejmenším hoden diskuse.

Smělé plány Richarda Seeda
Ještě před několika měsíci byly diskuse o klonování lidí ryze akademickou záležitostí. Není o čem hovořit, člověka nikdo klonovat nechce, namítali odborníci. Teď se ale takový člověk našel. Jeho profesí je biologie, jmenuje se Richard Seed, žije v Chicagu a je mu 69 let. Jako první našel odvahu (nebo drzost?) otevřeně říci, že bude klonovat lidi. První embrya by měl podle svých předpokladů získat během tří měsíců. Během roku 1998 by chtěl naklonovat 500 embryí. Seed chce ke klonování lidí použít techniku, která přivedla na svět slavnou ovečku Dolly. Kliniku pro klonování chce založit v Chicagu, ale pokud by narazil na vážnější obtíže, je připraven přemístit své klonovací pracoviště do Mexika. Mexická vláda už ale prohlásila, že na svém území nic podobného nepřipustí.


Jak se budí geny?
Ian Wilmut uspěl s ovcí Dolly. Může Richard Seed tento postup úspěšně zopakovat i s lidskými buňkami? Většina odborníků se domnívá, že nikoli. Steen Willadsen, biolog


dánského původu působící v současné době v Kanadě a USA prohlásil: „V USA žije 300 milionů lidí. Kdokoli může přijít a říct: budu klonovat lidi. To stačí tak na patnáct minut slávy.“
Steena Willadsena nemůže nikdo podezírat z toho, že by věci nerozuměl. Patří k průkopníkům klonování a byl to právě on, kdo první získal živou ovci ze zárodku vzniklého spojením buňky a vajíčka zbaveného vlastní dědičné informace. Willadsen použil ale buňky zárodku ve velice časném stadiu vývoje a nikoli buňky z těla dospělého živočicha jako Ian Wilmut.
Willadsen, a spolu s ním mnoho dalších předních biologů, se domnívá, že Seed má nulovou šanci na úspěch. Ian Wilmut získal celkem 277 naklonovaných zárodků. Z nich se narodila jediná ovce – slavná Dolly. Účinnost techniky je tedy velice nízká, dosahuje 0,3 %. Je pravděpodobné, že Seed nedosáhne ani této úrovně. Tento skeptický náhled na věc nemá nic společného s nedůvěrou v Seedovy schopnosti. Vychází z biologické reality.
Pro „buzení“ genů v naklonované specializované buňce má ovčí zárodek více času než bude mít zárodek lidský. Je otázkou zda lidský klon vůbec stačí „probudit“ všechny své geny. V počátečním období vývoje zárodku těsně po oplození zůstávají všechny geny zárodku v klidu. Známý přepis dědičné informace z deoxyribonukleové kyseliny do molekul ribonukleové kyseliny tu neprobíhá. Zárodek využívá ribonukleovou kyselinu, kterou získal s vajíčkem a kterou zdědil od matky. Podle instrukcí matčiny ribonukleové kyseliny si zárodek vyrábí všechny potřebné bílkoviny. Teprve po určité době se geny zárodku zapojí do práce.
Okamžik, kdy geny zárodku „nastoupí do práce“ se u jednotlivých druhů savců liší. U skotu a ovcí se tak děje až třetí den vývoje a dochází k tomu ve stadiu, kdy se zárodek rozdělí na osm buněk. U myší ale nastupují geny zárodku „do práce“ velmi záhy, již ve chvíli, kdy se oplozené vajíčko rozdělí na dvě buňky. V zárodku člověka začnou geny pracovat ve chvíli, kdy se zárodek rozdělí na čtyři buňky. K reprogramování dědičné informace, tedy k „buzení“ genů specializované buňky, má naklonovaný zárodek čas právě během oné chvilky klidu, kdy vlastní geny zárodku nepracují.
Geny skotu nebo ovce tedy mají na plné „probuzení“ k dispozici asi tři dny. Geny člověka nebo prasete ale jen necelé dva dny a myší jen necelý den. Myším zárodkům tento čas na reprogramování dědičné informace nestačí. Proto také zatím nikdo nezískal myší klon technikou, která vedla k úspěchu v případě ovce Dolly. Budou stačit dva dny na reprogramování dědičné informace člověka? Je vysoce pravděpodobné, že nikoli. V tom případě by byla Wilmutova technika klonování pro člověka nepoužitelná.

