Dravci mezi rostlinami

Květiny jsou symbolem nevinnosti-a přesto i v jejich světě vládne boj na život a na smrt.A nejen to, jsou mezi nimi druhy,které se dokonce specializovaly na lov živé kořisti.Mívají půvabné tvary,pestré květy a zajímavé ozdobné listy.Ale za jejich krásou se skrývají smrtelně nebezpečné pasti,které lákají nic netušící hmyz a pak nesmlouvavě sklapnou.Masožravost se u rostlin vytvořila jako adaptace na prostředí velice chudé na živiny.Proto se s masožravými rostlinami setkáváme především na těch nejchudších půdách-na rašeliništích, vřesovištích,mokvavých skalách či v tropických pralesích.Vyvinula se nezávisle u několika druhů rostlin,ale typ pastí i způsob lovu jsou u všech velice podobné.

Abychom mohli říct,že rostlina je masožravá,musíme zjistit,zda je schopna přilákat,ulovit a využít kořist.Na první pohled je to jednoduché: je jasné,že taková borovice masožravá není,přestože se na její pryskyřici čas od času přilepí moucha či jiný hmyz.Jednak se na ní přilepí náhodou,jednak víme,že borovice není schopna využít hmyzí tělíčko pro svou výživu.Komplikovanější situace je například u jihoafrické roriduly.Ta na své lepkavé listy uloví množství hmyzu.Když listy uschnou,spadnou i s nalepenými zbytky na zem a významně tak obohatí substrát o živiny.Podobné je to u některých bromélií.Do nálevky tvořené růžicí listů občas spadne hmyz,utopí se a pomocí bakterií se rozloží.A volné živiny rozpuštěné ve vodě v nálevce již rostlina využívat dovede.Ale protože do nálevky padá i suché listí a prach,o pravé masožravosti mluvit nelze.Pouze dva druhy, Brocchinia reducta a Catopsis berteroniana,se považují za pravé masožravky.Dovedou nápadnou vůní tekutiny nejen přilákat dostatečné množství hmyzu,ale díky stavbě růžice mu i zabránit v útěku.Na listech je totiž pruh tvořený voskovitou odlupčivou kutikulou (pokožkou),která funguje jako skluzavka.A v dolní části listů jsou žlázky přizpůsobené pro příjem živin.Jedním z nejpozorovanějších paradoxů v přírodě je,že jsou všechny masožravé rostliny hmyzosnubné.To znamená,že hmyz potřebují k opylení-bez hmyzu,který je současně i jejich hlavní potravou,by netvořily semena a nemohli by se rozmnožovat.Mnohé mají nápadné a u špirlic i složitě stavěné květy,které lákají hmyz k něčemu úplně jinému než nedaleko nastražené pasti.Některé masožravé rostliny trpělivě čekají,až se hmyz sám dostaví,a nijak aktivně se o jeho ulovení nesnaží.Známe dva typy těchto tzv.pasivních pastí.Anatomicky nejjednodušší jsou lepkavé listy.Na listech vyrůstají chlupy dvou tipů:jednak tzv.tentakule-chlupy produkují lepkavý sliz-a jednak žláznaté chlupy,které vylučují trávicí enzymy.Tento typ pastí známe u rosnatek,rosnolistů,u rodu Byblis a u tučnic.K této skupině patří například nejmohutnější evropská masožravá rostlina,rosnolist lusitánský,který je doma ve Španělsku a Portugalsku na světlých,vlhkých pískovcových skalách.Jeho lodyha dosahuje délky až kolem půl metru a čárkovité listy mohou být až 20cm dlouhé.Rosnolistu se podobají tři australské druhy rodu Byblis.Jednoletý Byblis liniflora roste ve vysychavých močálech při vodních tocích na externě chudých půdách.Poměrně snadno se pěstuje,takže se často objevuje v botanických sbírkách.Byblis gigantea je mnohem vzácnější-dokonce je i mezinárodně chráněný úmluvou CITES.Roste na písčinách a bezlesých mokřinách v jihozápadní Austrálii.Tento vytrvalý,ve spodní části dřevnatějící polokeř přečkává období letního sucha v klidovém stavu.Často požáry buše přežívají semena,která oheň naopak vyprovokuje ke klíčení.Dlouhé niťovité listy výše jmenovaných druhů (a některých rosnatek) vytvářejí hustou propletenou síť. Tím vzniká poměrně dlouhá dráha,která vysiluje menší kořist,jež se marně snaží osvobodit.Současně vytvářejí rozsáhlou plochu,na kterou se snaze přilepí i křídla větší kořisti.Vůbec nejznámějšími masožravkami s pasivními pastmi jsou rosnatky.Rostou asi ve 130 druzích po celém světě.Kořist,kterou lákají červeně zbarvené,lesklé tentakule (lepkavé chlupy),se na list přilepí a udusí.Lep jí totiž zalepí dýchací otvory.List pak začne vyměšovat trávicí enzymy.U některých druhů rosnatek se dokonce začnou za několik minut ohýbat tentakule směrem ke kořisti a list se prohne,aby trávicí tekutina neunikala,někdy se dokonce kolem kořisti i ovine.Rosnatky se zabydlely v mnoha biotopech po celém světě,a proto se jedná o velice různorodou skupinu s různými přizpůsobeními svému životnímu prostředí.Například druhy rostoucí v oblastech s chladnými zimami přezimují ve formě pupenů.Rosnatky v oblastech s periodickým suchem (v Austrálii a jižní Africe) vytvářejí hlízy.Miniaturní rosnatky z jihovýchodní Austrálie,jejichž růžice mají průměr kolem 1cm,zase vytvářejí na začátku vegetace rozmnožovací pupeny,s jejichž pomocí se kolonie rychle rozrůstají a na příhodných stanovištích vytvářejí husté koberce.

