Doušek jedu
Arthur Rimbaud

autor
Jean-Nicolas Arthur Rimbaud se narodil 20. října 1854 v Charleville. Bylo to šest let poté, co byl Ludvík Bonaparte zvolen prezidentem, tři roky po bonapartistickém převratu (2. prosince 1851) a dva roky po vyhlášení druhého císařství - hospodářská prosperita, rozvoj průmyslu, ale i potlačení demokratických svobod (odstranění svobody tisku, zrušení přednášek filosofie a současných dějin na univerzitě). Rimbaudův otec, Frédéric Rimbaud, byl kapitánem dělostřelectva a stěhoval se se svou jednotkou z místa na místo. Matka, Vitalie Cuifová, dcera nepříliš bohatých vlastníků půdy v Ardenách, měla vrozený sklon poroučet. Její manžel ji časem opustil. Měli spolu pět dětí: Frédérica (o 1 rok staršího než Arthur), Vitalii (1858), Isabellu (1860) a dceru, která však brzy zemřela.

V roce 1861 byl zapsán jako externí žák do Rossatova ústavu. Rimbaudova matka o sobě mluvila jako o vdově, aby zachránila pověst rodiny. V 1865 Rimbaud a jeho bratr Fréderic vstupují do charlevillské koleje, protože matka nebyla spokojena s výukou náboženství na předchozí škole. Ve svých 14-ti letech se ve své školní úloze (rozvedení úryvku Horatia) ztotožňuje s Horatiovou představou a dokáže improvizovat latinské verše. Budeš básníkem, píše o sobě. Tato úloha byla zveřejněna v roce 1869 - první Rimbaudův text. Nastává krátké období intenzivní tvorby. V roce 1870 navazuje přátelství s dvaadvacetiletým profesorem rétoriky Georgesem Izambardem.

V roce 1871 Rimbaud posílá dva dopisy Verlainovi, o deset let staršímu básníkovi. Do druhého přikládá Mé malé milenky, Pařížskou orgii a První přijímání. Verlainovou odpovědí je pozvání Rimbauda do Paříže včetně peněz na cestu. („Přijeďte, drahá velká duše, voláme vás, čekáme na vás!“). Zprvu bydlí Rimbaud u Verlainovi ženy, ale po čase je jeho přítomnost nežádoucí, a tak přebývá u Verlainových přátel (Ch. Cros, Forain, Banville). Zúčastňuje se schůzek básníků; při svém prvním vystoupení přečte Opilý koráb. Rimbaudova agresivní povaha nevyvolávala mezi jeho přáteli sympatie, byl dokonce i vyhoštěn.

Od roku 1872 se Rimbaud a Verlain toulají po kavárnách Latinské čtvrti. Jejich prostopášný život vzbudí hněv u Verlainovi ženy Mathilde (o deset let mladší než Verlaine – při svatbě jí bylo šestnáct), která Verlainovi porodila syna krátce po příjezdu Rimbauda. Nakonec je Rimbaud nucen odjet do Arden, aby se Verlain mohl udobřit se svou ženou. Jejich vztah se sice urovná, ale Verlain stále myslí na Rimbauda a posílá mu žádostivé dopisy. Nakonec se Rimbaud vrací zpět (napíše: Řeku u Cassis, Komedii žízně, Dobrou ranní myšlenku); jejich vztah už není jen čistě platonický. Sedmého července jde Verlain ženě pro lékaře, ale potká Rimbauda, který chce odjet do Belgie, a tak nakonec odjede s ním. Mathilde vyžaduje návrat Verlaina, který sice svolí, ale na hranicích se jí vytratí. Tehdy vidí Verlaina naposledy.

Sedmého září odplouvají do Anglie, kde studují angličtinu a bloudí Londýnem. Žijí v nouzi. Nakonec se Rimbaud vrací do Charleville, kde se však k smrti nudí. Zatím mu docházejí dopisy od Verlaina, který píše o svých depresích. Rimbaud tedy přijíždí zpět, ale po čase touží Verlain po usmíření se ženou, tak odjede do Bruselu, kde marně žádá svojí ženu o kontakt. Rimbaud, ve finanční tísni, odjíždí na statek v Roche, kde začne psát Sezónu v pekle.

