Osnova

I. Úvod – Osobnost prof. Heyrovského-rodinné zázemí, koníčky a zájmy

II. Stať
1. Nástup na UK a pedagogická dráha
1.1 Studium u nás a v zahraničí
2. Pedagogicko-výzkumná činnost
2.1 Pedagogická dráha
2.2 Heyrovského škola a její utváření
2.3 Vědecko-výzkumná činnost, objev polarografie
3. Zahraniční cesty
3.1 Zájezd do USA
3.2 Mendělejevský sjezd
4. Činnost prof. Heyrovského v letech 1939-1947
4.1 Válečné období
4.2 Rehabilitace-očištění z nařčení z kolaborace s Němci
5. Nobelova cena-její vznik a udílení, předání prof. Heyrovskému

III. Závěr –zhodnocení v čem spočíval úspěch Heyrovského vědecké práce



Prolog

Důvodů, proč jsem si vybral právě osobnost prof. Heyrovského se nabízí celá řada. Především byl první ze dvou českých nositelů Nobelovy ceny, a to je okolnost jistě významná. Přiznám se však, že to co mě lákalo byla touha dozvědět se více o jeho životě. Jaké bylo dětství a dospívání světově uznávaného vědce, nositele Nobelovy ceny. Je vůbec možné, aby takový člověk prožíval normální život, jako většina z nás, nebo se již od mládí uzavíral do sebe a žil jen zájmem o přírodní vědy a experimenty?

Při vyhledávání literatury a jejím zpracovávání jsem měl veliké štěstí, protože jsem měl možnost čerpat z vynikající publikace prof. Jiřího Koryty, významného fyzikálního chemika, který měl to štěstí znát se s prof. Heyrovským osobně. Další materiály jsem získal v ústřední knihovně Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, kde byla věnována některá čísla významných chemických časopisů Chemických listů a Collections přímo prof. Jaroslavu Heyrovskému. V Městské knihovně v Praze jsem pak nalezl novinové články týkající se udělení Nobelovy ceny prof. Heyrovskému i jeho odborné práce.
Jsem rád, že jsem si dané téma vybral. Měl jsem možnost, byť zprostředkovaně, nahlédnout do života člověka, který byl nejen geniálním vědcem a učitelem, ale především velmi charakterním člověkem.



Obsah

Prolog 3
1. Úvod 5
2. Nástup na Universitu Karlovu 6
2.1 Studium 6
3. Pedagogicko–výzkumná činnost 8
3.1 Pedagogická dráha 8
3.2 Heyrovského škola 8
3.3 Vědecko–výzkumná činnost 10
Zahraniční cesty 11
3.4 Zájezd do USA 11
3.5 Mendělejevský sjezd 12
4. Činnost prof. Heyrovského v letech 1939-1947 13
4.1 Válečné období 13
4.2 Rehabilitace 14
5. Nobelova cena 15
6.1 Předání Nobelovy ceny 15
6. Závěr 17
8. Použitá literatura 18

Příloha 1: Obrazový materiál 19
Příloha 2: Textová dokumentace 26
Příloha 3: Mapa působení prof. Heyrovského ve světě 33
Příloha 4: Významná data vědeckého a pedagogického působení prof. Heyrovského 34


1. Úvod

Osobnost prof. Heyrovského se formovala již od útlého mládí. Narodil se 20. prosince r. 1890 v intelektuální pražské rodině. Jeho otec Leopold byl profesorem římského práva na Karlově univerzitě. Rodina se přátelila s významnými osobnostmi, jako byl T. G. Masaryk a další.
Kdo by se však domníval, že Jaroslav byl zadumaný chlapec, uzavřený sám do sebe, velmi by se mýlil. Měl čtyři sourozence a byl spíše živý, což se projevovalo i tím, že např. na rodinných výletech pravidelně padal do vody. Od dětství se zajímal o přírodu a přírodní vědy. Měl však stejně rád hudbu (hrál na piano) a miloval sport (hrál fotbal a byl fanouškem Slávie). S kamarády založili fotbalovou jedenáctku a hráli na Letenské pláni. Pěstoval horolezectví, jachting, plavání, lyžování, ale také házenou.
Ve středoškolském věku byl Jaroslav velmi podnikavý, např. se spolužákem Otou Tipalem sestavil hvězdářský dalekohled a pravidelně pozorovali oblohu. Se svým bratrem Leem se velmi dobře bavili tím, že zaznamenávali rentgenogramy ruky a posílali je známým jako novoroční pozdrav. Dokonce se jim jednou podařilo zamořit celou ulici dýmem salmiaku vzniklým slučováním amoniaku a chlorovodíku.
Vše co Jaroslav v dětství prožíval a čemu se věnoval ovlivnilo jeho další život. Ze zábav středoškolských let se zrodil i zájem o chemii a fyziku, který pak rozhodl o jeho další životní dráze.



