Johannes Mario Simmel

Johannes Mario Simmel se narodil 7.dubna 1924 ve Vídni. Dětství prožil v Rakousku a v Anglii. Po válce působil jako tlumočník americké vojenské správy v Anglii, později se věnoval novinářské profesi - byl redaktorem různých novin ve Vídni a Mnichově. Od padesátých let žije ve Starnbergu v Bavorsku.
Už svým prvním románem „Mich wundert, dass ich so fröhlich bin“ z roku 1948, se zařadil mezi nejčtenější německy píšící spisovatele. Od té doby vydal téměř tři desítky „brilantních“ univerzálních románů, jak je nazvala literární kritika v nichž se osvědčil jako poutavý vypravěč, jako společenský a mravní kritik své doby, jako zasvěcený znalec nejrůznějších
společenských a sociálních prostředí, která věrně a bez zábran popisuje. Jeho společensky – kritické romány z období 50. – 60.let 20.století byly přeloženy do 26 jazyků, vydány v 35 zemích v celkovém nákladu zhruba 72 miliónů výtisků. Většina jeho děl se dočkala i filmové podoby.
Je členem rakouského PEN klubu, PEN – Centra SRN a Authors Guild of America. V roce 1991 obdržel Johannes Mario Simmel za humanistické poslání svých knih velkou literární cenu Award of Excelence udělované Society of Writers v New Yorku. Je nositelem Rakouského čestného kříže pro vědu a umění 1. třídy a medaile Hermann – Kestena PEN – Centra SRN za zvláštní zásluhy o pronásledované autory.
Mezi jeho nejvýznamnější knihy patří: Aféra Niny B., Všichni lidé bratry jsou, Láska je jen slovo, A s klauny přišly slzy, Svůj kalich hořkosti.
V jeho knihách se nejčastěji objevují postavy, které někomu líčí svůj život. Hlavní hrdinové se postupem času mění a také jejich názory a myšlení, stanou se lepšími lidmi a většinou se zde promítají jejich zážitky z 2. Světové války.
Většina jeho děl je založena na skutečné události, jen jména jsou smyšlená.


Obsah knihy: Láska je jen slovo
(Liebe ist nur ein Wort)


Otec jednadvacetiletého mladíka Olivera Mansfelda okradl stát o 12,5 milionu marek na daních a utekl spolu s Oliverovou matkou a tetou Lizzy do Lucemburska. Tehdy jedenáctiletého Olivera nechal v Německu, protože si přál, aby tam složil maturitu. Oliver začal otce nenávidět jednak za to, že jej nechal v Německu, jednak za to, že se choval špatně k matce a věnoval se spíše tetě Lizze. Otci na truc se nechal vyhodit ze všech internátů po celém Německu a už zbyl jen poslední, který jej byl ochoten přijmout. Byl to internát doktora Floriana ve Friedheimu blízko Franfurktu, který se zaměřoval na nové výchovné metody pro problémové studenty. Na cestě do internátu se Oliver náhodou seznámil s Verenou Lordovou, manželkou velkého finančníka Manfreda Lorda, který měl styky i s Oliverovým otcem, a který financoval Oliverova studia a výdaje v Německu. Oliver se do o dvanáct let starší Vereny zamiloval a začali se spolu tajně scházet ve staré strážní věži nedaleko Verenina sídla a Oliverova internátu. Byli oba až nápadně podobné povahy, ve všem si rozuměli a dokázali se vcítiti jeden do druhého. V internátě se Oliver seznámil s malým Hansim, chlapcem, kterého úmyslně zmrzačila jeho vlastní matka, a slíbil mu, že bude jeho „bratrem“, že se o něj bude starat. Seznámil se také s Geraldinou, známou „Superštětkou“, která se do něho, stejně jako do každého nově příchozího kluka zamilovala a neustále jej pronásledovala. Oliver se začal dobře učit, vycházel s učiteli i ostatními žáky, spřátelil se s ředitelem a vychovatelem, to všechno z lásky k Vereně. Ta pocházela z velmi bohaté rodiny, která ve válce přišla o všechen majetek. Po válce Verena otěhotněla s americkým vojákem, který ji poté opustil a ona se ocitla téměř na ulici. Z chudoby ji opět vymanil její manžel, kterého si vzala pro peníze, a kterého takřka nepřetržitě podváděla. Oliver se s Verenou scházel při každé vhodné příležitosti, ale snažili se svůj vztah pečlivě utajit. To se jim, ale nepodařilo. Jednak je sledoval Lordův sluha Leo, který Olivera dokonce vydíral, jednak to byl Oliverův „bratr“ Hansi, kterého Oliver zanedbával, a v neposlední řadě žárlivá Geraldiny. Jejich láska je však tak silná, že dokáže odolávat všem těmto nebezpečných odhalení, vydírání, dokonce riskují i vlastní životy, aby společně mohli strávit alespoň jednu minutu. Pan Lord zval často Olivera na večeři a vypadalo to, že netuší, co se mezi Oliverem a jeho ženou odehrává. Ta se zatím do Olivera přes svou averzi k lásce také zamilovala a oba tajně začali plánovat společnou budoucnost.Oliver naplňuje Verenu sliby, že až odmaturuje, najde si dobře placené místo, vezmou se a Verena se svou dcerou Evelynou budou jen jeho. Léto trávívali Lordovi na Elbě, kam se tajně vydal i Oliver, aby se mohl
s Verenou scházet ve dnech, které musel pan Lord obětovat obchodním záležitostem.