Oba básníci se několikrát setkají na francouzsko-belgické hranici a nakonec opět odjíždějí do Anglie. Pokojný život v Londýně netrvá dlouho. Verlainovo zoufalství a touha po usmíření s ženou Rimbauda rozčiluje, avšak je to Verlaine, který se rozhodne pro rozchod a zanechá Rimbauda bez peněz v Londýně. Rimbaud touží po návratu Verlaina, setkají se v Bruselu odkud chce Verlaine jet za svou ženou. Dojde k hádkám mezi básníky, které vrcholí, když Verlaine střelí Rimbauda do zápěstí a je odsouzen k dvěma letům vězení.

Rimbaud pilně studuje jazyky a hodně cestuje.

V roce 1875 odjíždí Rimbaud do Německa, kam za ním přijede již propuštěný Verlaine, který se ve vězení dal na víru. Poté Rimbaud stále cestuje – Švýcarsko, Itálie a pokračuje dále na jih se záměrem dostat se do Afriky. Vrací se však do Paříže a do Charville.

V roce 1876 cestuje do Vídně, kde je kraden a nakonec vyhoštěn. Odjíždí proto do Holandska. O rok později se vydává do Brém a Hamburku, kde pracuje jako tlumočník cirkusu, s nímž projíždí Švédsko a Dánsko. Do roku 1888 se plně věnuje obchodu, vyskytuje se střídavě doma i v zahraničí (zejména v Africe). Roku 1891 je Rimbaud postižen nádorem rakovinového původu v koleni, stíženým ještě starou syfilidou. Vrací se do Marseille, kde mu 25. května 1891 amputují nohu. Rimbaud je zoufalý:“Náš život je mizérie, nekonečná mizérie. Proč tedy existujeme?“ V Roche se o něj stará sestra Isabelle, stále ale touží po návratu do Afriky. Vrací se do Marseille, ale jeho stav se velice zhoršuje, tak je nucen vrátit se do nemocnice. Umírá 10. listopadu 1891 ve věku 37 let, 14. listopadu je pohřben na hřbitově v Charville. Pohřební průvod tvoří matka a Isabelle.


styl a obsah jeho tvorby

V Rimbaudově poezii je zvláště výrazné hledání společenského sebevědomí, které se nachylovalo střídavě k revoltě i ke snu. Měl přepjatou představu o vyšším poslání básníka a trýznil sám sebe z vlastní podřazenosti, což ho nakonec donutilo zcela opustit básnickou tvorbu, jelikož v ní nenacházel tolik potřebné sebevědomí. Je z těch básníků, kteří utekli od poezie k praktickému životu, jelikož nemohli přenést přes srdce nesmiřitelný svár poezie a praxe.

Rimbaud byl básníkem toužící po poznání; opojení a vzdor se prolínají celou jeho tvorbou. Jeho dílo je záležitostí 5-ti let napsané ve věku 16. a 20. roku života – jako by Rimbaud vyčerpal všechny své vnitřní pocity najednou v této krátké době, které tak o to získávají větší intenzitu. Proti své vůli vymydlený a navlečený do naškrobené košile, vystupoval proti všem přijatým hodnotám.

Rozhodne se hledat Krásu, napíše několik předčasně zralých veršů a utíká z domova. Chtěl by poznat nepoznané, a přitom musí sedět doma a číst bibli. Čeká ho spořádaná budoucnost, ale to se mu z duše protiví…revolta jej vedla k provokacím a skepse k útěkům od iluzí. Poezie, která mu sloužila k jejich odhalování, je mu cestou deziluzí, avšak nikdy nerezignuje docela. Jeho vnitřní síla jej hnala k dalšímu poznání. Opojení ho provázelo od počátku – opojení přírodou, poezií, absintem i drogou.

Nejdříve se domníval, že z dusivého sevření maloměsta lze uniknout do světa básnických představ; ze špinavých ulic do čisté poezie. Bláto a hvězdy, špína a vidiny ho přitahovaly po celé básnické období života.

