27.1. 1756 - 5.12. 1791

Wolfgang Amadeus Mozart se narodil 27.1. 1756 v Salcburku a zemřel 5.12. 1791 ve Vídni. Přestože se dožil pouhých 36 let, složil přes
600 skladeb. V Mozartově životě zjišťujeme 3 tvůrčí etapy:
Éru" zázračného dítěte," léta služby u salcburského arcibiskupa a vrcholné umělecké období prožité ve Vídni.

Mozartův otec Leopold byl houslistou arcibiskupské kapely v Salcburku, skladatelem a pedagogem. Syna Wolfganga, který se v tomhle městě narodil, začal učit hře na klavír, když viděl, jak se zájmem sleduje hru starší sestry a sám se pak pokouší vyťukat na nástroj své vlastní melodie. V šesti letech udivoval okolí svou krásnou hrou na klavír ( cembalo) a housle, ale i svými skladatelskými pokusy. Začal komponovat dřív, než poznal noty; první pokusy mu zapisoval otec.
Když mu bylo sedm let, vyšly tiskem jeho první skladby. Ve 13 letech se stal koncertním mistrem arcibiskupské kapely v Salcburku. Začala se u něho projevovat osobnost mimořádného kalibru. Zvěst o jeho mimořádném nadání se rychle roznesla, a proto se jeho otec rozhodl pro cestu a koncertování ve vzdálenějších městech. Zamířili do Mnichova a pak do Vídně. V císařské metropoli se Leopoldovi podařilo představit nadaného Wolfganga a jeho sestru Marii Terezii. Příznivá přijetí i určitý hmotný efekt povzbudil otce Wolfganga natolik, že hned v následujícím roce ( 1763 ) naplánoval velké turné do západní Evropy. Cesta vedla přes německá města až do Francie, Anglie a Holandska a malému umělci přinesla mnoho silných zážitků. Wolfgang se proslavil tak, že o jeho vystoupení projevili zájem královské rezidence Ludvíka XV. v Paříži a Jiřího III. v Londýně. Pro Wolfganga mělo toto více než 3 roky trvající putování význam zejména v tom, že poznal hudbu mnoha zemí a také řadu osobností uměleckého a hudebního světa. V Londýně se například spřátelil s J.CH. Bachem , nejmladším synem velkého otce, který byl dvorním hudebníkem anglické královny ( Hudba tohoto umělce měla potom nepochybně vliv na jeho skladatelské začátky.)
Mozart necestoval jen jako klavírní virtuos, ale stále více se uplatňovaly jeho kompozice, jichž v těchto letech napsal neuvěřitelný počet. Na koncertech uváděl své nové symfonie, klavírní a houslové sonáty a další drobné skladby. Koncertní turné je však třeba vidět i z druhé strany. Dlouhé hodiny u klavíru a nekonečné cestování téměř úplně pohltily jeho dětství. Otec šel tvrdě za svým cílem: Zajistit dětem budoucnost a rodině blahobyt. Chlapec procházel tvrdou drezurou a na koncertech se předváděl jako výjimečné dítě nejen vlastním přednesem, ale i tím, že hrál se zavázanýma očima nebo na zakryté klaviatuře, improvizoval na daná témata apod. . Vystoupení se někdy konala i několikrát denně, cestovalo se za každého počasí bez potřebného odpočinku a hrálo se v uzavřených sálech. Toto byly hlavní důvody, proč Wolfgangovým průvodcem byly nemoci, např. spála, záškrt, tyfus a další choroby, jimiž se nakazili po cestách. Wolfgang se navíc vyčerpával vlastní skladateskou činností, která nebyla jen pozoruhodným výplodem ducha, ale byla i fyzicky náročná. Tak např. opera La finta semplice, kterou složil ve 12 letech, měla rozsah 558 stran partitury.
V roce 1769 se vydal otec se synem na další zahraniční cestu, která měla mladému umělci především otevřít nové obzory a obohatit jeho myšlenkový svět. Jeli do Itálie, jejíž primát v oblasti hudby byl všeobecně uznáván. Zejména mladí hudební tvůrci putovali do zaslíbené země,kde hodlali nasbírat zkušenosti a případně hledat poučení u tamějších pedagogů. Mozart, tehdy třináctiletý, prodělal krátkodobé školení u Padre Martiniho v Bologni a brzy se mu dostalo pocty udělení členství v tamější Academii filharmonuica. Pozoruhodného umělce si povšimli i ve Vatikáně, kde mu papež Kliment XIV. odevzdal Řád zlaté ostruhy s právem užívat rytířského titulu. ( Skladatel jej nikdy nepoužíval.)