Došlo, ale k tomu, že Lord na Olivera na Elbě narazil, a tak jej dokonce pozval bydlet do vlastního domu. Oliver zažil s Verenou na Elbě nejkrásnější chvíle svého života a oba si už nedovedli představit život bez toho druhého. Oliver měl příští rok maturovat a chtěl hned začít pracovat, aby Verenu uživil. Po úspěšném složení zkoušky dospělosti seberou všechnu odvahu a vydají se oznámit Vereninu choti „novinku“, že se musejí s Verenou rozvést. Vyšlo najevo, že Lord o nich dvou věděl už od samého začátku a o průběhu tohoto románku měl podrobné informace od Lea, Geraldiny, Hansiho a Verenina bratra, kteří je po celou dobu špehovali a odposlouchávali. Nicméně Lord na rozvod přistoupil, a to hlavně z toho důvodu, Oliver měl kompromitující materiály o jeho černých obchodech s Oliverovým otcem. Když ale Oliver odletěl na vánoční svátky k matce, kterou už otec dohnal až do blázince, zrušil Lord rozvod a donutil Verenu zničit ony kompromitující důkazy. Měl vlivné přátele a přesvědčil Verenu, že by se postaral o to, aby Oliver nenašel práci a aby všichni tři; Verena, její dcerka Evelyna i Oliver zašli bídou. Verena měla z chudoby hrůzu, a tak Oliverovi po jeho návratu z Lucemburska odevzdala dopis na rozloučenou a tím ukončila jejich vztah. Bezmocný Oliver ztrácí s Verenou a vše a oběsí se.

Děj knihy je situován do poválečného Německa šedesátých let a v mnoha epizodách autor přímo naráží na náladu a názory tehdejší společnosti, především na názory mladých lidí, kteří si teprve teď uvědomili, co jejich rodiče během války dopustili. Kromě toho se autor zaměřil hlavně na vývoj vztahu obou hrdinů. Zpočátku byla jejich láska spíše fyzickou přitažlivostí, ale postupně přecházela víc a víc od srdce a oni zjistili, že jsou naprosto stejní, a od té doby nemohli jeden bez druhého žít. Události nejsou vylíčeny chronologicky. Oliver během svého života sám sepsal pravdivý příběh jejich lásky a svou knihu pojmenoval „Láska je jen slovo“. Před odletem do Lucemburska ji s Verenou zanesli do nakladatelství, ale když nakladatel, pan Lazarus, knihu dočetl, byl už Oliver mrtev a jeho kniha byla nakonec zničena. V Oliverově rukopisu, psaném v „ich formě“ v přítomném čase, se objevuje hovorový jazyk s občasnými vulgarismy a celá kniha je typická neobvyklým větným slovosledem. Díky tomu, že je děj popsán většinou formou dialogu mezi Oliverem a ostatními postavami, se kniha velice dobře čte. Z celého příběhu je patrná hlavně víra hlavních hrdinů v moc lásky , s jejíž pomocí překonávali stavy strachu, beznaděje a bezmocnosti. Bohužel se na konci příběhu ukázalo, že jsou na světě věci daleko mocnější.










