Pravděpodobně v období kolem 15000 př. n. l. na americký kontinent přicházeli přes Beringovu úžinu osídlenci z Asie. Kolem roku 1000 př. n. l. se na severovýchodě území objevila pravěká adenská kultura, (( adenská kultura, kultura původních obyvatel Severní Ameriky; součást lesní kultury v povodí Ohia, 1000 – 300 př. n. l. Lovci a zemědělci obývali sídliště s dvěma až pěti kruhovými domy. Zhotovovali keramiku s rytou výzdobou, textil, dýmky z kamene, tepané šperky z mědi, ozdoby z kosti a perleti. Budovali obřadní valy a mohyly s pohřby kostrovými, žárovými a s hrobovou výbavou, někdy v dřevěných komorách.))
na adenskou kulturu navázala hopewellská kultura ((hopewellská kultura [houpvelská], kultura obyvatel Severní Ameriky 300 př. n. l. – 200 n. l. Rozšířila a rozvinula prvky předchozí kultury. Větší komplexy mohyl a valů obsahovaly pohřby s nápadně bohatými obětinami (ornamentálně vyřezávané slídy, tepané mědi, perly, předměty z obsidiánu a pazourku, figurální dýmky, keramika s rytou a šňůrovou výzdobou).))
Kolem 100 př. n. l. se vyvinula v oblasti Arizony hohokamská kultura. ((hohokamská kultura, archeologická kultura severoamerických Indiánů 100 př. n. l. – 1400 n. l., v pouštní oblasti jižní Arizony, s významným podílem závlahového zemědělství (kukuřice). V stadiích I - III chaty čtvercového a později oválného půdorysu, keramika s červenou figurální malbou. Míčové dvorce a mohyly s plošinami. Ve IV. klasickém stadiu po roce 1200 v některých lokalitách mohutné stavby ze sušených cihel (Los Muertos) a keramika typu anasazijské kultury. Možnost kontinuity s historickými kmeny Pima a Papago.))
První Evropané na severoamerickém kontinentu byli Vikingové ve výpravě Leifa Erikssona, kteří v roce 1000 přistáli ve Vinlandu (dnešní Massachussetts). Po objevení Ameriky K. Kolumbem přistál jako první u břehů dnešních USA G. Caboto. (( Cílem Kolumbovy výpravy bylo nalezení západní cesty do Indie. Podporován zejm. Isabelou I. Kastilskou, která ho jmenovala admirálem a místokrálem všech nově objevených zemí. 3. 8. 1492 vyplul s karakami Santa Maria, Niña a Pinta z Cádizu a 12. 10. 1492 přistál u ostrova San Salvador (Guanahaní, Watling) na Bahamách (objevení Ameriky), poté dosáhl pobřeží Kuby, Haiti a dalších ostrovů. Při výpravě v letech 1493 – 96 přistál na pobřeží Portorika, Malých Antil a Jamajky, při třetí výpravě v letech 1498 – 1500 na pobřeží Trinidadu a u ústí Orinoka, při čtvrté výpravě v letech 1502 – 04 na pobřeží Hondurasu, Nikaraguy, Kostariky a Panamy. Vzhledem k mylnému předpokladu, že se dostal na pobřeží Indie, nazval zdejší domorodce Indios (Indové); odtud dnešní název Indiáni.))
Kromě španělského osídlení na jihu území vznikaly osady francouzské (oblast Velkých jezer, Louisiana), nizozemské (1626 založen Nový Amsterdam), švédské (Nové Švédsko) a anglické (východní pobřeží). Příliv anglických osadníků vzrůstal především díky napjatým poměrům v Anglii v 17. stol. (viz též Otcové poutníci) ((Otcové poutníci, Pilgrim Fathers – první puritánští osadníci Nové Anglie, kteří na základě patentu od Virginské společnosti spolu s jinými osadníky přepluli na lodi Mayflower Atlantik a založili plymouthskou kolonii. Osada byla zřízena jako svaté společenství, vytvořené nábožným lidem, opírající se o dohodu (Mayflowerská smlouva) a samosprávnou církev. Její představitelé (separatističtí kongregacionalisté) na rozdíl od jiných skupin přistěhovalců opustili představu o možnosti a potřebě reformovat anglikánskou církev.))
Do roku 1773 vzniklo 13 anglických kolonií: Massachusetts(1620), New Hampshire(1623), Rhode Island (1663), Connecticut(1637), New York(1664), Pensylvania(1682), New Jersey(1600), Delaware(1638), Maryland(1634), Virginia(1607), North Carolina(1663), South Carolina(1673), Georgia(1733).
Od pol. 17. stol. začaly mít anglické kolonie převahu. Zásahy mateřské země po 7-leté válce vyvolaly odpor proti Británii. Rostoucí nespokojenosti nahrávala i neblahá opatření Britské koruny, jako je
Zákon o kolkovném (1765) – na jakouokoli vzniklou tiskovinu a písemnost musel být kolek (=zisk pro Anglii).
1767-Townshendovy zákony – nesouhlas s kolkovným, domluva o bojkotu anglického zboží, Bitánie donucena
1767 – odvolat zákon o kolkovném, na úkor toho uvaluje dovozní cla na cukr, melasu, čaj a jiné zboží.
1770 – Bostonský masakr
1773 – Boston Tea Party – „američané“ se převlékli za indiány, vtrhli do Východoindické společnosti a vyházeli z lodi do moře 350 beden s čajem – anglický král považuje čin za rebélii – přístav uzavřen do nalezení viníků.
1774 – 1. kontinentální kongres - 5. 9. – 26. 10. 1774 ve Philadelphii, byl ve znamení převahy umírněných; vedle bojkotu britského zboží vyzval k zakládání milic, ale základním heslem bylo vyjednávání, zúčastnilo se 12 kolonií (kromě Georgie).
1774 – zákon o Quebecu – zrovnoprávnil franc. obyvatelstvo s anglickým po stránce jazykové, náboženské a administrativní.
1775 – 2. kontinentální kongres - .. 1775 – 89 měl rozhodující význam pro sjednocení dosavadních 13 kolonií v USA; v červnu 1775 zřídil společnou armádu pod vrchním velením G. Washingtona, 4. 7. 1776 přijal Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických a 15. 11. 1777 jako první ústavu Články konfederace (ratifikovány 1781) , Anglie to považuje za vzpouru ->>
1775-1783 – válka za nezávislost – největší bitvy u Lexingtonu a Concordu
4.7. 1776 – 13 kolonií podepisuje Prohlášení nezávislosti (autorem T. Jefferson), byla zde formulována základní lidská práva na život a svobodu (garantovaná státem), dále že vláda v UNII bude vládnout ve sklabě s obyvatelstvem a že všichni lidé jsou si rovni. 1777 – bitva u Saratogy – vítězí kolonie
1781 – bitva u Yorktownu – rozhodující bitvou, Británie kapituluje (podepsal Cornwallis), Velká Británie přistupuje k mírovým jednáním
1783 – mírová jednání ve Versailles – VB uznává nezávislost USA, podstupuje část svých kolonií Francii a Španělsku
1781 – 1. ústava USA – hovoří o konfederativním uspořádání
1787 – 2. ústava – Federální ústava - federace (platí dodnes), 1791 – 10 doplňků k ústavě (od té doby je stálá a neměnná, pouze se přidávají články).
1789 –1. prezidentem USA se stává George Washington
V průběhu 18. a 19. stol. trval proces rozšiřování na západ a na jih.
1859 mají USA 33 států (do unie se přijímá vždy jeden stát otrokářský a jeden neotrokářský)
Rozpory mezi průmyslovým severem a zemědělským jihem vedly k občanské válce v USA 1861 – 65.
Důvody vzniku občanské války:
- otroctví (lidé xotroctví = abolicionisté- John Brown – oběšen 1859)
- sever měl dostatečné odbytiště svých výrobků na jih
- přidělování půdy na západě (jih chtěl prodávat x sever chtěl přidělovat zdarma) .>>

