Život lorda Byrona
André Maurois
(z anglického originálu přeložil Jaroslav Zaorálek, vydala Mladá fronta Praha 1970)
Tato kniha je životopisem George Gordona lorda Byrona, který se narodil 22.1.1788 v Londýně.
Jeho matce, Kateřině Gordnové-Byronové, bylo tehdy 23 let. Byla dědičkou slavného jména a velikého jmění. Gordonové pocházeli z Gightu, byl to starý rod, známý svou odvahou, prudkostí a drsnou povahou, především však barbarskými mravy. Někteří předci byli totiž vrahové (ale všichni byli nějak nebezpeční).
Otec malého George, John Byron, byl ze známého rodu Byronů. Ti měli své sídlo v Newsteadu. Neměli také moc dobrou pověst (byli to také vrahové), byli známí svou divokou povahou, nerozvážností, netrpělivostí, tvrdohlavostí a rozhazovačností. Všichni Byroni prožili dramatický život a jejich rodové heslo bylo Crede Byron (Věř Byronům). Johnu Byronovi bylo tehdy 33 let, měl za sebou již jedno nevydařené manželství a z něj jednu dceru Augustu-Mary Byronovou. O tu se před narozením George starala Kateřina, pak si ji vzala babička.
John Byron byl jeden z těch zlých lordů, Kateřinu si vzal pro peníze, veškerý majetek prohýřil, zapadal do dluhů a o svého syna se moc nezajímal. Kateřina šetřila kde mohla, aby za svého milovaného manžela zaplatila aspoň část dluhů.
Malý George byl po svém otci velice krásný, byl přítulný, ale prchlivý, velmi rozumný, nadaný, ale měl jeden handicap - kulhal. Za to se vždy, i v dospělosti, velmi styděl a byl to jeden z důvodů, proč byl již odmalička takový tvrdohlavý. Malý Byron měl mstivou paměť, odmala se zajímal o náboženství, byl vychováván ke kalvinismu. Doma trpěl, vyrůstal v duchu hádek, výčitek a nářků. Jeho otec zemřel, když mu byli 3 roky. Nikdy však na něj nezapomněl. Znal ho spíše z vyprávění a obdivoval se mu. Jeho matka byla nešťastná. Když byl malý, litoval ji a kvůli vrtkavé povaze se jí bál.
Roku 1798 se stal po smrti svého dědečka lordem, a jak se slušelo jeho stavu, začal r. 1801 chodit do velké školy. Matka a rodinný právník Hanson zvolili Harrow. Byron byl vzdělaný, ale lenivý, měl své kouzlo, kterému postupně podlehli všichni. Byron byl sice kulhavý, ale nestál o soucit a dokázal se prát. Chránil své slabší spolužáky a držel nad nimi ochrannou ruku. Vždy, i později v Cambridgi, si vyhlídl ty slabší, dával jim peníze a pomáhal jim. Připadal si tím silnější a schopnější a zapomínal na svůj handicap. V létě roku 1803 prožil svou první lásku - miloval Mary-Ann Chaworthovou, která bydlela v Annesley, panství vedle Newsteadu, který Byron zdědil. Mary byla ale starší a nebrala toho kulhavého hocha vážně. Byron tak pochopil nebezpečí lásky, poznal ženy a opovrhoval jimi, nedůvěřoval lidem. V této době si začal také důvěrně psát se svou sestrou Augustou, kterou nikdy neviděl.
Pak studoval na Trinity College v Cambridgi. Rozhazoval peníze, měl dluhy a i zde si našel přátele. Psal rád verše ve kterých vzpomínal na Mary-Annu, koupal se, jezdil na koni, šermoval učil se zápasnictví a měl svoji milenku. Pak se vrátil k matce do Southwellu. Jejich vztahy byly čím dál horší. Zde pracoval, vytiskl si malý svazeček „Drobné básně“, v lednu 1807 „Poems on various occasions“. Ty se některým líbili, ale southwellanům ne. Zůstal zde tedy jen proto, aby mohl dokončit nové - rozšířené vydání svých básní, jejichž titul změnil - „Hodiny zahálky od nezletilého G. G. lorda Byrona“. Díky nim se stal trochu známým. Místo rozloučení s Cambridge se sem však vrátil a poznal nové přátele - Matthewse, Hobhouse a Daviese.
Paní Byronová, když viděla, jaký život vede její syn, obávala se velice jeho plnoletosti. Věděla, že je to Byron každým coulem. Bála se ho stejně jako předtím manžela, zbožňovala ho a proklínala ho. Po studiích se Byron usadil v Newsteadu, navštívil Mary - viděl jejího manžela a dítě a byl z toho smutný. Pak mu ještě zemřel pes a jeho přítel Long, který se utopil. Byron tedy oslavil 22.1.1809 svou plnoletost, vydal své satiry - „Anglické bardy a skotské kritiky“, kde kritizoval většinu anglických básníků, dokonce i Thomase Moora, svého budoucího přítele. Ty měly velký úspěch.