„Ošoupané“ telomery
Ani v opačném případě ale nemá Richard Seed vyhráno. I když se budou naklonované lidské zárodky úspěšně vyvíjet, může jeho projekt skončit špatně. Dokonce mnohem hůř, kdyby Seed žádné dítě nenaklonoval.
Richard Seed nemůže zaručit, že naklonované děti budou zdravé. Nemůže to dnes zaručit nikdo na světě. Právě proto jsou pokusy o naklonování člověka nepřípustné. Hrozí tu hned několik nebezpečí. První se skrývá za šifrou „telomera“.
Dědičná informace tzv. vyšších čili eukaryotních živočichů je rozdělena do porcí, pro něž používáme označení chromozom. Počet chromozomů je typický pro každý druh. Škrkavka koňská má ve svých buňkách jen dva chromozomy, skokan zelený jich má 24, člověk 46, kapr 104. Každý z chromozomů je zakončen tzv. telomerou. Při množení buněk je počet chromozomů mateřské buňky nejprve zdvojnásoben a následně rozdělen na dvě poloviny mezi dvě vzniklé dceřiné buňky.
Dceřiné buňky zdědí dokonalé kopie chromozomů mateřské buňky. Jedinou výjimkou jsou telomery jednotlivých chromozomů. Ty se s každým dělením buňky o něco zkrátí. Během života organismu se telomery chromozomů v jeho buňkách stále zkracují. Ve chvíli, kdy délka telomery klesne pod určitou mez, zastaví buňka své další dělení. Zkrácená telomera signalizuje buňce, že chromozom je příliš starý a příliš opotřebovaný a že by s ním mohla mít nově vzniklá buňka vážné potíže. Logika dělení buňky je jednoduchá. Lepší, než vyrobit vadnou buňku, je nevyrábět nic.
Buňka živočicha v pokročilejším věku má za sebou velké množství dělení a její telomera je proto notně „ošoupaná“. Dojde při klonování i k regeneraci telomery? Začíná naklonovaný zárodek s „neošoupanými“ telomerami? Nebo při každém dalším dělení svých buněk dále ukrajuje ze zděděných „ošoupaných“ telomer? To zatím nikdo neví.
Ovce Dolly vznikla ale z buňky sedmiletého zvířete. Odpovídá délka telomer v buňkách ovce Dolly dvěma nebo devíti letům života? Nevíme. A stejně nevíme, jak „staré“ by byly buňky dítěte naklonovaného z buňky čtyřicetileté osoby. Možná by se u naklonovaného člověka ve dvaceti začaly objevovat příznaky stárnutí a zdravotní potíže typické pro osoby po šedesátce.


Životní útrapy buňky nepoznamenají zdaleka jen telomery v jejích chromozomech. Mohou postihnout i samotnou dědičnou informaci buňky. Při náhodném výběru tělesné buňky pro klonování zůstanou tyto genetické defekty nepovšimnuty. Projevit se mohou až na naklonovaném jedinci. Vedle poškozených genů uložených v buněčném jádře připadá v úvahu i narušení několika desítek genů uložených mitochondriích buňky. Tyto drobné organely slouží buňce jako výrobny energie a jejich činnost probíhá za podmínek, jež dědičné informaci příliš nesvědčí. Ve stárnoucích buňkách se proto nachází stále více mitochondrií s poškozenou dědičnou informací. Podle některých odborníků je právě tento jev jednou z příčin stárnutí.
Při spojení staré tělesné buňky s vajíčkem zbaveným jeho jádra dojde ke smíchání „zánovních“ mitochondrií vajíčka s mitochondriálním „šrotem“ ze staré buňky. „Šrot“ tvoří sice jen jedno procento konečné populace mitochondrií, ale i to se může v konečném důsledku ukázat pro naklonovaného jedince jako příliš velká zátěž.
Ani tím ale výčet možných rizik klonování nekončí. Při reprogramování dědičné informace se může některý z genů „probudit“ jen napůl. A může jít o gen, který nenaruší ani embryonální vývoj naklonovaného zárodku, ani jeho vývoj těstě po narození. Může se projevit postižením nebo zdravotními problémy až ve vyšším věku. Známe celou řadu dědičných chorob, které se projevují třeba až po čtyřicítce, přestože si genetické předpoklady pro jejich vznik neseme od narození.