2. Nástup na Univerzitu Karlovu

Jaroslav Heyrovský maturoval v r. 1909. Nejvíce ho zajímala fyzika a chemie, a proto si zapsal na filozofické fakultě české univerzity přednášky z matematiky, fyziky a chemie.

2.1 Studia

Jaroslav Heyrovský si nejvíce oblíbil přednášky prof. B. Braunera z anorganické chemie a F. Závišky a B. Kučery z fyziky. Stále více si uvědomoval, že pokrok vědy se děje méně v hlavních vědních oborech, tj. chemii, fyzice, biologii atd., než v oborech interdisciplinárních, jako je fyzikální chemie, biochemie apod. Heyrovského čím dál více zajímala právě fyzikální chemie. Na českých vysokých školách v celém Rakousko-Uhersku tehdy však neexistovala žádná významná fyzikálně chemická škola a jít studovat do Německa Jaroslava Heyrovského nijak nelákalo, Francie se mu nezdála dost seriózní, ale anglická vědecká tradice ho přitahovala nejvíce. A tak na podzim r. 1910 nastoupil na University College v Londýně na tříleté studium.
Základní přednášky, které Heyrovský navštěvoval, byly kurzy obecné a fyzikální chemie jeho velmi oblíbených prof. chemie Williama Ramsaye3 a Williama C. Mc.C Lewise a kromě toho docházel na vynikající přednášky z matematiky.
Způsob výchovy na anglických školách se liší od výchovy kontinentální především tím, že se mnoho nepřednáší – cca. 10 hodin týdně a studenti mají soukromé hodiny, kde některý z asistentů, nebo docentů s nimi probírá přednesenou látku a doplňuje ji. Zkoušky jsou zásadně písemné, jen dizertační práce se obhajuje ústní zkouškou.
Anglické školství Jaroslava Heyrovského velmi ovlivnilo, a to jak způsobem experimentování, tak tím, že do konce života si psal veškeré poznámky anglicky.
Jaroslavu Heyrovskému šlo studium na anglické univerzitě dobře, a tak v r. 1913 získal bez obtíží titul bakalář přírodních věd. Chtěl dále pokračovat v postgraduálním studiu u prof. Ramsaye, ten však v tu dobu odešel do penze a nahradil ho elektrotechnik prof. F. G. Donnan. Heyrovský tak začal postgraduální studium u prof. Donnana a téma jeho dizertace byl výzkum hliníkové elektrody. Zadané téma bylo dosti obtížné, protože chování hliníku je na rozdíl od jiných kovů, jako je kadmium, měď, nebo olovo, velmi složité. Práce se samostatnou hliníkovou elektrodou nevedla k cíli, a tak Heyrovský použil amalgámové hliníkové elektrody4, ale i tak měl s prací značné problémy.
V Anglii jsou o prázdninách univerzitní laboratoře zavřené, tak se Heyrovský vrátil na prázdniny do Čech, kde ho zastihla 1. Světová válka. Do Anglie se vrátit nemohl, a tak pracoval do konce roku v laboratoři prof. J.S. Štěrby-Böhma v chemickém ústavu české univerzity.
V lednu r. 1915 musel narukovat, ale pro tělesnou slabost byl přidělen k zdravotnímu oddílu k 28. pěšímu pluku, kde v polní nemocnici v Táboře dostal za úkol pracovat v lékárně a v rentgenovém oddělení. V r.1916 byla nemocnice přestěhována z Tábora do Iglsu v Tyrolích, kde ve volném čase začal experimentovat.
Ke konci války těžce onemocněl zánětem středního ucha a mohl se vrátit do Prahy a využít této doby k sepsání dizertace, jejímž základem byly jeho experimenty v Anglii. Dizertaci s názvem O elektroafinitě aluminia, předložil v r. 1918 na filozofické fakultě české univerzity (přírodovědecká fakulta byla založena až v r. 1920). Před udělením doktorské hodnosti musel složit rigorózní zkoušku, která se konala 28. června 1918. A tak byl 26.září 1918 Jaroslav Heyrovský promován na doktora filozofie.