Občanská válka (1861-1865)
-1854 vypukla v Kansasu partyzánská válka mezi odpůrci a zastánci otroctví
-1854 vzniká v USA republikánská strana – bojuje x otroctví, předst. : Abraham Lincoln
-1860 se Lincoln účastní voleb a vyhrává je (avšak ani jeden hlas z jihu) >>
-1861 vytváří odtržené státy Konfederaci (hl. m. Richmond)
- duben 1861 vypukla válka mezi jihem a severem , seskupily se dvě armády: sever (S. Grant, Sherman, Sheridon), jih (Lee, Jackson, Johnson)
- sever: početní a materiální převaha x jih : schopnější voj. Velitelé, pomoc VB, Francie, Španělska a tajných stoupenců na severu
-1862 – zákon o zrušení otrokářství (platí od ledna 1863)
- zákon o téměř bezplatném přidělováním půdy
- do roku 1863 spíše převaha jižanů. Od roku 1863 zvrat
- 1863 bitva u Gettysburku – jih poražen (gen. Lee), překročení řeky Potomac
- duben 1865 – dobyt Richmond >> podepsáno příměří (kapitulace vojsk Konfederace, gen. Lee podepisuje)
- krátce po příměří zastřelen v divadle A. Lincoln ( john Willis Booth), nastupuje viceprezident Johnson
- ztráty: přes 600 000 životů, 8 mld $
-vítězství severu znamenalo zachování celistvosti Unie, (jižanské státy přijímány zpět, byly pod voj. diktaturou Unie), sjednocení znamená ekonom. Rozvoj USA