Druhou vývojovou skupinou lapající hmyz pomocí lepkavých listů tučnice.Mají dvě vývojová centra-v Evropě a Mexiku.Nepříznivá období přečkávají tučnice z mírného pásu pomocí pupenů,v subtropech a tropech vytvářejí v nepříznivém období zahuštěné růžice většího množství listů,které jsou masitější a slouží jako zásobárna vody.Tyto listy však nebývají masožravé.Tučnice často rostou na substrátech,které jsou pro ostatní rostliny jedovaté:na vlhkých sádrovcích (např.tučnice sádrovcová) či „živých“travertinech (např.i naše tučnice obecná).Druhý tip pasivních pastí,tzv.konvicovité pasti,se vytvořil nezávisle na sobě u tří skupin rostlin: u amerických špirlic a jejich příbuzných,v tropech Starého města vznikl u láčkovek a v Austrálii u lačkovice.Přestože se jedná o nepříbuzné skupiny,jejich lapací orgány jsou si nápadně podobné jak zbarvením a tvarem,tak i přítomností víčka,které při dešti funguje jako deštník a brání ředění obsahu láčky dešťovou vodou. Pasti jsou velice účinné a rostliny do nich mohou ulovit i menší obratlovce.

Špirlice rostou v močálech na východě Severní Ameriky od oblasti Velkých jezer (zde rostoucí Sarracenia purpurea vydrží i naše zimy) až po Floridu.Na příhodných stanovištích vytvářejí špirlice (či spíše vytvářely,protože jsou stále vzácnější) rozsáhlé porosty.Hmyz je do pasti váben pomocí žlázek,které vylučují nektar,nápadnou vůní i barvou obsahu láčky.Lištovité křídlo a tvar víčka ho nasměrují do konvice.Zóna produkující nektar postupně přechází v zónu se štětinovými buňkami ohnutými dolů tak,že hmyzu brání vylézt směrem vzhůru.V této části láčky se nacházejí i žlázy produkující trávicí enzymy.Dno konvice pak je přizpůsobené pro vstřebání živin.Další americká masožravá rostlina vybavená láčkou,Darlingtonia,roste v Kalifornii na prameništích a podél horských potoků,a poslední,primitivní rod Heliamfora,na stolových vodách horách ve Venezuele.Darlingtonie a heliamfory nevytvářejí trávicí enzymy a trávení u nich zajišťují symbiotické mikroorganismy.