Úryvky z knihy:

„ Jsi vším, co na světě mám, a vším, v co věřím, a vším, co miluji, a vším, proč bych chtěl být slušný, kdybych mohl. Vím, že my dva bychom spolu mohli být hrozně štastní. My…“

„Tak mluví jen děvka, ne? Nu, já jsem děvka. Přesto mě chceš?“
„Mám tě rád.“
„Přestaň s tím. Já nemluvím o lásce. Já mluvím o tom druhém. To nemá s láskou nic společného!“ Luskne prsty. „Láska? Láska je jen slovo! Já nechci žádnou lásku! Já chci tebe! Já chci to! Rozuměl jsi?“
Kývnu hlavou.
„Já vůbec neumím mít ráda. Tedy to nikdy nebude láska. Nemůže to být. Nesmí to být.“

Toto tedy vím s absolutní jistotou: Verena bude jedinou opravdovou láskou mého života. A já budu jedinou opravdovou láskou v jejím životě. Po této lásce již nepřijde nic. Pro ni ani pro mě. Už vůbec nic.

Láska je jen slovo, řekla. Že je děvka, řekla. Odporoval jsem jí. Ale nebylo třeba jí odporovat. Přesto! Musí děvka pořád zůstat děvkou? Nemůže se změnit? Nikdy už nebude mít ráda žádného muže, protože muže zná, řekla. Zná muže? Opravdu už nebude mít nikdy ráda? Dělá člověk vždycky to, co jsi předsevzal? Myslím, že ve skutečnosti nikdo a netouží po lásce víc než ona.
Ona,která sobě o mně chce namluvit, že láska je jen slovo. Po špičkách se vrátím dovnitř. V jednom pokoji se ještě svítí. Dveře tohoto pokoje mají nahoře skleněnou výplň. Nehlučně přistoupím ke dveřím. Je to pokoj pana Hertericha, našeho vychovatele. Sedí nehnutě na posteli, hlavu zalomenou v dlaních. Působí dojmem naprosté, absolutní beznaděje.
Tak sedí miliony mužů na světě ve svých pokojích, muži, kteří nedosáhli svého cíle, kteří chtěli víc, než dokázali, kteří ztroskotali na tom, čemu se říká tíha okolností. Oni všichni měli svůj cíl. Krásný, vysoký, ctižádostivý. Bojovali dlouhá léta, aby ho dosáhli, ničili si při tom zdraví, popírali skutečnost. A pak? Pak přišel den, kdy rezignovali, jako tady ten přede mnou, jako rezignoval pan Herterich. Proč to vzdali? Vlastní neschopnost a poznání této neschopnosti. Osobní chyby. Rodina, děti, příliš mnoho peněz. Příliš mnoho povinností. Příliš mnoho alkoholu. Promarnili svůj cíl a svůj život. Teď to poznali. Mají jedinou jistotu: nic se nezmění až do smrti. Myslím, že člověk nemusí být ani tak starý, aby získal takovou jistotu. Mnohé zlomí život brzy, jako tady toho, který sedí přede mnou, hlavu zabořenou v dlaních, ztracený, osamělý, bez šancí. Jistě i pan Herterich někdy dřív snil o tom, že bude novým Pestalozzim, dobrodincem lidstva. Teď už to ví. Ví, že se jím nestane. Vůbec ničím se nestane.
Bude putovat od jedné školy ke druhé, bezmocný a špatně placený, přezíravý, pohrdaný, a žáci jako Ali ho budou mučit.



Vkradu se do svého pokoje, pomalu, nehlučně. Jestli si taky budu muset jednou přiznat, že ze mě žádný spisovatel nebude, nikdy, nikdy, nikdy? A když, bude to trvat dlouho než si to přiznám? Bude to po této první knize? Po jedenácté? Kdy?

Ze strachu nezbude nic, když strach dlouho trvá. Člověk si zvykne na všechno. Stane se zase jistý a přestane být ostražitý.Nakonec se směje tomu, čeho se vůbec kdy bál.

„Hodnota, kterou vy ženy přisuzujete nám, se velmi liší od hodnoty, kterou nám přisuzují jiní muži.“

Žena zůstane ženou. Žena potřebuje jistotu.