Ve 2. polovině 19. stol. výrazně vzrostlo přistěhovalectví z Evropy, což v původně protestantské společnosti vyvolávalo protikatolické a protižidovské nálady.
Na konci 19. století USA expandují- zisk Hawaiie, Kuby, Panamy, Portorika

Do 1. světové války vstoupily USA až v dubnu 1917 v souvislosti s útoky německých ponorek na civilní plavidla (viz též Lusitánie). Po 1. světové válce se prezident W. Wilson angažoval v řešení poválečného uspořádání Evropy (viz též čtrnáct bodů prezidenta Wilsona), ale v důsledku izolacionistické tradice politiky USA nevstoupily do Společnosti národů.(( Společnost národů, mezinárodní organizace založená v roce 1919 s cílem zajistit mír a spolupráci mezi národy. Sídlem byla Ženeva. Iniciátorem vzniku Společnosti národů byl americký prezident W. Wilson. Základní listinou byl Pakt Společnosti národů. Úkolem Společnosti národů bylo prosazování principů kolektivní bezpečnosti, smírčího řešení mezinárodních sporů, snížení zbrojení, otevřená diplomacie a pacifismus. Utvořila řadu specializovaných organizací a agentur. Proti expanzi Japonska, Itálie a Německa byla bezmocná. Práce ve Společnosti národů se účastnilo 54 států, mimo stály USA, Německo (členem 1926 – 34), SSSR (členem 1934 – 39). Řada států se vzdala členství, mimo jiné Japonsko (1933), Německo a Itálie (1937). Činnost Společnosti národů byla ukončena v roce 1940, oficiálně rozpuštěna v roce 1946. Její nástupkyní se stala Organizace spojených národů. ))

Mezi válkami udržovaly USA politiku izolacionismu.