Musí si člověk, který chce vidět hvězdy, opravdu lehnout do bláta? Musí se ten, kdo chce spatřit světlo, dívat ze tmy? Kdo chce pít, musí mít žízeň? Kdo chce vnímat pohyb, musí se zastavit? Zdá se, že ano. Poezie bývá zastavením v letu, v pádu, v pohybu…(A. Pohorský)

Rimbaud se cítil nucen obhajovat svou důležitost, když tvrdí, že básnické tvoření je také práce -„Ruka s perem se vyrovná ruce s pluhem“- prohlašuje ve Zlé krvi. Tuší propast mezi vytvářením (production) a tvořením (création). Podmínkou produkování je zručnost, podstatou tvoření je objevování východiska a následné vyjadřování. Mezi tvůrci a provediteli pociťoval Rimbaud napětí. Určujícím znakem Rimbaudova básnického vidění bylo váhání mezi pocitem nadřazenosti a podřazenosti.

Ve společnosti se cítí prokletý. Rimbaudovy provokace jsou výkřiky mladíka, který není ochoten se přizpůsobit, vmetené do tváře maloměšťákům, matce i salónním básníkům. Jeho stanovisko má rysy anarchismus, je to revolta proti veškerému pořádku. A tak Rimbaud utíká…

Jelikož je jeho poezie plná vnitřních pocitů a myšlenek, hraničí často se srozumitelností. Čtenář je zaplaven řetězem požitků.

Šalda o něm píše: „Rimbaud dovedl sjednotit obojí pól byť na vteřinu – pánové, tady se smeká čepice; a hezky hluboko“…


kompozice

Celou knihou nás provázejí úryvky jiných básníků, kteří se vyjadřují k Rimbaudově tvorbě (např. F. X. Šalda – z „Šaldova zápisníku“, V. Nezval, P. Verlaine…), úryvky z dopisů či přímé proslovy autora a mnoho dalších záznamů. Svědectví a vyprávění osob, které se přímo či nepřímo setkali s Rimbaudem a jeho tvorbou.

zde jsou některé ukázky:

Byl-li kdy básník dynamický, básník energetický, básník dionýský, byl to Rimbaud. Jeho básně jsou napsaná kataklyzmata; jsou stavěny z vírů a z výbuchů, nemají účelem ustředovati se na něčem, nýbrž rozbíjeti každý střed.
(Šaldův zápisník II)



Vypůjčil jsem si svazek Rimbaudova kompletního díla.
- Nerozumím jazyku, a přesto v něm s rozkoší listuji.
(Vítězslav Nezval, 1929)



Zato jeho Opilá loď –
toť orgie zvuků,
potácení se opilce v noci,
blábolení génia – všecko,
jenom ne smysl a rozum.
(Jaroslav Vrchlický, 1892)


Kniha začíná úryvkem ze Zlé krve – Mám po svých galských předcích… Celé dílo se dělí na pět útěků včetně posledního:
ÚTĚK PRVNÍ: IDEÁLNÍ KRÁSA A LYRICKÉ ESENCE
- např. Slunce a tělo (V. Nezval), Faunova hlava (F. Hrubín), Antická (A. Pohorský), Ples oběšenců (F. Hrubín), Ofélie (V. Nezval), Co se říká básníkovi o květech (V. Nezval)…

ÚTĚK DRUHÝ: Z MALOMĚSTA…
- např. Vyjevenci (V. Janovic), Sedmiletí básníci (V. Nezval), U muziky (V. Nezval), Vzrušení (V. Nezval), Pocit (F. Hrubín), Má bohéma (V. Nezval), Mé tuláctví (F. Hrubín), Večerní motlitba (F. Hrubín), Tartuffův trest (V. Nezval), Milosrdné sestry (V. Nezval)…

ÚTĚK TŘETÍ:…DO PAŘÍŽE
- např. Opilý koráb (K. Čapek, V. Nezval, F. Hrubín), Demokracie (A. Pohorský), Skvělé vítězství u Sarrebrücku (V. Nezval), Válka (A. Pohorský), Spáč v úvalu (V. Nezval), Pařížský válečný zpěv (J. Žáček), Popravené srdce (J. Zábrana)

ÚTĚK ČTVRTÝ: VIDINY, BLÁTO A HVĚZDY
- vedle básní jsou zde různé postřehy psané v próze (básnickým jazykem) z Rimbaudova života:
např.