3. Pedagogicko-výzkumná činnost

3.1 Pedagogická dráha

Hlavní podíl Heyrovského práce patřil chemickému ústavu Univerzity Karlovy , kde se stal na podzim r.1918 Braunerovým asistentem. Kromě plnění svých asistentských povinností se zabýval studiem iontů a sloučeninami hliníku, čímž navazoval na svou dizertační práci. V únoru r. 1920 byla Heyrovskému prodloužena asistentura na další dva roky. Prof. Brauner si velmi dobře uvědomoval jeho odborné schopnosti a počítal s Heyrovským jako s budoucím profesorem nově zřízeného oboru fyzikální chemie. V dubnu proto navrhl zahájení habilitačního řízení a již 6. července Heyrovský přednesl habilitační přednášku.
Když mu byla na podzim udělena venia docendi - právo přednášet s titulem docent, začal se starat o přednášky a praktická cvičení z fyzikální chemie. Vše se muselo budovat od samého počátku. Jeho čtyřsemestrový přednáškový kurz zahrnoval základy fyzikální chemie, termodynamiku, kinetickou teorii hmoty, elektrochemii, fyzikální vlastnosti hmoty a fyzikálně chemické výpočty. Systém některých jeho přednášek a seminářů přebírali i jeho následovníci.
Výsledky Heyrovského práce z let 1913-1920, které předložil jako habilitační práci, tvořily i jeho dizertační práci na londýnské univerzitě. V r. 1921 tak obdržel hodnost Doctor of Science (D. Sc.).
Vědecká i pedagogická činnost jej předurčovala k tomu, aby se stal vedoucím fyzikálně chemického ústavu UK. Nebylo to však tak jednoduché. Z dřívějších dob byl navržen prof. Baborovský , vzdělaný člověk, kterému však chyběla tvůrčí energie, kterou měl Heyrovský. Nakonec po urputném souboji se prof. Baborovský vzdal kandidatury a Jaroslav Heyrovský byl na jaře r. 1926 jmenován řádným profesorem fyzikální chemie Univerzity Karlovi.


3.2 Heyrovského škola

Pojem vědecká škola je vždy spjat s některým významným vědcem – učitelem.Vědeckou školu však netvoří profesor a jeho asistenti, kteří jsou jím ve svém vědeckém vývoji ovlivněni málo nebo vůbec. Skutečnou vědeckou školu tvoří posloupnost výrazných osobností, které se vytvářeli ve vztahu učitel-žák, i když se později začali zabývat odlišnou tématikou od té, kterou poznali u svého učitele.
V Čechách bylo zakládáno také mnoho vědeckých škol, tak např. Jan Evangelista Purkyně , nebo B. Kučera, který vytvořil vědeckou školu v experimentální fyzice. Skutečně významnou školu organické chemie založil na Českém vysokém učení technickém teprve Emil Votoček . Patří do ni i laureát Nobelovi ceny za chemii 1975 Vladimír Prelog . Školu sice nepatrnou, ale pro nás velmi význačnou založil Bohuslav Brauner, jelikož jeho hlavním objevem byl Jaroslav Heyrovský, kterého energicky podporoval při založení fyzikálně chemického ústavu, ačkoli Heyrovský nebyl jeho žák.
A právě Jaroslav Heyrovský byl onou ojedinělou osobností, která ztotožnila svůj život s vědeckou dráhou při práci na svém objevu a budování vědecké školy. Své zkušenosti ze studií v Anglii uplatňoval i doma. Byly to právě odborné diskuse běžné v britském školství, které se staly základem Heyrovského školy. Žáci diskutovali mezi sebou a skoro každý den i s panem profesorem. Na těchto diskusích se probírali výsledky jejich práce a její objasnění, které se mnohdy protáhlo až na sobotní či nedělní dopoledne, která prof. Heyrovský trávil ve své laboratoři.
Už před svým objevem měl Heyrovský dvě spolupracovnice H. Kadlcovou a K. Stoklasovou. Koncem r. 1922 a v r. 1923 k nim přibyli další: V. Tamele, který se tehdy zabývala energiemi tvorby amalgám, J. Petrová a Mgr. farmacie V. Bayerle studovali elektrolýzu sloučenin arsenu. Dále k Heyrovskému přijel japonský fyzikální chemik dr. M. Shikata, který začal zkoumat vylučování alkalických kovů z roztoků jejich soli v alkoholu. Na japonskou návštěvu se Heyrovský pečlivě připravoval, jelikož to byla jeho první zahraniční návštěva. Dokonce se učil i japonské zdvořilé fráze.
Výsledky práce své skupiny do podzimu 1923 Heyrovský shrnul ve dvou sděleních, která přednesl 26. listopadu 1923 na generální diskusi Faraday Society Elektrodové reakce a rovnováhy.
Rok 1925 tvoří významný mezník ve vývoji Heyrovského školy, která se ovšem v dalších letech rozvíjela stále rychleji. Heyrovského úspěch spočíval především v tom, že jeho metoda byla nová a s poměrně velkou rychlostí se získávaly výsledky. K tomu přispěl zvláště vynález polarografu.