Svatý výstředník?
To všechno jsou důvody, proč bychom zatím neměli ke klonování lidí vůbec přistupovat. Jako rozumné se jeví pětileté moratorium na klonování lidí, které navrhuje americký prezident Clinton. Získali bychom tak čas na další výzkum i na diskuse o etických otázkách spojených s klonováním. Obojího je zapotřebí.
Výzkum nám může ukázat, nakolik jsou naše obavy z nepříznivých dopadů klonování odůvodněné. A diskuse o etických aspektech klonování nám mohou vyjasnit, zda vůbec o klonování lidí stojíme, a pokud ano, tak za jakých podmínek.
Američtí zákonodárci jsou ale jiného názoru, a proto leží Clintonův návrh stranou jejich zájmu. Jeden z kongresmanů se vyjádřil, že tohoto návrhu zákona by se nedotkl ani třímetrovým klackem. Proč? Republikánská většina volá po absolutním zákazu klonování. Klonování člověka má být postaveno mimo zákon jednou pro vždy. Znamenalo by to dokonce i zákaz výzkumu klonování. Toho se vědci oprávněně obávají.
Výzkum by se rozhodně neměl zastavit. Ten nemusí být cílen jen na naklonování lidí. Může zodpovědět velice důležité otázky spjaté se stárnutím, rakovinným bujením nebo neplodností lidí. Samotnou techniku klonování by bylo možné využít pro boj s neplodností, případně i pro zvládnutí některých typů dědičných poruch. To vše ale jen za předpokladu, že budeme moci naklonovaným lidem zaručit plnohodnotný život.

Klonované kozy
Kozí comeback
V zemích s rozvinutým zemědělstvím rozhodně neleží na produkci koz hlavní tíha výroby živočišných produktů. V některých částech světa se dokonce zdála být „bradatá Líza“ druhem odsouzeným k vyhynutí. Moderní biotechnologie se ale postaraly o velkolepý „kozí comeback“. A na tomto poli lidské aktivity slavily kozy úspěch dávno před tím, než se podařilo naklonovat první kůzlata.
Kozy už řadu let plní roli tzv. živých bioreaktorů. V jejich těle je díky genetickému zákroku syntetizována lidská bílkovina, kterou lze po izolaci a vyčištění využít pro léčbu lidských onemocnění. Jedním z průkopníků v této oblasti je i americká biotechnologická firma Genzyme Transgenics Corporations se sídlem ve Framinghamu ve státě Massachusetts.
Tato firma získávala doposud živé bioreaktory postupem, který už lze označit bezmála za klasický. Z těla kozy byla získána oplozená vajíčka a do jejich jádra byl vstříknut roztok lidského genu. Mnoho zárodků tento zákrok nepřežilo, ale ty, které vpich speciální skleněnou jehlou vydržely, byly přeneseny do těla matky, a tam se mohly dále vyvíjet. Řada zárodků nedokončila zdárně vývoj, ale z některých se přeci jen narodila kůzlata. V jejich těle pak vědci pátrali po lidském genu. Účinnost techniky se pohybovala kolem 1 % a z několika desítek narozených kůzlat tak bylo obvykle vybráno jedno jediné. Další plemenitbou pak byla namnožená zvířata, která nesou v těle lidský gen a produkují lidskou bílkovinu.
Lidský gen vnášený do dědičné informace kozy byl upraven tak, aby jeho tzv. regulační sekvence sloužící jako „vypínač a zapínač“ předurčila gen k funkci v mléčné žláze. Lidský protein byl proto vylučován s mlékem. Z kozího mléka bylo možné protein celkem bez potíží izolovat a čistit.
Ačkoli byla produkce živých kozích bioreaktorů značně ztížena nízkou účinností postupu, biotechnologickým firmám se vyplácela. Živé bioreaktory mohly v každém litru mléka produkovat gramy lidské bílkoviny. Cena za gram léku mohla na trhu s léčivy dosahovat tisíců nebo desetitisíců dolarů. Náklady na výrobu bílkoviny pomocí živých bioreaktorů se pohybovaly kolem dvou dolarů za gram. Zisky tedy byly srovnatelné snad jen s obchodem se zbraněmi nebo pašováním narkotik. Na rozdíl od těchto aktivit je ale produkce léčebných proteinů živými bioreaktory činnost prospěšná a legální.