Hospodářský a kulturní vzestup 20. let se zhroutil v roce 1929 vypuknutím světové hospodářské krize. ((světová hospodářská krize, nejhlubší hospodářská krize moderní doby. Její předzvěstí byla agrární krize konce 20. let v USA a kolaps finančního trhu na Wall Street. Projevila se 24. 10. 1929 (tzv. černý čtvrtek) poklesem akcií na newyorské burze. Ve svém důsledku vedla ke krachu bank, poklesu výroby a poptávky, stoupající nezaměstnanosti. Vedení státu zaujalo ke krizi neutrální postoj a odmítalo jakékoliv zásahy. Změnu postoje znamenal nástup prezidenta F. D. Roosevelta a jeho snahy o ozdravení (viz též Nový úděl). Krize z USA jako největšího světového věřitele se rozšířila do Evropy. V roce 1931 zasáhla Velkou Británii, která se snažila vytvořit vlastní mezinárodní ekonomický systém ze zemí britského společenství a zákazem dovozu zboží z nečlenských zemí. V roce 1933 opustil dolar zlatý standard a následovaly devalvace téměř všech evropských měn. Ani světová hospodářská konference v Londýně 12. 6. – 27. 7. 1933 nepřinesla úspěch. Závislost Německa na americkém úvěru vedla k citelným otřesům Výmarské republiky, jejímu pádu a nástupu Hitlerova Německa, které zavedlo kontrolu státu nad ekonomikou. Pokles výroby o 38 %, obchodu o 34 % a zhoršení životní úrovně obyvatelstva poskytly argumenty pro demagogické a populistické názory vedoucí k oslabení demokracie. Oživení ekonomiky přinesl až přechod k válečnému hospodářství ))
F. D. Roosevelt svým programem Nového údělu zahájil řadu hospodářských a sociálních reforem. Po přepadení Pearl Harboru Japonci 7. 12. 1941 se USA zapojily aktivně do bojů 2. světové války. Po jejím skončení (v důsledku válečného růstu průmyslové výroby) převzaly USA úlohu světové velmoci a výrazně se podílely na obnově válkou zničené Evropy (viz též Marshallův plán)(( Marshallův plán - European Recovery Program, Program obnovy Evropy – program vyhlášený státním tajemníkem USA G. Marshallem 5. 6. 1947 jako finanční a materiální pomoc Evropě v zájmu její stabilizace. SSSR plán odmítl a donutil k tomu i své satelity včetně ČSR. V zájmu koordinace pomoci byla vytvořena Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci (OEEC). 1948 – 51 bylo mezi tyto státy rozděleno 13,5 mld. USD. Plán přispěl k hospodářské rekonstrukci západní Evropy, k obnovení výroby i obchodu.))
Studená válka po rozpadu spojenecké spolupráce vedla k vyhlašování protikomunistických doktrín (Trumanova doktrína ((Trumanova doktrína, zahraničně politický program H. Trumana, vyhlášený v americkém Kongresu 14. 3. 1947. Realizovala strategii zadržování komunismu a její součástí byl Marshallův plán i založení NATO. Konkrétně znamenala hospodářskou i vojenskou podporu Řecka a Turecka, později i Íránu a Jugoslávie.))
Eisenhowerova doktrína (( Eisenhowerova doktrína [ajzenhauerova], vojensko-politická doktrína USA pro Blízký východ, proklamovaná prezidentem USA D. D. Eisenhowerem a státním tajemníkem USA J. F. Dullesem 1957. Ve středovýchodní oblasti vzniklo po suezské krizi mocenské vakuum, do něhož se snažil proniknout SSSR. Americká politika tomu měla zabránit finanční pomocí, popř. i vojenským zásahem. Uplatněna 1957 v Jordánsku a Sýrii, 1958 v Libanonu; po 1959 přestala být aktuální.))