V Itálii se Mozartové seznámili s Josefem Myslivečkem, který pod jménem Il Boemo nebo Venatorini získal velké uznání jako operní skladatel. Mladý Mozart obdivoval Myslivečkovu tvorbu a nezapomněl ho navštívit v Mnichově, čtyři roky před jeho smrtí.
Mozart se ještě dvakrát do Itálie vrátil a uvedl tu některá svá operní a symfonická díla, ale přes všechny vnější úspěchy se nesplnilo jeho očekávání. Kapelnické místo nezískal a musel se vrátit k ponižující službě v arcibiskupské kapele. V Salcburku byl v roce 1770 jmenován titulárním (nehonorovaným) koncertním mistrem a po dvou letech placeným. Od počátku jej tato služba neuspokojovala, neboť arcibiskupův řád pro služebnictvo, k němuž náleželi hudebníci, jej urážel a také silně omezoval v tvůrčích plánech, zejména, když úspěchy v zahraničí upevnily jeho sebevědomí a povzbudily ctižádost.
Arcibiskup nerad uvolňoval svého lokaje ke koncertním cestám a vyžadoval bezpodmínečnou kázeň a poslušnost. Mozart dlouho snášel tato příkoří, neboť bral ohled na otce, který byl zaměstnán v téže kapele. Ve snaze nalézt vhodné místo podnikl na podzim 1777 další cestu do zahraničí. Protože arcibiskup nedovolil otci odcestovat, odjel Mozart s matkou. Zastavili se v Mnichově a pokračovali do Paříže. Vkládali mnoho nadějí zejména do Mnichova, zkoušeli to i v Mannheimu. Paříž na malého zázračného chlapce už zapomněla a dospělý Mozart si odnesl jen zklamání. Navíc mu tato cesta přinesla hluboký otřes, když mu matka v Paříži náhle zemřela. V Mannheimu, kde se seznámil s rodinou Weberových, prožil citovou epizodu tvrdě přerušenou otcem, který nechtěl připustit, aby se jeho syn na počátku umělecké dráhy zapletl s jednou z dcer.
Mozart se vrátil do Salcburku. Po několika letech vyvrcholil přes otcův odpor jeho vztah k vrchnosti definitivní roztržkou. V roce 1781, kdy s velkým úspěchem uvedl v Mnichově svou operu Idomeneo, se uzavřela jeho salcburská éra. Když naděje v uplatnění v Mnichově skončily, usadil se ve Vídni. Salcburský arcibiskup nerad uvolňoval svého koncertního mistra, kterého mu záviděla nejedna šlechtická kapela, ale pro Mozarta už nepřicházelo v úvahu jiné řešení, než cesta nezávislého umělce. Bylo to rozhodnutí odvážné a ve své době ojedinělé; byl prvním významným hudebníkem, který odmítl sloužit vrchnosti a komponovat jí hudbu pro potěšení a dlouhé chvíle.
Ve Vídni si Mozart založil vlastní domácnost, po roce se oženil s Konstancí Weberovou a navázal kontakty s předními osobnostmi uměleckého a hudebního světa. Zvláště si cenil přátelství Josefa Haydna,
v jehož hudbě viděl nedostižný vzor. Když Haydn označil Mozarta za jednoho z největších současných skladatelů, bylo to pro nespokojeného muzikanta ze Salcburku velké zadostiučinění, které mu pomáhalo překonat různé nepřízně, jež mu Vídeň uchystala.
Mozart přicházel do Vídně s pověstí vynikajícího klavíristy a také jeho skladatelské dílo bylo už dostatečně známé ( napsal do té doby asi 350 skladeb). Jeho osobnost dozrávala ve vídeňském desetiletí do osobitého profilu a jeho hudba do vlastního Mozartovského stylu. Píše svá vrcholná díla, v nichž je patrný odklon od dřívější tvorby, která byla poznamenána závislostí na různých inspiračních zdrojích.
Nejsilněji na jeho kompoziční začátky působil otec, později - v době italských pobytů a styků s Padre Martinim - to byly italské podněty. Mozartův obdiv patřil i českým skladatelům; vedle Myslivečka zaujal jeho pozornost i Jiří Benda svými melodramaty, v opeře italští tvůrci Piccini
a Paisiello a zejména pak Gluck.
Vídeň přijala Mozarta s otevřenou náručí. Nestačil vyhovět všem pozváním, vystupoval na koncertech, učil hře na klavír, uváděl premiéry svých nových skladeb. Žáky si vybíral a kladl podmínky, jeho příjmy stoupaly.