Klonování „živých bioreaktorů“
Ani nemalý komerční úspěch produkce živých bioreaktorů ale nemohl nic změnit na tom, že technika přenosu cizích genů do dědičné informace hospodářských zvířat má velmi nízkou účinnost. Průlom přineslo teprve úspěšné klonování. Už ve chvíli, kdy se svět potácel v neodůvodněných obavách z fantasmagorických vizí nastartovaných naklonováním ovce Dolly, se v biotechnologických firmách začalo pilně pracovat na praktickém využitím této převratné techniky.
Cizí gen už nemusel být vnášen do oplozeného vajíčka, které není tak snadno k mání. Gen mohl být vpraven do tělesných buněk pěstovaných za laboratorních podmínek. Z těchto buněk pak byly vybrány jen ty, do nichž se podařilo cizí gen zabudovat požadovaným způsobem. Tyto buňky potom byly použity pro klonování. Každé naklonované zvíře pak bylo nositelem cizího genu. Prvním takto naklonovaným „živým bioreaktorem“ se stala ovečka Polly, která nese ve své dědičné informaci gen pro lidský srážlivý faktor IX, bílkovinu, jež chybí lidem stiženým chorobnou krvácivostí neboli hemofilií.
Připomeňme si, že při použití klasické techniky jsou nositelé genu hledáni až mezi narozenými mláďaty a že s úspěchem skončil zhruba každý stý pokus. Za hranici snů je považována desetiprocentní účinnost, které se ale vědci dokážou přiblížit jen v případě přenosu genů u myši. S využitím techniky klonování se celý proces výrazně zefektivnil a také zlevnil. Živý bioreaktor se dal pořídit za třetinu až desetinu ceny běžené při použití klasické techniky.
Není divu, že ani v Genzyme Trangenics Corporations nechtěli zůstat pozadu. Na konci roku 1998 dosáhli kýženého úspěchu. Ve stájích společnosti se narodila první klonovaná kůzlata. Dvacetičlenný tým, v němž se objevili i vědci ze dvou severoamerických univerzit, dokázal naklonovat tři kozy, které nesou ve své dědičné informaci gen pro lidský antitrombin III. Tato bílkovina brání srážení lidské krve. Lze ji proto využít při léčbě infarktů nebo mozkových cévních příhod. Lékaři by mohli využít antitrombin III i při operacích srdce a plic, kdy pacientova krev prochází umělým krevním oběhem a roste riziko vzniku krevních sraženin schopných ucpat v těle pacienta životně důležité cévy. V současné době končí ve Spojených státech poslední fáze ověřovacích testů, na jejichž základě by mělo být povoleno používáno lidského antitrombinu III z transgenních koz v humánní medicíně.
Samotné vpravení genu do dědičné informace zvířete ale pro konečný úspěch nestačí. Je nezbytné, aby se gen v buňkách transgenního zvířete „ujal“, aby „nastartoval“ produkci patřičné bílkoviny. O tom se na vlastní kůži přesvědčili tvůrci již zmíněné ovce Polly, která nese lidský gen pro bílkovinu využitelnou k léčbě chorobné krvácivosti, ale kýžená bílkovina se zřejmě v jejím mléce neobjevuje. O tom, že kozy firmy Genzyme budou v tomto směru úspěšnější, se vědci přesvědčili poté, co zvířata podrobili hormonálnímu ošetření, a navodili tak produkci mléka u nedospělých kůzlat. V mléce prvních klonovaných kůzlat se antitrombin III skutečně objevil.
Firma Genzyme Transgenic Corporation plánuje využití klonovaných kozích „bioreaktorů“ pro výrobu asi padesátky různých lidských proteinů. Většina jich najde uplatnění při léčbě lidských onemocnění nebo při diagnostických postupech.