Vojenské síly USA se zapojily do několika válečných konfliktů mimo vlastní území (mimo jiné korejská válka(( korejská válka, vojenský konflikt na Korejském poloostrově za účasti velmocí. 25. 6. 1950 severokorejská armáda překročila 38. rovnoběžku (demarkační linii mezi Severní Koreou a Jižní Koreou) s cílem sjednotit zemi. OSN vyhlásila Severní Koreu za agresora a pod vedením USA vytvořila mezinárodní jednotky v čele s generálem D. MacArthurem a pověřila je obrannými akcemi. 15. 9. 1950 se vojska OSN, tvořená převážně Američany, vylodila v Jižní Koreji a vytlačila severokorejská vojska až k čínské hranici. V listopadu 1950 do boje zasáhli tzv. čínští dobrovolníci a vytlačili vojska OSN na jihokorejské území, z něhož se poté stáhli na 38. rovnoběžku. V letech 1951 – 53 probíhala mírová jednání (159 schůzek), 27. 7. 1953 uzavřeno příměří. Mírová smlouva nebyla nikdy uzavřena. Válka byla velmi úporná; počet obětí se odhaduje na 4 milióny civilního obyvatelstva, 6,5 miliónu celkem.))
vietnamská válka ((vietnamská válka, druhá indočínská válka 1964 – 75. Občanská válka mezi Severním a Jižním Vietnamem. V roce 1960 prezident Jižního Vietnamu Ngo Donh Diem vyhlásil výjimečný stav. V srpnu 1964 (po údajném útoku na americkou válečnou loď) přijal Kongres USA rezoluci o Tonkinském zálivu, která opravňovala prezidenta L. B. Johnsona k zahájení válečných operací. Na straně USA postupně bojovaly i jednotky Jižního Vietnamu a dalších států. Od konce 60. let hledaly USA cestu k ústupu, 1968 – 69 začaly být stahovány vojenské jednotky. V Paříži byly zahájeny rozhovory o příměří i o míru; podpis dohod se uskutečnil 27. 1. 1973. Občanská válka ve Vietnamu 1973 – 75 vedla k rychlé porážce Jižního Vietnamu; výsledkem bylo sjednocení Vietnamu v roce 1976 pod komunistickým vedením.))
incident v Zátoce sviní 1961, nezdařená invaze kubánských emigrantů vycvičených v USA, kteří se v dubnu 1961 vylodili na jižním pobřeží Kuby s cílem svrhnout režim F. Castra. Akce signalizovala sílící krizi vztahů mezi USA a Kubou, která eskalovala v roce 1960 uzavřením sovětsko-kubánské obchodní smlouvy, vydáním znárodňovacích říjnových dekretů a vyústila v lednu 1961 přerušením diplomatických styků. Tento vývoj donutil administrativu J. F. Kennedyho k souhlasu s realizací plánu Zapata připraveného CIA již během prezidentského období D. D. Eisenhovera. J. F. Kennedy odmítl přímou účast USA na celé operaci (některá jeho rozhodnutí do značné míry předurčila výsledek celé akce). 17. dubna 1961 se pokusilo 1 400 kubánských exulantů vytvořit předmostí u Playa Girón (Zátoka sviní) a vyvolat proticastrovského povstání. Reakce Rady bezpečnosti OSN a světové veřejnosti přiměla J. F.Kennedyho odvolat připravovanou leteckou podporu. Invazní jednotky po dvou dnech podlehly přesile a většina jejich vojáků padla do zajetí. Neúspěch operace poškodil mezinárodní prestiž USA, zároveň posílil Castrovu popularitu a upevnil zahraničněpolitickou orientaci Kuby na Sovětský svaz.

válka v Zálivu) ((válka v Zálivu, vojenský konflikt v roce 1991 s cílem osvobodit Kuvajt okupovaný iráckou armádou v srpnu 1990. Okupace Kuvajtu, zdůvodněná historickými právy Iráku, vyplývala ze snahy iráckého prezidenta S. Husajna o získání hegemonie v oblasti Zálivu po irácko-íránské válce 1980 – 1988. Krize vznikla 2. 8. 1990 po okupaci Kuvajtu iráckými vojsky. Diplomatické snahy o ukončení irácké okupace byly neúspěšné. Válka proběhla ve dvou fázích; a) letecké operace, zahájené 16. 1. 1991. Armáda USA za podpory armád světového společenství, reprezentovaného OSN, provedla masívní letecké operace, které vyřadily iráckou armádu z boje. Irácké raketové protiútoky byly neúčinné; b) pozemní ofenzíva, kterou válka vyvrcholila 24. – 27. 2. 1991. Válka skončila drtivou porážkou irácké armády. 3. 4. 1991 Rada bezpečnosti OSN stanovila podmínky příměří. Nezávislost Kuvajtu byla obnovena, na Irák byly uvaleny sankce Rady bezpečnosti OSN.))
Nejostřeji se mezinárodní situace vyhrotila v období karibské krize kdy svět stál na pokraji nové války.
(( karibská krize, kubánská krize – konfrontační střet mezi SSSR a USA v říjnu 1962. Rozvědka USA odhalila tajné umisťování sovětských atomových raket na Kubě. Z nařízení amerického prezidenta J. F. Kennedyho byla uvedena do pohotovosti část amerických vojenských sil a zahájena blokáda Kuby; USA vyzvaly SSSR k demontáži raket. 27. 10. stály obě velmoci na konfrontačních stanoviscích a hrozil jaderný konflikt. Při následném jednání se SSSR zavázal odvézt své rakety za příslib USA, že neprovede na Kubě z žádných důvodů intervenci.))