Ten, kdo boji přihlíží, má šanci poznat pravdu. Šanci zvítězit samozřejmě nemá.

Odešla a Lazarus zůstal nehybně sedět a pomyslel si, že on, který si nikdy nic nepřál, by si teď přece jen něco přál: lásku, jako byla ta, o které četl. A i kdyby měla skončit tak bídně jako ona. A i kdyby byl pro to velmi nešťastný. Bylo mu najednou jasné, že nikdy ve svém životě neměl lásku.Co je láska? Neznámá země, pomyslel si Albert Lazarus.Myslíme si, že se Albert Lazarus mýlil. I on měl ve svém životě lásku a měl ji dosud. Žádný člověk není tak ubohý, aby nezažil tento pocit. Je velmi mnoho druhů lásek.Jen málo jich činí člověka šťastným. Ale to zřejmě taky není jejich smyslem.





Obsah knihy: Divím se, že jsem tak veselý
(Mich wundert,dass ich so fröhlich bin)


Děj se odehrává roku 1945 ve Vídni. Starší paní Tereza Reimannová poslouchá tajně radiovou stanici, na které vždy hlasatelka oznamuje, kudy postupují americká bombardovací letadla. V těchto situacích si brávala své nejcennější věci a trochu jídla do 3 patra hlubokého sklepa, kde už měla nanošených spoustu věcí, včetně nějakého nábytku, kdyby se něco stalo. Když byl vyhlášen poplach, vždycky se k ní schovával i farář Reinhold Gontard, se kterým se přátelila. V tuto chvíli se lidé na ulicích vždycky skryli v nejbližší budově, u které se právě nacházeli. Takhle se do sklepa dostane chemik Walter Schröder, těhotná Anna Wagnerová se svou dcerkou Evi, herečka Susanne Riemenschmiedová a voják Robert Faber.
Tito lidé doufají, že už brzy bude poplach odvolán, a že si každý půjde svou cestou, ale na dům paní Reimannové spadne bomba a suť je v tomto sklepě uvězní.Robert a Walter se rozhodnou prokopávat tunel na druhou stranu, kde je sklep vedlejšího domu, z jehož strany se kdysi tunel kopal, avšak tato práce se nedokončila. Farář byl neústupný a nechtěl mít s nimi nic společného, bylo mu jedno, jestli se vůbec dostane někdy ven.
Robert musí tajit, že je zběh. U své jednotky se setkal s násilím páchaném na malém chlapci, který nechtěl prozradit, kde jsou nepřátelé, a proto ho jeho velitel týral. Robert už to nevydržel, vzal mu zbraň, kterou mířil na chlapce, a utekl.Navenek říkal, že je jen na krátké dovolené. Zbraň měl teď s sebou.
Walter byl významný chemik, který pracoval pro německou armádu. Věřil a přál si, aby Německo vyhrálo válku, a proto pracoval na vývoji lepších prostředků a posílal je do Berlína. Plánky na jejich výrobu měl s sebou.
Jídla měli celkem dost, spali na zemi pod dekou nebo na spojených židlích. Když byli unavení prací, probírali svoje životy a co špatného jim přinesla válka. Walter stále prosazoval myšlenku, že by měli vyhodit tunel do vzduchu, neboť kopání by moc dlouho trvalo. Ve sklepě bylo pár kanystrů s benzínem, ale tuto myšlenku mu nikdo neschválil, tak ji zavrhl, avšak v hloubi duše si myslel něco jiného.
Po nějaké době je čeká další neštěstí. Na dům vedle padá bomba a praskne vodní potrubí. Voda se začne vsakovat a všichni tedy musí opustit nejhlubší patro. Situace se zlepší v okamžiku, kdy uslyší bouchání, což znamená, že lidé v druhém sklepě o nich ví, a že jim pomohou v prokopávání z druhé strany.
Přání, že se dostanou už brzy ven, jim znemožní událost, kdy se strop, který podpírali, zhroutí, a to, co už vykopali, se jim znovu zasype. Muži však neztrácejí naději a kopají dnem i nocí. Jsou už vysílení, nevyspaní, dochází jim jídlo a vzduch.