Byron, velice zadlužený, si pak půjčil peníze a 26.6.1809 odjel společně s Hobhousem do Orientu. Nacházel se v hrozném duševním stavu: „Jsem člověk nešťastný, neboť myslím, že jsem se nenarodil se srdcem zlým, ale mé srdce bylo tak sraženo, ždímáno a šlapáno, že je teď tvrdé jak pata skotského horala.“ Byron jel nejdříve do Lisabonu, pak do Sevilly, na Maltu, do Albánie a pak do Řecka. Během cesty neustále přemítal o svém nevydařeném mládí. Proč by tedy nenapsal báseň o této pouti? Vymyslel si hrdinu Childa Buruna (později Harolda), byl to však ten zoufalý, zklamaný Byron. V Albánii pak začal psát jeho dobrodružství.
Byron se velice zamiloval do Řecka. Potom cestovali do Smyrny, kde přeplaval Helespont (přeplaval z Evropy do Asie), na což byl velice pyšný, dále následoval Cařihrad a cesta na východ. Během cestováním si Byron uvědomil, že náboženství je pro něj silným vnitřním zážitkem.
R. 1811 se pak rozhodl, že se vrátí domů, i když se tam netěšil - neměl totiž na koho. Nejprve však byl 2 týdny v Londýně, protože za matkou na Newstead se mu ještě nechtělo. Zde se dozvěděl, že matka je mrtvá - zemřela během toho týdne, co se poflakoval po Londýně. Byron byl nešťastný, zjistil, že měl v matce jedinou přítelkyni, kterou nyní ztratil. Přes prudké hádky si k ní uchovával pocit pevného pouta, vytvořeného podobností jejich povah. Za dva dny se zase dozvěděl, že zemřel Mathews - přítel z Cambridge. To byl tedy návrat! Nepochyboval o nepřátelství Osudu a byl si jist, že každá bytost, k níž přilnul byla jeho láskou odsouzena.
Smutný opravoval Childa Harolda a opět si začal psát s Augustou. Pak se spřátelil s Moorem a konečně vydal Childa Harolda, o jehož hodnotě silně pochyboval. Ale všechny obavy byly zbytečné, neboť toto dílo mělo obrovský úspěch. Anglická společnost ho konečně po těch letech začala brát, všichni se s ním chtěli seznámit, celý Londýn mluvil jenom o něm.
Dříve měl Byron bránu do světa společnosti uzavřenou. Svou odvahou a omrzelostí a potřebou úniku náležel k rase lidí zrozených k činu, ale jeho noha ho odsuzovala k životu neslavnému. On se za ni styděl, byl prudký a neduživý; začal život velikou láskou, ta však ztroskotala a on měl od té doby potřebu citového rozruchu. Nejprve byl jinošsky sentimentální a tato obrovská rána způsobila, že ve společnosti opovrhoval ženami a navrstvil na sebe drsný a ironický humor. K anglické společnosti pociťoval vědomý odpor a zároveň podvědomou úctu - chtěl, aby ho obdivovali; byl to zkrátka podivín.
Nyní se díky své popularitě seznámil se spoustou zajímavých lidí, především žen s kterými prožíval různé románky. Seznámil se tak i s Annabelou Milbankovou, kterou požádal o ruku. Ta ho však odmítla.
V té době přijela do Londýna Augusta, Byronova nevlastní sestra. Byron k ní měl vždycky silné citové pouto. Augusta mu byla nejen nesmírně podobná povahově, ale byla i krásná. Zkrátka se do sebe ti dva zamilovali. Augusta byla žena, která byla jeho přítelkyní a zároveň milenkou, tak jak si to vždycky představoval. Ona pak otěhotněla a odjela pryč z Londýna. Byron potom napsal báseň o incestu, o vztahu mezi jím a Augustou - Nevěsta z Abydu. Potom napsal ještě orientální báseň Korzár - ta mu opět přinesla slávu, stal se básníkem všech buřičů a vzpurníků. 15.4.1814 se pak narodila Augustě Byronova dcera Medora.
Byron vzpomínal na krásnou Annabelu Milbankovou, která si ho kdysi dovolila odmítnout. Vzpomínal na její ctnosti, vysnil si ji jako senzační rádkyni, chvílemi ji i miloval a tak ji požádal o ruku a ona souhlasila. Nebral si ji pro peníze, to ne. Jenže jak ji spatřil, zjistil, že není tak krásná a vůbec není taková jak myslel. Chtěl tedy svatbu ještě zrušit, ale ona do něj byla tak zamilovaná. Vzali se(2.1.1815).
Jenže Byron byl na ni zlý, ona byla naivní, zhýčkaná, nevěděla nic o životě. Tvrdil ji, že se oženil ze msty což nebyla pravda, zesměšňoval ji, pil a neovládal se. Ona tedy po narození jejich dcery Ady, odjela k rodičům a s ním se rozvedla. Byron, ač nerad na rozvod přistoupil. Ty nesváry připisoval svojí nemoci - měl nemocná játra.