V 70. letech začala série odzbrojovacích jednání SALT , na kterou navázala jednání START.

(( SALT, anglicky Strategic Arms Limitation Talks – jednání o omezení strategických zbraní; rozhovory o odzbrojení mezi USA a SSSR, zahájené v listopadu roku 1969. Na těchto základech podepsány dvě smlouvy: a) SALT I byla podepsána 26. 5. 1972 v Moskvě. Obě země se zavázaly udržovat maximálně dva systémy protiraketové obrany, dále byly stanoveny limity mezikontinentálních balistických řízených střel, atomových raketonosných ponorek a balistických řízených střel odpalovaných z ponorek. K smlouvě byl 3. 7. 1974 přičleněn doplněk, v němž se povolený počet systémů protiraketové obrany snižoval na jeden. Platnost SALT I byla omezena na 5 let, ale v říjnu 1977 se obě strany zavázaly dodržovat její podmínky až do podepsání SALT II; b) SALT II byla podepsána 18. 6. 1979 ve Vídni a zahrnovala limity nosičů i hlavic v celé oblasti triády a pravidla jejich modernizace. Byly stanoveny celkové počty raketových nosičů, počty nosičů s vícenásobnými bojovými hlavicemi, počty hlavic na nosičích s termínem platnosti od 1. 1. 1981 na dobu 5 let. Po sovětské agresi v Afghánistánu však Kongres USA odmítl SALT II ratifikovat a SSSR nesplnil snížení celkových počtů na stanovenou hranici. Prezident USA R. Reagan vyhlásil 27. 5. 1986 nulitu závazků (platnost smlouvy skončila 1. 1. 1986). Jednání o smlouvě SALT III byla nahrazena jednáními START))

((START, anglicky Strategic Arms Reductions Talks – jednání mezi USA a SSSR (později následnickými státy) o snížení stavu strategických zbraní; navazovala na jednání SALT. K výsledkům se podařilo dospět až po událostech 1989 – 90, kdy sovětská strana souhlasila s požadavky USA na kontrolu provádění odzbrojení. Smlouva START I byla podepsána 31. 7. 1991, po rozpadu SSSR však zůstala část jaderných zbraní i na území Ukrajiny a Kazachstánu. Teprve na podzim roku 1994 se podařilo ratifikovat smlouvu START I všemi parlamenty zúčastněných stran. V lednu 1993 byla podepsána smlouva START II.))


Po nástupu prezidenta R. Reagana v roce 1981 se opět zhoršily vztahy mezi SSSR a USA a obě strany zahájily rozsáhlé zbrojní programy (viz též strategická obranná iniciativa). Obrat nastal až v 2. polovině 80. let po setkáních R. Reagana s M. Gorbačovem, ve kterých pokračoval G. Bush. 20. 1. 1993 nastoupil do úřadu reprezentant Demokratické strany prezident B. Clinton a přerušil tak dvanáctileté období, kdy Republikánská strana držela prezidentský úřad. Dne 11. 9. 2001 byly zničeny obě budovy Světového obchodního centra a poničena budova Pentagonu po bezprecedentním teroristickém útoku. – USA jsou federativní republikou. Hlavou státu je prezident, volený v přímých všelidových volbách následně sborem volitelů na 4 roky. Zákonodárným orgánem je dvoukomorový Kongres USA; tvoří jej Sněmovna reprezentantů (435 členů, funkční období 2 roky) a Senát (100 členů, funkční období 6 let). Poslední volby do Sněmovny reprezentantů a volby do Senátu se konaly v listopadu 2000. Prezident G. W. Bush.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=5092