Robert má tušení, že Walter něco chystá, a tak se všichni domluví, že ho budou hlídat ve dne v noci. Jedné noci se nikomu z vysílení nepovede zůstat vzhůru a toho Walter využije. Po jeho odchodu se, ale probouzí farář a všimne si, že tam Walter není.
Jde za ním do tunelu, ale Walter si ho všiml, a tak si na něj počká a uhodí ho. Tak se ho na chvíli zbavil. Když už dával Walter zapalovač ke kanystrům s benzínem, objevil se náhle Robert, vydělal pistoli a zastřelil ho.
Kopání už bylo téměř u konce, a tak se museli rychle domluvit, co řeknou lidem, se kterými budou muset mluvit, až se vysvobodí. Všichni stojí při Robertovi, neboť on a Susanne se během toho do sebe zamilovali a všichni pro ně chtějí lepší budoucnost. Vytvoří tedy následující plán. Bude zřejmé, že se po Robertovi bude shánět policie, takže Robert bude nyní předstírat, že je Walter a pravý Walter bude vydáván za Roberta. Musejí se ,ale ještě zbavit zbraně, a tak prostřelí Robertovu vojenskou košili a kulku schovají. Walterovu aktovku hodí do vody, aby zničili plány. Nikdo nechce, aby se dostaly do rukou Německa. Vše vysvětlí malé Evi a ta slíbí, že až se někdo na něco zeptá,bude říkat přesně to co ji naučili. V tom se k nim probourají lidé z vedlejšího sklepa. Muž, kterému se podařilo nedobrovolné zajatce vyprostit se začne zajímat o vraždu, která se tam udála. Zjistí, že ze zbraně bylo vystřeleno 3 (jednou na frontě a 2 ve sklepě).Všichni mu řeknou, že tam byla krysa, a že po ní vystřelili. Během tohoto výslechu se Robert dostává ven a snaží utéct. V tu dobu se zrovna baví muž s Evi, která se prořekne, neboť, když se bavili o třetím výstřelu na krysu, tak u toho nebyla. Muž se za Robertem rozběhne a chytí ho. Robert mu poví, proč utekl z fronty a tak ho muž nechá jít, neboť mu rozumí. Policii řekne, že ho nenašel. Později se, ale zjistí, že zavražděným byl Walter Schröder a po Robertovi je vyhlášeno opět pátrání. Robert byl se Susanne domluvený, že bude bydlet u ní, ale do města už se vrátit nemůže a utíká tedy dál. Ubohá Susanne na něj marně čeká.

Již v tomto prvním románu, na který volně navázal pozdější Sni svůj bláhový sen, se auto projevil jako kritik své doby a především poutavý vypravěč, jenž zasvěceně popisuje zvolené prostředí, přesvědčivě charakterizuje literární hrdiny a dokáže gradovat děj až k závěrečnému rozuzlení.Setkávají se zde 2 odlišné názory na válku. Jeden hrdina je pro vítězství Německa(Walter) a druhý kvůli ní mnohé ztratil a vytrpěl(Robert).





Úryvky z knihy:

„ Existují dvě možnosti, jak se dostat ze sklepa ,“prohlásil Schröder a začal přecházet sem a tem. „Jedna je vykopat chodbu. To bude trvat dlouho. Ta druhá možnost…“
„Žádná druhá možnost neexistuje,“ přerušil ho Faber, „o tom jsme se už bavili.“ Schröder se před ním zastavil.“ Druhá možnost existuje! Napadla mě, když jsme kopali. Chcete ji slyšet?
„ Ano, chceme,“ ozvala se Susanne Riemenschmiedová. Schröder se opět posadil. „ Tady ve sklepě máme spoustu benzínu. Jak asi víte, je to velice hořlavá kapalina a za jistých podmínek je i výbušná. Napadlo mě, že bychom mohli vysekat do zdi hlubokou díru, dát do ní několik kanystrů benzínu a přivést je k výbuchu. Je pravděpodobné, že by se zeď zřítila. Co tomu říkáte?
Chvíli nikdo nepromluvil. Pak Faber řekl:“Mně se ten nápad nelíbí.“
Proč?“ chtěl vědět Schröder. “Za několik hodin můžeme být venku!“
„Jak to chcete udělat, aby kanystry explodovaly?“
„Do díry nalejeme půl kanystru benzínu, vysvětloval Schröder, „a z kanystrů, které použijeme, část benzínu odlejeme, aby se v nich mohl vytvořit dostatek benzínových par. Když podpálíme vylitý benzín, kanystry se rozžhaví, tlak benzínových par se bude zvětšovat a nakonec se kanystry roztrhnou.“
„A potom?“
„Všechen benzín začne hořet! Celý sklep začne hořet…“
„Nezačne, když kanystry dokonale ve zdi ucpeme,“ řekl Schröder.
„Když je dokonale ucpeme, nebudeme je moct podpálit.“
„To by se muselo ještě promyslet,“ řekl Schröder.