Mozart byl v komponování neúnavný. Příznivá přijetí jeho skladeb byla pro něj silným podnětem. V rychlém sledu se rodily symfonie, klavírní koncerty, koncerty pro lesní roh, komorní skladby. Vydal -li
se vlastní cestou, musel počítat i s nepochopením a intrikami, neboť italská hudba měla mnoho ctitelů u dvora i široké veřejnosti. Po dobrém přijetí komické opery Únos ze serailu složil pro Vídeňany buffu Figarova svatba (1786), ale ta svým myšlenkově aktuálním obsahem zdůrazněným ještě výmluvnou hudbou, nepřinesla skladateli, který v ní vytvořil geniální dílo, očekávaný ohlas. Figarova svatba však dosáhla vřelého přijetí ještě v témže roce v Praze.
Deset vídeňských let je spjato i s tvorbou symfonickou, která je zastoupena téměř 50 skladbami. V r. 1782 napsal Mozart symfonii D dur, Haffnerovu, hned po roce symfonii Lineckou, 1786 Pražskou a 1788 komponuje svá poslední umělecká díla - Es dur, g moll, C dur (Jupiter).
Ale v této době už je patrné, že zájem publika o Mozartovo dílo opadl. Abonentní koncerty, na nichž se skladatel chtěl představit svými vrcholnými symfoniemi, se pro nezájem veřejnosti nemohly uskutečnit.
Mozart se dostával do izolace a jeho hmotné poměry se povážlivě zhoršovaly. Byl sice po Gluckově smrti jmenován dvorním skladatelem ( s malým platem), ale tím se jeho situace nezlepšila. Dostával se do dluhů, vypůjčoval si na směnky, vrátil se k vyučování, psal příležitostné skladby. Začal s rozprodáváním toho, co si pořídil v lepších časech.
Mozartovy příjmy nebyly malé, ale vydání byla vždy vyšší. Konstance se činila, nic si neodepřela, migrénu si jezdila léčit do exkluzívních lázní, zatímco manžel se rozptyloval v rozpustilé společnosti přátel. Mozartův život ubíhal v tempu kvapíku.
Snažil se zachytit všechno,co nosil v hlavě. Bylo to množství skladeb všech žánrů. Jevištní práce z vídeňských let představují základní přínos k vývoji opery ( Únos ze serailu, Figarova svatba, Don Giovanni, Cosi fan tutte, Titus, kouzelná flétna). Mozart nebyl tvůrcem nových forem, dovedl je však naplnit živým obsahem, aktuálním pohledem do života svých současníků a orchestr obohatit o osobité zabarvení.Společně s Haydnem a Beethovenem se podílel na dovršení epochy, kterou označujeme za hudební klasicismus.
Moji Pražané mi rozumějí - prohlásil Mozart, když poznal, jak vřele jsou v Praze přijímána jeho díla. Bylo to v době, kdy Vídeň nejevila o jeho činnost valný zájem. Po úspěchu Figarovy svatby v Praze navštívil Mozart toto město poprvé v roce 1787 a zavázal se napsat pro Pražany původní operu. Už na podzim téhož roku, 29. října, měla v Nosticově divadle premiéru Don Giovanni za autorova řízení a velkých ovací obecenstva.
U příležitosti korunovace Leopolda II. za českého krále byla Praha svědkem premiéry dalšího Mozartova díla, opery La Clemenza do Tito.
Vztah Mozart - Praha se nestačil šířeji rozvinout, ale i tak představuje světlou kapitolu v závěru skladatelova tragického života. Mozartovský kult formoval po dlouhá léta hudební profil Prahy, která byla první zahraniční metropolí,jež plně pochopila a ocenila význam skladatelovy osobnosti.
Tento subtilní umělec trávil na cestách asi 15 let života, většinou za velmi nepříznivých podmínek, které trvale poznamenaly jeho nepříliš pevnou tělesnou schránku. Za vídeňských let byl jeho organismus přetěžován existenčními starostmi, zneuznáním, nemocemi, dluhy, navíc i lehkovážným životem. 5.prosince 1791 bylo jeho pozemské putování předčasně ukončeno. Dalo by se čekat, že mu Vídeňané připraví velkolepé a důstojné rozloučení, ale opak byl pravdou, byl pohřben do společného hrobu . U hrobu nebyla ani jeho Constance. Znovu se vdala a Mozarta přežila o 50 let. Když se po mnoha letech začala zajímat o jeho hrob, nebyl k nalezení.



Použitá literatura: Přemožitelé času 4, Bohumil Plevka
Encyklopedie Diderot
Prahou za hudbou , Jan Wenig

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=2115