Půdní pokrývka

Ať jde o černozem, červenozem, hnědozem nebo žlutozem, ať jde o mocnou vrstvu nebo tenkou pokrývku skalního podlaží, půda je všude složitou substancí. Jejím základem jsou vždycky zvětralé nebo erodované úlomky hornin – jíly, silty a písky. Avšak tyto složky se stávají půdou jen za předpokladu, že se spojují s organickými materiály, odumřelými či tlejícími zbytky fauny a flóry. Nezbytnými součástmi půdy je voda, jejíž velmi tenká vrstva lne k nesčetným drobným úlomkům hornin, a vzduch, který zaplňuje volné prostory mezi nimi.
Půda není ani zdaleka sterilní, kypí v ní život, zvlášť v jejich vrchních vrstvách. Některé formy života jsou přímo pozorovatelné. Půdou se proplétají kořeny rostlin, provrtávají ji žížaly, hmyz, krtci a další živočichové. Většina jejich obyvatel je však neviditelná. V každém hektaru životodárné půdy totiž najdeme celé kilometry podhoubí, stamiliony bakterií a spousty dalších mikroorganizmů.


Jak půda vzniká

Půda je jakousi laboratoří, kde se minerály stávají potravou pro živé rostliny a odumírající rostlinné i živočišné organizmy se rozkládají na živiny, aby na nich mohly opět žít a bujet nové rostliny.
Ne vždy však měla planeta svůj půdní pokryv. Po miliony let byl její povrch jen holou skálou, která postupně zvětrávala. Opakovaným zamrzáním a táním se hornina roztahovala a smršťovala, praskala a rozkládalo ji chemické zvětrávání. Rozrušoval ji vítr a voda a ty pak přenášely zvětralý materiál z místa na místo. I pomalu se pohybující ledovce horninu drtily, obrušovaly a mlely na jemné částice. Nakonec se objevily a uchytily suchozemské rostliny. Některé se ujaly přímo na holých skalách, jiné na jejich pokryvu tvořeném nahromaděnou zvětralinou. Tak žily a umíraly celé generace rostlin a jejich pozůstatky se stávaly součástí neživé masy nerostných částic a postupně ji přetvářely v zázračně životodárnou půdu.
Půda stále vzniká a zaniká. Odnáší ji vítr a voda a větší část odvátých a odplavených částic končí v moři, kde se po milionech let pomalu znovu konsoliduje jako hornina. Vznikají nová pohoří a jsou znovu vystavena útokům zvětrávání a eroze. Skály se drob a jejich úlomky se stávají výchozím materiálem pro opětné vytváření půdy.
I když jde o proces velmi pomalý, můžeme vznik půdy v malém měřítku pozorovat přímo. Na holých skalních vyvýšeninách se jako první a občas i jako jediné rostliny uchycují odolné porosty lišejníků. Tyto podivné primitivní rostliny ke svému životu nepotřebují půdu. Vytvářejí kyseliny a těmi skutečně napomáhají rozkládat horninový povrch.
V různých prohlubních se můžou shromažďovat zvětralé úlomky hornin a odumřelé zbytky lišejníků. Tam se brzy zachytí mech a i jeho tlející pozůstatky se nakonec zapojují do půdotvorného procesu. V místech, kde se nakupí dostatek zvětralin začne růst plevel a možná i nějaký ten keř. Během času vznikne na místě někdejší pusté skály znatelná vrstva půdy.




Jaké existují typy půd

Půdy v různých oblastech země se navzájem velmi liší. Druh horniny, z nějž půda vznikla, ovlivňuje její vlastnosti. Na ty zvlášť působí i skladba vegetace. Důležitou roli hraje podnebí. Teplota a vlhkost například podmiňují rychlost rozkladu organických a anorganických látek a uvolňování živin, které zvyšují úrodnost půdy. Vědci rozeznávají asi tucet hlavních půdních typů a se stovkami variant těchto základních kategorií. Typy půdy se třídí podle půdních horizontů, které se v nich obecné vyvíjejí. Někdy jsou horizonty snadno rozeznatelné podle odlišného zabarvení. Často však jeden zcela nepozorovaně přechází v druhý. Svrchní horizont A obsahuje nejvíce se rozkládajících se látek. Pod ním, tedy v horizontu B, se shromažďují živiny, které tam pronikají svrchu. Horizont C se převážně skládá ze zvětralin pokrývajících pevné podloží.


Některé typy půd

Stepní půda se nachází v mírně vlhkých oblastech a její horizonty nejsou výrazně odlišeny. Jde například o úrodné půdy Ukrajiny nebo severoamerického kukuřičného pásu.
Černozem je půda s velkým obsahem humusu. Tato mimořádně úrodná půda poskytuje rekordní výnosy obilovin.
Podzol (z ruského slova „popel“) je kyselá máloúrodná půda chladných a vlhkých severských jehličnatých lesů.
Šedozemě vzniká v listnatých lesích mírného pásma. Při náležité péči na ni lze pěstovat širokou škálu zemědělských plodin.


Jaké existují půdní druhy

Půdní druhy se liší z hlediska své zrnitostní skladby v závislosti na velikosti zvětralinových zbytků, které se v nich vyskytují. Nejmenší jsou mikroskopické částečky jílu, největší písečná zrnka různé velikosti. Středně velkým částicím se říká silt.
Písčitohlinitá půda se skládá z částic všech tří základních velikostí – z jílu, siltu i písku. V závislosti na množství humusu (zetlelých organických látek) které půda obsahuje, bývá obvykle rozlišována její úrodnost. Lehké písečné půdy jsou například tak porézní, že uchovávají jen velmi málo vody. Těžké jílovité půdy uchovávají více vláhy, ale jejich částice jsou na sebe tak natěsnané, že mezi nimi zbývá jen málo místa pro vzduch, který kořeny rostlin potřebují, aby mohly dýchat. Písčitohlinité půdy spojují jejich přednosti, neboť dobře uchovávají vláhu a poskytují dostatek prostoru pro vzduch.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=4435