„Musíte být Waltrem Schrödrem,“ opakoval farář. „Musíte hrát jeho roli, rozumíte?“
„Vy jste se zbláznil,“ zavrtěl hlavou Faber.
„Nezbláznil jsem se!“ Schröder je mrtvý. Vy žijete. Vás budou hledat jako dezertéra, jeho ne. Vy jste zběh, on byl řádný občan. Chápete už? Jako Walter Schtröder budete v bezpečí, když policie přijde. Aspoň na čas.“
„Nikdo mi ti přece nebude věřit.“
„Vezměte si jeho doklady,“ pokračoval farář a vstal. „A musíte si sním vyměnit šaty.“




Obsah knihy: Muž, který maloval mandlovníky
(Der Mann, der die Mandelbäumchen
malte)


Příběh začíná na chodbičce luxusního expresu Train bleu, který uhání nocí k Azurovému pobřeží, se zcela náhodně seznamují dva lidé – spisovatel sešitových románů Roger Royan a bohatá Američanka Roberta Collinsová. Starší, stále ještě atraktivní dáma pozve svého spolucestujícího na sklenku Šampaňského, protože touží vyprávět mu svůj příběh o životní lásce, jenž ji potkala ve zralém věku a které se vzdala, aby se postarala o nemocného manžela. Teprve teď, po dlouhých letech, se vrací do slunečného středomořského městečka za mužem, kterého nepřestala milovat, malířem Mondragonem, s nímž si po celou dobu vyměňovala milostné dopisy a on jí pravidelně posílal něžný obrázek mandlovníku s věnováním. Mondragon byl malíř, tedy aspoň se ním chtěl stát, ale jeho díla nikdo nekupoval.
Osud však bývá krutý, a když ráno vlak vjíždí do stanice Saint-Rafaël, průvodčí najde paní Collinsovou v jejím kupé mrtvou. Zemřela ve spánku na selhání srdce. Roger Royan se rozhodne vydat za Mondragonem, aby mu řekl o její smrti. Vše nachází přesně tak, jak mu paní Collinsová popsala – olivový háj, spousta palem, úzké uličky, malebný starý dům, ošklivou hospodyni Mariu,…
Když, ale vejde do domu Mondragona zjišťuje krutou pravdu. Uvítá ho hospodyně Marie. Když po ní Royan chce, aby zavolala Mondragona vysvětlí mu, že už je dva roky po smrti. Royan je, ale nodbytbný, protože mu paní Collinsová vyprávěla, že od něj dostala dopis před dvěma měsíci. Marie ho tedy pozve dál a začne mu vyprávět jak to vlastně bylo. Před dvaceti lety navrhl Mondragonovi klenotník Alassian nabídku. Pozval si jej domů a vysvětlil mu oč jde. Mondragon byl krásný muž, kterému žádná žena neodolala a na tom chtěl Alassian vydělat. Uzavřeli dohodu. Alassian nakoupil Mondragonovi plno krásných obleků a začal ho brát s sebou do vyšší společnosti. Vždycky mu ukázal nějakou bohatou dámu, tu měl Mondragon svést a pak ji přivést do Alassianova klenotnictví, a jako muž výtečného vkusu,jí poradit jeden z nejdražších šperků. Tak na tom oba dva vydělávali.
Royan, ale nemůže stále pochopit, jak mohla paní Collinsová dostat nedávno dopis, když už je dávno po smrti. Marie mu vysvětlí, že jeho dopisy stále posílá všem ženám, s kterými byl. Otevřela skříň a podala mu kupu kartiček stejných jako měla paní Collinsová. Na každé byl strom mandlovníku a báseň A Annabel Lee. Mandlovníky byly nakreslené podle šablony a texty psala sama. Royan se jí stále vyptává a nemůže pochopit, proč to všechno dělá. Marie mu vysvětluje, že jí ženy stále posílají peníze a z toho žije.