Pavučina z mléka
Než stačila firma Genzyme Transgenic Corporation oznámit svůj světový primát, přišla z Kanady zpráva o dalších klonovaných kůzlatech. Narodila se na zemědělské fakultě McGillovy univerzity v Montrealu přičiněním soukromé biotechnologické firmy Newia Biotechnologies. Trojice kanadských kozlíků, jejichž jména napovídají, že za „kmotry“ jim „šly“ hvězdy filmového plátna, zatím ve své dědičné informaci cizí gen nenese. Clint, Arnold a Danny jsou tedy „obyčejnými“ klonovanými kůzlaty. Ke klonování „živých bioreaktorů“ už ale vědci z Nexia Biotechnologies přistoupili. Na podzim roku 1999 by se proto měla narodit v Kanadě kůzlata, jaká svět ještě neviděl. V mléce by měla dojit pavučinu.
Pavučina je bez přehánění jedním z nejperspektivnějších materiálů příštího století. Konstruktéry zaujalo především „záchranné“ vlákno, kterým se pavouk „jistí“ při pádu z výšky. Odolností při namáhání v tahu se tento typ vlákna vyrovná zvířecím šlachám. Ve schopnosti pohlcovat energii překoná i kevlar, materiál využívaný pro výrobu neprůstřelných vest. Přitom jsou pavučiny neuvěřitelně lehké.
Unikátní mechanické vlastnosti pavučin jsou známy sto let a nemohly ujít pozornosti průmyslníků. Zálusk na ně má ze zcela pochopitelných důvodů i armáda. Vojáci by pro ně našli využití např. při konstrukci letadel. Pavoučí sítě sesbírané v trávě nebo v koutech domácností se ale pro tyto účely nehodí. Nemají potřebnou kvalitu, protože se na ně lepí nečistoty. Ani umělý chov pavouků nepřinesl kýžené výsledky. Od jedné samičky pavouka z rodu Nephila, jež patří mezi nejlepší pavoučí tkadleny, .ze s vynaložením značné námahy odebrat denně asi 10 miligramů pavučinového vlákna.
Ke slovu proto přicházejí genoví inženýři. Ti získali z pavoučí dědičné informace gen, podle kterého pavouk syntetizuje bílkovinu pavučinového vlákna. Pavoučí gen vpravili vědci do dědičné informace buněk, jež lze masově pěstovat ve velkých kultivačních nádobách. Takto pozměněné buňky vyrábějí bílkovinu pavučiny, z které je možné spřádat vlákna pozoruhodných vlastností. Vlákna je ale málo a je velice drahé.
Východisko ze svízelné situace nabízejí klonovaná kůzlata. Doposud velmi vzácná bílkovina se objeví v kozím mléce v gramových množstvích. Při účinnosti izolace bílkoviny z mléka nad 80 % a čistotě izolovaného proteinu přesahující 99 % bude možné získávat pavoučí protein v množstvích, jakým by nedokázala konkurovat ani produkce gigantické pavoučí farmy. Už v první polovině roku 2001 by měl být nový materiál podroben úvodní etapě schvalovacích zkoušek. Kanaďané razí pro tuto „kozí pavučinu“ označení BioSteel, tedy cosi jako „biologická ocel“.
Na umělou pavučinu nečekají jen vojáci, kteří by ji kromě neprůstřelných vest rádi viděli v lanech, jež na palubách letadlových lodí zachytávají přistávající stíhačky. Pavučina vyniká nejen pevností, ale i tím, že ji velmi dobře snáší lidské tělo. Lékaři spatřují v BioSteelu nadějnou surovinu pro konstrukci náhradních šlach a vazů. BioSteel také poskytne vynikající materiál pro chirurgické zákroky, např. pro oční operace a operace mozku. Chirurgický steh z BioSteelu se totiž beze zbytku vstřebá.
A proč se dostává do popředí zájmu biotechnologických firem právě koza? Důvodem je chvat, s jakým bioinženýři k výrobě nových produktů přistupují. Kozy neprodukují tolik mléka jako skot, ale jejich předností je, že dospívají mnohem dříve a mají kratší dobu březosti. Díky těmto vlastnostem jsou kozy ve srovnání s kravami schopny zkrátit „dodací lhůty“ při výrobě BioSteelu na polovinu. A čas, jak známo, jsou peníze. Na tom nedokáže nic změnit ani raketový rozvoj biotechnologií.