Škola profesora J. Heyrovského
(uvedeny jsou jen dvě generace profesorů, popříp. Doktorů věd)

J. Heyrovský - M. Shikata – I. Taschi, S. Ueda, K. Kitao, R. Kimura

- R. Brdička – K. Wiesner, V. Čermák, V. Hanuš, J. Koutecký, J. Koryta,V.Kalous

- V Kemula – H. Buchowski, M. Michalski, Z. R. Grabowski, J. Chodkowski,
S. Siekerski, Z. Galus, A. Hulanicki, S. Rubel, Z. Kublík, M. K.
Kalinowski, B. Behr, J. Strojek

- D. Iľkovič – V. Kellö, V. Hajko, A Tkáč

- G. Semerano – A . Foffani, G. Giacometti, P. Favero, E. Vianello, U. Mazzucato

- M. Dillinger

- O.H. Műller

- J. V. A. Novák

- M. Kalousek – A. Tockstein

- J. Forejt

- J. Kůta

- M. Matáš

- P. Zuman

- J. Volke

- J. Dvořák – J. Vacík

- A. A. Vlček – H. Matschiner

- L. Treindl – M. Holba

- Wang Erkong


3.3 Vědecko-výzkumná činnost

Počátky vědecko-výzkumné činnosti prof. Heyrovského se vztahují k době jeho studií v Anglii, k práci na hliníkové elektrodě. Při obhajobě dizertační práce na univerzitě, která byla spíše vědeckou rozpravou, bylo zřejmé, že na řadu vědeckých problémů, které jeho práce rozkrývala, bude moci odpovědět pouze fyzikální chemik. To byla pro Heyrovského velká výzva, a proto se začal plně věnovat fyzikální chemii, především elektrochemii.
Vědecko-výzkumná činnost byla úzce spjata s činností pedagogickou. Vytvořil kolem sebe tým spolupracovníků, který systematicky vedl až k objevení polarografie, elektrochemické analytické metody , při které se měří závislost proudu na napětí v soustavě tvořené elektrolytem, nepolarizovatelnou a polarizovatelnou rtuťovou kapkovou elektrodou. Užívá se při kvalitativní a kvantitativní chemické analýze i při studiu mechanizmů elektrochemických dějů.
Prof. Heyrovský si byl však vědom toho, že samotný objev je k ničemu, pokud není doveden k praktickému použití. A tak dál neúnavně pracoval, především s japonským kolegou M. Shikatou, což r. 1925 vedlo k sestrojení polarografu.
Experimenty byly prováděny v primitivních podmínkách a ve srovnání s dnešním moderním přístrojovým vybavením se zdá původní polarograf směšnou hračkou. To však nic nemění na faktu, že bez vytrvalé a systematické práce by tato analytická metoda využívaná v takových přírodovědných oborech, jakými jsou chemie, medicína a další, nikdy nevznikla.



4. Zahraniční cesty

4.1 Zájezd do USA

Profesor Heyrovský byl pověřen Carnegieho nadací pro mezinárodní mír, aby v době od ledna do června 1933 přednášel jako hostující profesor o svých elektrochemických pokusech na kalifornských universitách. Hlavním účelem pozvání mělo být udržování a rozšiřování vědeckých styků s Československem.
Na Americký kontinent se profesor Heyrovksý dostal po týdenní plavbě lodí Europa a po čtyřdenní jízdě vlakem byl uvítán v Berkeley, sídle státní kalifornské univerzity prof. M. Randallem a Dr. M. Tamelem.
Heyrovský si velmi chválil temnější způsob výuky, zejména častá kolokvia, diskuse a semináře, které jsou pořádány mnohem častěji než u nás. Vlastní studium žáků je založeno na osvojování základních informací z velmi dobře sestavených učebnic, které jsou stále vylepšovány a upravovány. Knižní znalosti studentů jsou časoto kontrolovány písemkami.
Dále si velmi pochvaloval vybavení místních laboratoří které je velmi moderní a praktické.
Byl rovněž velmi překvapen organizací administrativy a vyučování, kde četné schůze komisí kontrolují provádění nově zavedených metod a neúspěšné reformy se rychle odstraňují.
Z počátku byl Heyrovský pověřen dvěmi semináři týdně, avšak zájem o polarografickou metodu se brzy rozšířil a biochemici jej požádali o další týdenní přednášku s demonstracemi.
V Berkley se k Heyrovskému hlásili i pracovníci českého původu, z profesorů to byl slavný historik prof. R. Kerner, profesor rétoriky Rowell, nebo prof. ing. Wiskocil.
Další zastávkou byla Standford University, v San Franciském zálivu, kde je učení chemie na velmi vysoké úrovni. Tam se také setkal s světoznámým farmakologem českého původu P. J. Hanzlíkem, který ho provedl po lékařských laboratořích Stanfordské fakulty. Při této příležitosti se dvakrát zúčastnil schůze chemické společnosti, podruhé jako přednášející.
Dále přednášel v Santa Claře a Pasadeně, kde byl často zván na projížďky a do rodin. Z průmyslových závodů se mu nejvíce líbil cukrovar Crockett, který v tu dobu vyprodukoval více cukru, než všech 150 československých cukrovarů dohromady a závod na draslo v Trona, ležící na boraxovém jezeře Seartles Lake, kde se těží draselné soli, a který v té době tvořil
80 % světového trhu.
Cestou z Pasadeny na východ USA Heyrovský ještě stihl navštívit některé univerzity, které ho požádali o jeho vynikající přednášky (ve státech: Arizona, Minnesota, Ohio, New Jersey, Washington D.C.). Svou poslední přednášku na americkém kontinentě pronesl v Ithace, na Cornell University, v státě New York, kde ho velmi vroucně uvítali analytik Nichols a publicista Bancroft. Dále byl pozván do Bostonu na prohlídku dvou vynikajících vysokých škol, Harvard a Massachusetts Institute of Technology (M.I.T.). Poslední ústav, jenž navštívil (M.I.T.), považoval za nejlépe zařízený technologický ústav ze všech, které kdy viděl, např. i kvůli tomu, že tamní obrovský van de Graafův generátor byl schopen dosahovat napětí až 10 000 000 voltů.
Další profesorovo cestování na americké půdě bylo už jen turistického rázu. Byl hostem výborného chemika prof. Bogerta, který mu ukázal své sídlo v Maine a vozil ho po svých rozsáhlých lesích a divokých revírech až ke kanadským hranicím. Tak byly zpříjemněny poslední dny Heyrovského pobytu v USA.