Nejznámější masožravky-láčkovky-jsou většinou liány,epifytní rostliny,vzácněji i keře,rostoucí asi v 80 druzích ve vlhkých tropických pralesích jihovýchodní Asie,na Madagaskaru a severu Austrálie.Jsou to současně i nejrobustnější masožravé rostliny,některé druhy mohou být až 20m dlouhé.Jako past slouží přeměněna část listu-láčka-,která je úponkou spojena s lupenitou,asimilační (tedy zelenou) částí listu.Hrdlo láčky je rýhované a směrem dovnitř kluzké.Na jeho okraji jsou nektarové žlázy,které spolu s výraznou červenou barvou láčky lákají hmyz.Ten po dosednutí na okraj láčky uklouzne a spadne na dno,kde se utopí ve vazké trávicí tekutině.V útěku mu brání i odlupčivá vosková vrstva na stěně.Vůbec největšími láčkami je vybaven druh Nepenthes rajah z Bornea,jeho láčky jsou až 40cm dlouhé,s průměrem hrdla kolem 10cm.Rostliny vybavené aktivními pastmi jsou schopné reagovat na přítomnost kořisti.Nejrozšířenějším rodem masožravých rostlin tohoto typu jsou bublinatky,se kterými se můžeme setkat na celém světě.Některé z nich patří mezi typické vodní rostliny jezer, rybníků,rašelinných tůněk,jiné osidlují povrch mokrých humózních půd,vlhkých skal či polštáře mechu.Další druhy rostou jako epifyty na stromech tropických pralesů a svými nápadnými květy a tuhými listy připomínají některé orchideje.Několik druhů roste pouze ve vodě v nálevkách bromélií.Typ kořisti závisí na prostředí,v němž bublinatka žije.Kořistí vodních bublinatek (několik druhů roste i u nás) je především drobný vodní plankton –buchanky,perloočky,vzácně i rybí plůdek.Bublinatky,jejichž pasti jsou v půdě,loví drobný hmyz,roztoče a červy. Vlastní pastí je měchýřek velký 1-5mm.Rostlina odčerpává z měchýřku vodu,takže se jeho pružné stěny prohýbají a uvnitř pasti vzniká podtlak.Kořist,která je k měchýřku přivábena pomocí slizových žláz či jen náhodou pluje okolo,zavadí o citlivé chlupy.Tím se prudce otevře záklopka uzavírající měchýř a kořist je s proudem vody přímo „vcucnuta“do pasti a poté strávena.Pasti pozemních a epifytických forem pracují na stejném principu,využívají totiž vodu,která je přístupná v půdních kapalinách.

Bublinatky jsou,ač to není na první pohled zřejmé,příbuzné s tučnicemi.Příbuzenský vztah prozradí až nápadné žluté či fialové pyskaté květy.Další dva druhy čeledi Lentibulariaceae jsou málo známé,i když velice zajímavé.V jižní Austrálii rostou jednoleté miniaturní mechýřnatky s pastmi podobnými bublinatkám.Rod Genlisea se vyskytuje v Brazílii a západní tropické Africe.Pasti genlisejí jsou na přechodu mezi aktivními a pasivními.Část listů se přeměnila v tzv.kořenové listy,které jsou v půdě a slouží jako pasti.Skládají se z měchýřků,v němž probíhá vlastní trávení,z krčku,který je vystlán tuhými chlupy obrácenými k měchýřku (tím brání kořisti lézt na opačnou stranu),a dvou šroubovitých ramen,která navádějí kořist do krčku.Podle některých autorů v měchýřku vzniká podtlak,a proto také rostlina kořist pomalu nasává.Délka pastí dosahuje několika centimetrů.Naše představy o masožravosti rostlin snad nejdokonaleji splňuje mucholapka podivná (-příbuzná rosnatek) z východu Severní Ameriky.Nemusíme mít ani moc fantazie,abychom si její list představili jako otevřenou zubatou tlamu.Hmyz,který je přiváben nektarovými žlázami či jen náhodně přistane na listu,zavadí o citlivé chloupky.Ty podle typu dráždění bezpečně rozliší,zda se jedná o hmyz,nebo jen o kapku deště.Pokud se jedná o neopatrný hmyz,spustí se mechanismus podobný nervovému vzruchu u živočichů a list se rychle sevře. Oběť tak uvězní mezi tuhými chlupy na okraji listové čepele jako v kleci.Podobně fungují i pasti vodní rostliny aldrovandky měchýřkaté.

Použitá literatura : Časopis ABC

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=5842