Transgenní rostliny
První transgenní plodiny byly získány před patnácti lety. Po těchto „prvních vlaštovkách“ ale následoval „transgenní boom“. Dnes je spektrum transgenních plodin neuvěřitelně široké. Rostliny, kromě jiných obiloviny, olejniny, bavlník nebo sója, nesou obvykle gen, který je činí odolnými vůči hmyzím škůdcům nebo vůči účinku herbicidů. Transgenní rostliny odolné vůči herbicidům je možné bez rizika ošetřit postřiky, které hubí plevele. V současné době se transgenní plodiny pěstují na 30 milionech hektarů. Jejich hlavními producenty jsou USA, Kanada, Argentina a Čína.
Evropa se transgenních plodin stále ještě obává a přešlapuje na místě v době, kdy polovina světové produkce sóji a jedna třetina světové produkce kukuřice pocházejí z polí s transgenními plodinami. Produkty z těchto plodin jsou zkrmovány hospodářskými zvířaty, ale stále častěji se s nimi budeme setkávat na svých stolech, např. v kukuřičných lupíncích nebo nealkoholických nápojích.
V Evropě se stále ještě „mudruje“ nad tím, jak byla nová odrůda vyšlechtěna. Pokud se na jejím vzniku podílely metody genového inženýrství, bere se na ni okamžitě úplně jiný metr než na plodinu vypěstovanou tzv. klasickými postupy. V USA a Kanadě je rozhodující kvalita a zdravotní nezávadnost produktu bez ohledu na to, jakými metodami byl získán. Tak může být z praktického využití vyloučena odrůda získána bez genové manipulace, pokud se ukáže, že její konzumace představuje pro člověka nebo zvířata zdravotní riziko. Naopak, geneticky manipulovaná plodina je bez potíží uvedena na trh, pokud vyhoví všem zkouškám, které předepisuje zákon. V těchto zemích se pak už při sklizni nerozlišují transgenní a netransgenní plodiny a jejich produkty se nejednou v silech zpracujících závodů smísí. Nikdo pak nedokáže ukázat prstem na sójový bob, který je plodem klasické odrůdy. Oba jsou po předchozích zevrubných zkouškách považovány za nezávadné.
Zatímco evropští pěstitelé s využitím transgenních plodin váhají, zemědělci třetího světa si tváří v tvář hrozbě hladomoru něco podobného nemohou dovolit. Právě v těchto zemích se tedy budou v nejbližších letech transgenní plodiny pěstovat ve stálé větším měřítku. Vedle rostlin odolných k herbicidům nebo plodin odolávajících škůdcům se ale začínají objevovat i plodiny, které nabízejí zcela nové produkty. Jde například o rostliny, jejichž plody obsahují látky využitelné jako vakcíny. Pěstování těchto plodin a konzumace jejich plodů se tak může podílet na prevenci některých chorob v zemích, kde je základní lékařská péče stále ještě nedostupným luxusem. Ve stadiu vývoje jsou transgenní rostliny produkující lidský inzulín.
Proběhly i první úspěšné pokusy o zvýšení výživné hodnoty rostlinných produktů transgenních plodin. Do dědičné informace sladkých brambor byl například vnesen gen pro hromadění bílkovin bohatých na cenné aminokyseliny. Při stejné úrodě, jaká je běžná u netransgenních sladkých brambor, skýtá transgenní plodina až 5krát vyšší množství bílkovin. To představuje pro země , kde trpí značná část obyvatel podvýživou, jistě významný přínos.
V dalších pokusech byl vypěstován tabák, oblíbená modelová rostlina genových inženýrů, produkujících karotenové červené barvivo. Tato rostlina je pak přidávána do krmiva slepic, aby se dosáhlo náležitě intenzivního zbarvení vaječného žloutku. Přídavek „karotenového tabáku“ dodává žádoucí zbarvení i uměle odchovaných lososům nebo garnátům. Transgenní tabák tak nahrazuje karoten vyráběný z některých mořských řas.
Ani tím ale nejsou možnosti transgenních rostlin vyčerpány. V počátcích jsou pokusy donutit transgenní rostliny vyrábět „umělé hmoty“, které jsou v současnosti vyráběny ze surovin z neobnovitelných zdrojů. Vědci se snažili o naplnění tohoto cíle s pomocí geneticky manipulovaných bakterií, ale nyní se zdá, že se transgenní rostliny hodí pro tyto účely mnohem lépe. Geneticky manipulované bakterie je nutné pěstovat ve speciálních tancích, což jsou zařízení nesmírně drahá a na provoz náročná. Pěstování transgenních rostlin produkujících „umělé hmoty“ je výrazně jednodušší. Nejméně ale musejí být takové transgenní rostliny k dispozici.
Použitá literatura:

- Molekulární genetika
- živa (3/2000)
- Věda, technika a my
- www.svet.namodro.cz
- www.biotechnologie.místo.cz
- www.biotrin.cz
- www.natura.eridan.cz
- www.buben.cz/genetika
- www.pauza.cz
- www.ecocoal.cz/biotechnologie

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=1002