4.2 Mendělejevský sjezd

Sjezd byl pořádán na paměť stého výročí narození největšího slovanského chemika D. I. Mendělejeva (1834-1907) Akademií nauk SSSR ve dnech 9. až 15. září 1934. Tato oslava byla podporována vládní dotací 700 000 rublů a konala se v Leningradu (Petrohradu). Tentokrát na sjezd nebyly zvány vědecké instituce, nýbrž jednotlivci a to nejen z SSSR, ale z celého světa. Sovětská Akademie nauk byla na rozdíl od akademií západoevropských souborem praktických výzkumných ústavů v Leningradu, odkud se později přestěhovala do Moskvy.
Předsedou sjezdu byl N. S. Kurnakov, jenž 10. září zahájil slavnostní přednášky pro více než 1000 světových vědců, ve velkém sále “dvorce Urickogo“, barokního paláce vystavěného Potěmkinem, v němž se kdysi sešla první duma. Vedle Kurnakova, sjezdu předsedala vdova po akademiku Mendělejevovi, 76letá Anna Ivánovna.
Zasedání trvala 6 dní a přednášeli zejména ruští chemici a fyzici, ale několik přednášek bylo předneseno německými či anglickými vědci. Prof. Heyrovský byl požádán chemicko-technologickým ústavem o přednášku z polarografie, která trvala téměř dvě hodiny a záhy po té byl požádán o autorizování překladu své knížky o polarografické metodě do ruštiny.
Všechny přednášky byly velmi navštěvovány a sledovány. Zajímavý byl systém stravování, kde se ruští vědci a badatelé stravovali v rozsáhlých síních urického paláce, zatímco zahraniční hosté se těšili neomezené pohostinnosti v znamenitém hotelu Astoria. Během tohoto týdenního pobytu měli delegáti možnost zhlédnout četné vědecké instituce, jako Akademii a různá učiliště, ale také muzea, galerie (Ermitáž) a rozsáhlé průmyslové závody. Mezi největší technické ústavy patřil Joffeho fyzikálně-technický a agrofyzikální ústav, Semenovův chemicko-fyzikální ústav těžkého průmyslu aj. Heyrovskému se nejvíce líbilo leningradské muzeum Měr a Vah. Zde byly v místnosti se stálou teplotou a odolné vůči otřesům umístěny Mendělejevovi váhy, jež vážili s citlivostí 1:70 000 000, s kterými se dalo operovat jen pomocí pák a dalekohledů umístěných ve vedlejším místnosti.
Po týdenním pobytu v Leningradu odjela většina delegátů do Moskvy, kde se prohlíželi další vědecké i umělecké instituce a konali odborné přednášky. Téměř celý den byl věnován prohlídce Karpovova ústavu pro fyzikální chemii, kde byla pořádána diskuse o elektrodových reakcích. Tento ústav byl v té době vybaven nejmodernější aparaturou v sovětské svazu.
Další zastávkou byl ohromný Dněprostroj s největší hydroelekrtickou stanicí Evropy “Dněprogres” u nově vybudované přehrady na Dněpru.
Poslední zastávka vědců byla v Charkově kde se uskutečnila prohlídka fyzikálně-technického ústavu. Z Charkova se jednotliví delegáti rozjeli zpět do svých domovů, využívajíce bezplatné a neomezené pohostinnosti ruských drah.
Snaha o nejmodernější vědecké i technické vymoženosti přesně charakterizuje stádium sovětské vlády. Zhotovují se nové a nové přístroje, které jsou většinou kopiemi výrobků amerických, a které jsou mnohdy velmi nákladné (kruhový elektromagnet na urychlování protonů a deuteronů dosahující napětí až milionu voltů, jehož instalace stála 200 000 rublů). Vlastní výroba a soběstačnost jsou nyní nejúčinnějším heslem pro vědecký a národohospodářský rozvoj nového Ruska .