Mondragon zemřel na rakovinu plic a dokonce i na klinice stále maloval, aby měla Marie z čeho žít až zemře. Sdělila mu že je jeho ženou. Vzali se, když jí bylo osmnáct a žili spolu až do jeho smrti. Vysvětlila mu, že ho milovala, stále miluje a že on miloval ji. Se všemi těmi ženami byl jen kvůli penězům.
Marie zjistí, že Royan je spisovatel a chce, aby jejich příběh zveřejnil a tak zničil klenotníka. Zjistila, že je dlouhá léta podváděl a chce, aby za to pikal. Znal obě strany. Vyslechl paní Collinsovou a teď i paní Mondragonovou. Příběh končí tím, že po dlouhém přemlouvání Royan přistoupí na to, že oveřejní tento příběh v novinách.




Úryvky z knihy:

„Prosím, nemyslete si o mně nic špatného,“ řekla Mrs. Collinsová. „Musím vám asi připadat dost zvláštní.“
„Připadáte mi jako někdo, kdo ví, že ho čeká velké štěstí,“ odpověděl jsem.
„Velké štěstí,“ opakovala pomalu. „Ano, je to tak. Vracím se k muži, kterého nadevšecko miluji.“
„Na to se musíme napít,“ mínil jsem a oběma dolil sklenky. Mrs. Collinsová se usmála a otevřela kabelku z krokodýlí kůže. Vyndala z ní kartičku velkou asi jako pohlednice. Jedna strana jak jsem si všiml byla popsaná. Podala mi lístek lícem nahoru a já spatřil mandlovník. Byl namalovaný zářivými vodovými barvami, tenké větvě černou, malé lístky hnědočervenou, nesčetné květy světle růžovou. Obrázek mě fascinoval svou atmosférou. Zdálo se mi, že všechno současné a budoucí, všechno dobré a hodné lásky na světě je zobrazeno v tomto stromě, nad nímž se klenula modrá obloha. Pohled na mandlovník musel každého naplnit takovým štěstím, že zapomněl na všechno smutné a nepříjemné. Byl symbolem naděje.
„Obraťte to!“ vybídla mě ta zvláštní žena.
Podíval jsem se na ni. Vyzařovala z ní rozjařenost jako z mladé dívky dychtící po lásce.

„Miluji ho pořád. Nikdy ho nepřestanu milovat.“ ohradila se.
„No právě. Jak jste se tedy mohla smířit s představou, že přijme Alassianovu nabídku?
„Nerozumím vám…“
„Proboha madame! Měl se přece milovat s jinými ženami! Copak jste nabyla bez sebe žárlivostí?
„Byli jsme velice chudí, pane Ryane,“ namítla vážně. „A Pierre kromě milování nic jiného neuměl. To, že se vyspí s jinými, jsem brala jako jeho povolání. To s naší láskou nemělo co dělat. Konečně jsme měli šanci získat peníze, abychom mohli žít.
Uvažoval jsem jaká je madame Mondragonová podivná osoba. Myslel jsem na to, že kdysi bývala krásná a teď je ošklivá. Na smutek, který ji neustále obklopoval, i když se usmála. Ne, přemítal jsem, tahle žena s návrhem klenotníka nikdy nesouhlasila, určitě ne. A přesto se s ním vyrovnala. Tolik svého muže milovala? Byla to opravdu zvláštní žena.




Výbor z díla:

Všichni lidé bratry jsou

Jen vítr to ví

Nikdo není ostrov

Z čeho jsou utkány sny

I když se směju, musím plakat

Divím se, že jsem tak veselý

Země zůstane ještě dlouho mladá

Sni svůj bláhový sen

Nechte, prosím kytky žít

Aféra Niny B.

A s klauny přišly slzy

Nemusí být vždycky kaviár

Muž, který maloval mandlovníky

Láska je jen slovo

Láska je poslední most

Dvaadvacet centimetrů něžnosti

Na jaře zazpívá skřivan naposled

Hurá ještě žijem

Bůh chrání milence

A Jimmy šel za duhou

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=1855