Ach! ten život mého dětství, silnice za každého počasí, nadpřirozeně strohý, lhostejnější než nejlepší z žebráků, hrdý, že nemám ani vlast ani přátele, taková pitomost. – A teprve teď jsem si toho všiml.
– Právem jsem pohrdal těmi panáky, co by neztratili ani jednu příležitost k laskání, příživníky čistoty a zdraví našich žen, dnes, kdy jsou s námi v tak malé shodě.
Měl jsem pravdu ve svém opovržení: a tak prchám!
Prchám!
(Nemožné)

- dále např. Je můj… (Alchymie slova, A. Pohorský), Nesmírné množství halucinací… (Pekelná noc, A. Pohorský), On byl málem dítě… (Pošetilá panna, A. Pohorský), Nudu už nemám v lásce… (Zlá krev, A. Pohorský), Spolkl jsem pořádný doušek jedu… (Pekelná noc, A. Pohorský)
- objevují se zde tyto básně: Odjezd (A. Pohorský), Michal a Kristýna (V. Nezval), Věčnost (V. Nezval), Mladá domácnost (V. Nezval), Génius (A. Pohorský)

ÚTĚK POSLEDNÍ
- je zde uveden dopis, který diktoval Rimabaud své sestře v předvečer své smrti (dopis pro ředitele námořní dopravy, kde se ptá, v kolik hodin se má dostavit na loď do Afriky), bibliografie a ediční poznámky


několik vybraných básní
POCIT
Za modrých večerů pod letní oblohou
Trávou si vyběhnu, ať šimrají mě klasy;
a zasněn svěží chlad ucítím na nohou
a vítr na spáncích, jak půjdu prostovlasý.

Vše z hlavy vypudím a mlčky půjdu dál,
duši však nesmírným snem lásky naplněnou;
a půjdu dál a dál, jak cikán by se bral,
Přírodou, blažený a šťastný jako s ženou.
(Fr. Hrubín)

FAUNOVA HLAVA
V listnaté schránce rozkmitaných duh
a zlatých skvrn, kde políbení dřímá,
v zářivých květech, laskajících v vzduch,
bujný faun trhá krajky před očima,

bílými zuby rudé květy rve,
vyjeveně se dívá, pysky tlemí,
zahnědlé jak staré víno, krvavé,
a jeho smích se nese pod větvemi.

Jak veverka pak zmizel pod listy,
Které se s chvěním dosud smíchu brání.
Poplašen drozdem, dál se zlatistý
Polibek Lesa hrouží v zadumání.

rozbor básní
Je velmi těžké rozebrat Rimbaudovi básně, protože občas sama nerozumím obsahu a nechávám se jen unášet pocity. Je velmi zajímavé, že i když přesně neumím popsat jeho básně, cítím z nich tu sílu a vnitřně jim rozumím. Rimbaud zaplavuje čtenáře nesčetnými pocity a zvukomalebností, jeho básně jsou dynamické a impulzivní.
V Rimbaudově básni Pocit cítím, jako bych sama chodila trávou a má na mě velmi uklidňující účinek.
V básni Faunova hlava si přesně dokáži vybavit atmosféru, slyším smích, intenzivně cítím všechna jeho slova.
Jeho tvorba má velký počet témat, která se ničemu nevyhýbají. Svědčí o jeho povaze. Nenáviděl pravidla a konvence, ptal se na všechno a o všem psal. Jeho básně jsou vzdorovité až anarchistické. Ústředními tématy je život, smrt, boje proti společnosti (měšťáctví), láska, nenávist a mnoho dalších. Objevují se i sonety. Ve většině básní používá střídavý rým a ohromují nás svou eufonií.
Používá spisovný jazyk psaný střídavě v ich-formě a er-formě. Používá mnoho zdobných i stálých epitet (např. chemické štěstí, jasmínové řapíky, hnilobný polibek atd.), zvukomalebných spojů (např. jiskří na střevících, vzlyk lkavých harmonik atd.) a používá kladně i záporně zabarvená slova.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=3789