5. Činnost prof. Heyrovského v letech 1939-1947

5.1 Období 2. světové války

Naposledy před válkou byl prof. Heyrovský ve Francii. Z cesty se vrátil roztrpčen, protože mu francouzští kolegové říkali: “ My válku mít nebudeme, ale vy ano, nevyrovnáte-li se s Němci.” Podobně mu psali i známí z Anglie. V té době bylo Československo obklopeno skoro ze všech stran státy, jenž měli zájem na jeho zkáze. Hlavním nepřítelem bylo nacistické Německo, kterému bylo demokratické Československo trnem v oku i proto, že poskytovalo útočiště německým emigrantům, kteří odešli z obav před politickou či rasovou perzekucí.
V roce 1933 emigroval z Německa do Dánska a pak do Švédska významný chemik G. Hevesey (1885-1966), který v roce 1934 napsal Heyrovskému, že na jeho bývalém místě pracuje vynikající prof. Böhm , který nemá naději získat v Německu řádnou profesuru, protože odmítl vstoupit do nacionálně-socialistické strany. Jelikož se Böhm už dříve ucházel o místo v Praze, Hevesey žádal Heyrovského, aby jeho novou žádost doporučil. Svým doporučením pomohl prof. Heyrovský prosadit Böhmovo jmenování na německé univerzitě v Praze.
V r. 1939 se zdálo, že Karlova univerzita pokračuje v normální činnosti, ale nařízení, že židovští profesoři a docenti jsou vyloučeni z přednášek, bylo předzvěstí toho nejhoršího. Výuka se v zimním semestru 1939/1940 zahájila obvyklým způsobem, ale jen nakrátko. Po demonstracích 28. října a při pohřbu Jana Opletala 15. listopadu byly na Hitlerův příkaz 17. listopadu zavřeny všechny vysoké školy a studenti, kteří bydleli v kolejích, byli uvězněni v koncentračních táborech. Vysokoškolští profesoři byli penzionováni, docenti a asistenti přešli na jiná místa ve státní službě, nebo byli zaměstnáni v průmyslovém výzkumu. Budovy a ústavy českých vysokých škol převzali do správy vysoké školy německé a v případě Univerzity Karlovi to byla pražská německá univerzita.
Profesor Böhm chtěl v této situaci aspoň trochu pomoci, a tak se rozhodl prof. Heyrovskému dát k dispozici laboratoř v dosavadním Heyrovského ústavu. Ten nabídku přijal, protože mu vědecká práce byla nadevše, a také proto, že dokončoval rukopis své velké monografie o polarografii.
Heyrovského rozhodnutí někteří jeho kolegové kritizovali – „neměl byste se stýkat s Němci, neměl byste chodit na universitu, odkud nás vyhnali…“ S tím profesor Heyrovský nesouhlasil, neboť možnost pracovat mu nedávali nacisté, ale prof. Böhm, charakterní antinacista, s kterým se Heyrovský přátelsky stýkal celou válku, a že byl Němec, na tom nezáleželo.