Po rozvodu vydal Domácí básně, ve kterých velebil Napoleona, nazýval ho „synem svobody“ a oslavoval válku ve Francii. Anglická společnost mu také vyčítala rozvod s lady Byronovou - ta cudná, diskrétně mlčící žena byla symbolem všech britských ctností a Londýňané tak měli proti Byronovi konečně nějaká obvinění, vypadal jako buřič. Byron se cítil jako štvaná zvěř. Celá Anglie byla proti němu. Kvůli němu pomlouvali i tolik milovanou Augustu.
Byron byl velice smutný, a tak po románku s Karolínou Clairmontovou - budoucí matkou jeho dítěte - opět odjel ze země. Do Německa, Belgie, Švýcarska. Usadil se u Ženevského jezera, kde potkal i Kláru a seznámil se s P.B.Shelleym. Ti se ihned stali nejlepšími přáteli.
Byron pak vydal Chillonského vězně, a pokračoval v Childovi Haroldovi, začal také psát Dona Juana.
Byron neustále psal Augustě, ta mu ale odpovídala pouze banálními dopisy. Po jeho odjezdu se jí totiž ujala lady Byronová, donutila ji, ať se přizná k onomu incestu a přeruší své styky s Byronem, a že pak jí bůh odpustí.
Byron pak vydal povídku Manfred a seznámil se s W. Scottem. Manfred způsobil ještě větší propad Byrona v očích anglické společnosti. Ten pak odjel do Benátek, kde si šťastně užíval.
12.1.1817 se pak Kláře narodila další Byronova dcera - Allegra; Byron napsal Beppo.
A po prodání Newsteadu se jako 1 z nejbohatších lidí Itálie seznámil s hraběnkou Guiccioliovou, s tou měl 4 roky poměr. Během těch 4 let, co žil v s Terezou, pomáhal s italským politickým hnutím, stal se karbonářem. Svou dceru Allegru dal na výchovu do kláštera a své anglické čtenáře opět zklamal dílem Sardanapal a mystériem Nebe a země. Poté se dozvěděl o smrti své dcerky Allegry, což ho hluboce zasáhlo. Napsal „Přetvořeného znetvořence“, pokračoval v Donu Juanovi a po smrti nejdražšího P.B. Shelleyho (zemřel v bouři na moři), odjel do Janova. Dokonce přemýšlel, že by se vrátil do Anglie k Annabele - rozněžňoval se nad ní ve své italské osamocenosti.
Tereza se pak až nerada vrátila k manželovi a Byron se 13.6.1823 vydal na lodi Herkules do Řecka, pomoci s povstáním, o které se zajímal už 2 roky. Nechtělo se mu tam moc, ale chtěl dokázat všem v Anglii, že to s tou řecko věcí myslí vážně, protože mu nikdo nevěřil. Ale tak, jak to pak Řecku probíhalo si to Byron určitě nepředstavoval. Řekové se mezi sebou nedokázali dohodnout, jejich vůdci neměli strategii, a tak se velení ujal Byron. Bylo to ale náročné a jeho to zeslabovalo. Za tři roky zde utratil 59 000 dolarů a žádný výsledek nebyl vidět.
R. 1824 se při projížďce na koni za bouřky nachladil, pak dostal horečku a revmatické bolesti a velice vážně onemocněl. Lékaři nevěděli co s ním mají dělat. On však věděl, že umírá - „Musím umřít; cítím to. Nebojím se smrti, protože do Řecka jsem přišel dokončit trapný život. Dal jsem Řecku peníze a čas. Teď mu dávám také život.“ V posledních chvílích myslel na svou rodinu: „Jsem přesvědčen o štěstí rodinného života. Není na zemi člověka, který by si počestné ženy vážil víc, než jak to dělám já, a myšlenka nato, že bych mohl v Anglii žít někde v ústraní se svou ženou a s Adou, mě obdařuje takovou představou štěstí, jakou jsem ještě nikdy neměl.“Nakonec v Mesolingionu 19.4.1824 zemřel.
Těsně před svou smrtí mu došli dopisy, které si nikdy nepřečetl - ač se to Byron nikdy nedozvěděl, Anglie mu odpustila.
Byron si v posledních týdnech svého života myslil, že umřel nadarmo a že Řecko nebude osvobozeno. Anglie však nakonec Řeky v boji proti Turkům podpořila a oni zvítězili. A to vše díky Byronovi, který řecké povstání podepřel svým jménem a svou smrtí.
Pozn. Byron zemřel ve věku 36 let, stejně jako jeho otec, a stejně tak zemřely i jeho dcery Ada a Medora a všichni Byroni.
G.G. lord Byron prožil poměrně krátký, ale pestrý život a právem ho řadíme mezi přední světové romantiky.
Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=479