5.2 Rehabilitace

V květnu r. 1945 šel prof. Heyrovský Prahou ještě poznamenanou revolučními boji na Albertov. Když přišel do budovy Chemického ústavu, znenadání se objevil prof. K. Beran, a požádal jej jménem revolučního výboru , aby mu dal klíče od ústavu, protože se jeho chování za války přešetřuje. Profesor Heyrovský se vrátil domů celý zdrcený, ale místo aby se staral o sebe, přemýšlel co se děje s jeho přítelem prof. Böhmem, který, jak později zjistil, byl odveden se svoji rodinou do internace Němců do biografu Belvedere. Když se Heyrovský dověděl kde Böhm s rodinou jsou, hned se za nimi vydal a osobně se za ně zaručil jako za antifašisty. Na jeho zákrok se pak mohli vrátit do svého bytu a nemuseli nosit pásky s označením Němec.
Na fakultě byla z počátku situace nepříznivá, jelikož děkan prof. V Trkal (1888-1956) obvinil Heyrovského z kolaborace. Kromě řady kolegů z fakulty se Heyrovského ujali především studenti, např. Jan Kazimour, předseda Svazu vysokoškolského studentstva požadoval, aby se prof. Heyrovský mohl vrátit do práce v původním postavení na Karlově universitě, dále pak na jeho obranu vystoupili Spolek posluchačů přírodních věd a samozřejmě Vysoká škola chemicko-technologická v Praze. Přírodovědecká fakulta Univerzity Komenského mu dokonce nabídla profesuru, ale Heyrovský žádné nabídky nepřijímal a klidně odjel na prázdniny do Kařezu, kde trpělivě čekal, protože věřil, že jeho stanovisko nalezne pochopení. Naštěstí profesorský sbor zvolil místo málo oblíbeného V. Trkala novým děkanem, botanika prof. F. A. Nováka, jenž se zasazoval za rehabilitaci Heyrovského, ale to nešlo dost rychle. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu se Heyrovský ujal správy ústavu – úplně rehabilitován – až v r.1947.
Asistent K. Beran, který po válce horlivě, ale neúspěšně sháněl nějaké materiály proti Heyrovskému, odcizil rentgenové lampy z Chemického ústavu, které obsahovali elektrody z drahých kovů, a byl odsouzen do vězení a nakonec uprchl přes západní hranici.
V létě 1947 se Heyrovský uzdravil do té míry, že mohl odletět do Anglie na sympozium Faraday Society o elektrodových dějích, kde přednesl svoji studii o oscilografické polarografii, což byla poslední zásadní Heyrovského práce, která byla uveřejněna ve svazku Faraday Society Discussion .
Dokladem plné rehabilitace prof. Heyrovského bylo založení Polarografického ústavu v r. 1950, kde se prof. Heyrovský stal ředitelem.



6. Nobelova cena

Nejprve pár slov k udělování a významu Nobelovy ceny: Nobelova cena se udílí od r. 1901 každý rok 10.12. na úmrtní den A. B. Nobela.
V přírodních vědách je Nobelova cena nejvýznamnějším mezinárodním oceněním, které vědec může dosáhnout. Mnoho se o ní mluví, ale jen málo je známo o jejím vzniku a mechanizmu udělování.
Alfred Benhard Nobel (narozen 21.10. 1833 ve Stockholmu, zemřel 10.12. v San Remu) získal velký majetek průmyslovým využitím svých vynálezů výbušnin, z nichž nejdůležitější byl dynamit (1867). Jeho život nebyl příliš šťastný, několikrát se nešťastně zamiloval. Nejprve ve Francii, kde pracoval jako chemický praktikant, do švédské dívky, která bohužel zanedlouho zemřela na tuberkulózu. Později jako významný průmyslník u sebe zaměstnával jako sekretářku krásnou rakouskou šlechtičnu Berthu Kinskou, která si ho odmítla vzít a vdala se za Arthura von Suttnera .
Ke sklonku života byl A. B. Nobel vážně nemocný a dlouho se rozmýšlel jak využít svého majetku všeobecně prospěšným způsobem. Odkázat jej svým příbuzným nechtěl, protože se domníval, že velké jmění může být mladým lidem k neprospěchu. Nakonec z 32 miliónů švédských korun zřídil Nobelovu nadaci, jak ustanovila jeho závěť, ve které stálo: „Kapitál vložený vykonavatelem mé vůle do cenných papírů dá základ fondu, jehož úroky se každoročně rozdělí ve formě cen těm, kteří se během uplynulého roku nejvíce zasloužili o prospěch lidstva. Úroky ať rozdělí na pět stejných částí. Jedna část tomu, kdo učinil nejvýznamnější objev nebo vynález na poli fyziky; jedna část tomu, kdo udělal nejvýznamnější objev nebo zdokonalení v chemii; jedna část tomu, kdo udělal nejvýznamnější objev ve fyziologii nebo lékařství; jedna část tomu, kdo vytvořil v literatuře vynikající dílo s myšlenkově ušlechtilou tendencí; a jedna část tomu, kdo se zasloužil nejvíc o sbratření národů a odstranění nebo zmenšení existujících armád, spolu s pořádáním a podporou mírových kongresů. K původním Nobelovým cenám později přibyla cena za ekonomii.“


5.1 Předání Nobelovy ceny

Prof. Heyrovský přiletěl do Stockholmu začátkem prosince. Slavnostní ceremonie se zahajovala 10.12.1959 proslovem prof. A. Ôlandera, člena Nobelova výboru pro chemii, v stockholmském Koncertním sále. A. Ôlander zde přednesl slavnostní řeč na počest prof. Heyrovského, kde shrnul polarografii a její význam pro světovou vědu, a to vše v češtině.
Dále měl krátký proslov švédský král Gustav Adolf VI., po kterém následovalo samotné předání diplomu a zlaté medaile laureáta Nobelovy ceny.
Na závěr měl krátký přípitek Prof. Jaroslav Heyrovský na banketu na stockholmské radnici:
„Vaše Veličenstva, Královské Výsosti, Excelence, dámy a pánové. Byl jsem vyznamenán nejvyšším vědeckým oceněním – Nobelovou cenou za chemii pro rok 1959 a je mou milou povinností poděkovat co nejsrdečněji Nobelově nadaci a Královské švédské Akademii věd. S vděčností si připomínám své spolupracovníky, kteří mi pomáhali v mé vědecké práci za vydatné podpory Československé akademie věd.Byl jsem velice překvapen a hluboce dojat česky proneseným oslovením prof. Ôlandera, který mluvil vez papíru plynně a správně v mé mateřštině. Chtěl bych vyjádřit své pocity díků všem krajanům za tuto pozornost. Pevně doufáme, že to nebylo naposled, co český jazyk zazněl při slavnostní příležitosti předání Nobelovy ceny. Moje ocenění je obzvláště významné pro mou vlast, neboť je to poprvé, kdy Nobelova cena byla udělena občanu Československa. To navodilo spontánní radost, protože každý chápe, že přátelské city švédských vědců, vyjádřené udělením této ceny, přispějí k utužení spolupráce švédských a československých vědeckých kruhů. To nepochybně povede i k bližšímu porozumění mezi dvěma systémy, řídícími naše země, a posílí mír mezi národy.“
Následující den přednesl profesor Heyrovský odbornou přednášku s názvem Směry vývoje polarografie v Královské švédské akademii věd.
Obdržení Nobelovi ceny prof. Heyrovským mělo ohromný význam pro další rozvoj přírodních věd u nás.




7. Závěr

Je zřejmé, že příchod a působení prof. Heyrovského na Univerzitě Karlově odstartovalo jeho dráhu vědce a učitele, která v roce 1959 vyvrcholila oceněním nejvyšším – Nobelovou cenou.
Co bylo základem tak úspěšné vědecké kariéry? Základem úspěchu prof. Heyrovského bylo vytvoření výzkumného týmu, který má společné vědecké téma, což byla polarografie. Tým spojovaly diskuse v laboratořích, v Heyrovského pracovně, ale i na seminářích.
Na prvním místě bylo pro Heyrovského vytrvalé experimentování, protože pouze z experimentování vznikne nové poznání. Vždy hlásal, že je třeba jít po hlavním směru výzkumu a neodbočovat za dokreslujícími detaily. Za nejhorší považoval činnost, která se jen simuluje, tzn. když se pracuje, jen aby se zdálo, že se něco dělá. Vždy trval na tom, aby se výsledky rychle uzavřely, sepsaly a publikovaly. Na publikaci směli být uvedeni jen skuteční autoři a ne, jak tomu v těch dobách často bývalo, že pod prací byli podepsáni profesoři, či vedoucí pracovníci, kteří o ní neměli ani potuchy.
Velmi prosazoval mladé lidi. Těm dával všemožné podněty, aby našli ve vědě svou perspektivu. Velmi dobře věděl, že věda je řehole a mnohdy vyžaduje velkou oddanost. Svým studentům vždy zdůrazňoval, že vědecká práce není zaměstnání, ale povolání, kde hlavní odměnou nejsou peníze a materiální výhody, ale radost z nalezení něčeho nového.
Tým prof. Heyrovského nežil jen suchopárnou vědou, ale i společenským životem. Pan profesor pořádal pro své spolupracovníky večírky, výlety a hrál se i fotbal o putovní pohár.
Co dodat na závěr? Snad jen to, že z takových osobností, jakou byl prof. Heyrovský je třeba si brát příklad, a to nejen pro jeho vědecké úspěchy, ale především pro jeho skromnost, charakternost a lásku k druhým.



Použitá literatura

Koryta J.: Jaroslav Heyrovský. Melantrich, Praha 1990.
Benešová O.: Nobelova cena. Psychiatrické centrum, Praha 1996.
Janda M.: Láska a Vitriol. Vydavatelství VŠCHT Praha 1995.
Encyklopedie KDO BYL KDO. Libri a Infosoft 1996.
http://njh.cz/ojh.html: O Jaroslavu Heyrovském

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=3956