Úvod:

Každého jistě láká tajemství starých receptů a návodů na výrobu kamene mudrců či zlata . Někdo se setkal s alchymií ve starých filmech s Janem Werichem Císařův pekař a Pekařův císař či v hodinách dějepisu v učivu o době Rudolfa II. Habsburského, za jehož vlády se to na Pražském hradě hemžilo astrology, astronomy a také alchymisty. Alchymie však nebyla pouze jakousi neumělou vědou marně pachtící se za nesplnitelnými touhami, jak si většina lidí představuje.

Historie alchymie

Ještě než přejdeme k historii alchymie, zabývejme se chvíli samotným slovem alchymie, protože jak historie alchymie, tak i původ tohoto slova spolu souvisejí.

O výklad slova alchymie se vede celá řada sporů. Podle jednoho názoru je slovo alchymie odvozeno z als, označující řecky sůl, a chymie, znamenající roztavení, rozpuštění. Ale jestliže se řecky "sůl" řekne als, a chemeia se položí místo chymia, pak smyslem slova alchymie je šťáva nebo mok.

Podle jiných, pravděpodobnějších názorů, slovo chemie i alchymie pochází ze staroegyptského slova keme, které znamená hlínu, ve významu úrodné půdy, nacházející se na březích Nilu. Původ slova je také spojován se starým hebrejským názvem Egypta (Chemia, Kemia - Černá země-úrodná zem), kam spadá pravděpodobný vznik alchymie.

Alchymie, bez předložky "al", tedy chymia, chemia, je jak vidíme s názvem Egypta spjata velmi podstatným způsobem a nejspíš je tedy "umění (al)chymické" ostatními národy chápáno jako "Egyptské umění" nebo ve smyslu "to, čím se zabývají Egypťané". Tuto domněnku potvrzuje i jiný arabský výraz pro alchymii: kněžské umění, neboť v dávném Egyptě se alchymie pěstovala v chrámech jejich kněžími.

Vlastní předpona "al" před slovem chymia je s největší pravděpodobností, arabského původu, znamená zázračnou moc, čímž je alchymie odlišena od chemie a al-chymie tedy označuje chemii par excellence. Tento názor je opravdu nejpravděpodobnější a velmi věrohodný.

V hlavních bodech lze vymezit tato nejstarší časová období alchymie:

1) Původní období
2) Řecké období (přibližně od 3. stol. př. Kr.)
3) Arabské období (zhruba od 3. stol. po Kr.)
4) Období Evropské alchymie (přibližně od r. 1000)


1) Původní období: Podle tvrzení velké většiny autorů alchymie pochází z dávného Egypta, přesněji, odtud ji převzali ostatní národy. To naznačuje i výklad slova alchymie a tuto domněnku potvrzují i historická fakta. Alchymie byla považována za vědu tajnou a posvátnou, a byla pěstována v egyptských chrámech. (její původ je připisován legendárnímu Hermovi Trismegitovi, a byla proto nazývána "hermetickým uměním") Počátek alchymie nelze časově určit.

Obchodními cestami, jak mořskými, tak i pozemními, se alchymické umění z Egypta rozšířilo dál k ostatním národům a dostalo se až do zemí Orientu.

2) Řecké období: Nejen obchodními styky, ale především vojenskými výboji Řecka, se alchymie šířila ve Středomoří. Právě dobytí Egypta Alexandrem Velikým (Makedonským) nastává druhé, Řecké období, kdy bylo v Egyptě založeno slavné město Alexandrie, které bylo opravdovým kulturním skvostem. V Alexandrii byla zřízena první Akademie a vědomosti antického Řecka, Egypta i jiných národů, všech tehdejších vědních oborů, byli soustředěny v písemné podobě v proslulé alexandrijské knihovně, jejíž smutný osud je obecně znám.. Akademie skončila svoji činnost 331 n.l. a po dobytí Egypta Araby při muslimské expanzi (639–646) byly zničeny všechny její pozůstatky. Slavným autorem tohoto období je Zosimus.

3) Arabské období: Arabská věda (později obecně muslimská) čerpala zhruba na přelomu letopočtu z egyptských, antických a dalších orientálních pramenů, snad největším zdrojem vědomostí byl zřejmě Egypt, přesněji, zřejmě přístavní město Alexandrie, kterého se Arabové zmocnili roku 641 po Kristu.

Alchymie nalezla velkou oblibu u arabských učenců a Arabové pak tuto vědu, především v důsledku svých výbojů, šířili dál do ostatních zemí. Z představitelů arabské alchymie jmenujme především Gebera. (Abua Abdalláha Džabíra)

4) Období Evropské alchymie, začíná po roku 1000, kdy Křižáci přinášejí do Evropy první alchymické spisy. Nejdříve dochází k šíření arabské alchymie po Evropě (zhruba do 13. století, včetně), které se vyznačuje především překládáním arabských děl (a jejich šířením) a teprve později začíná tvořit většina evropských alchymistů svá vlastní díla. Postupně dochází k rozšíření alchymie po celé západní a střední Evropě.

Zjednodušeně řečeno, od Egypťanů tedy převzali alchymii Arabové a od Arabů jej převzala středověká Evropa. To je hlavní cesta kterou se k nám alchymie dostala. Období Evropské alchymie trvá prakticky až do 19. století, tedy do jejího úpadku, který začíná rozvojem chemie v 18. století .


Co je tedy Alchymie?


Ve většině knihách pojednávajících o alchymii (a i některých alchymických knihách) se píše, že kromě Kamene Mudrců se alchymie zabývá i dalšími problémy, nejčastěji bývá uvedeno těchto 8 bodů:

1) Příprava alkahestu, neboli univerzálního rozpouštědla.
2) Separace tzv. "ducha světa", látky nasycené všemi planetárními vlivy a oživující osláblou hmotu.
3) Problém quintessence, tedy extrakce působivých částí látek z rostlin, kovů atd.
4) Aurum potabile (tekuté zlato), energetický lék propůjčující tělu maximální odolnost vůči všem nemocem.
5) Elixír života, látka způsobující omlazení organismu a prodlužování života.
6) Příprava hermetických léků
7) Palingeneze, tj. rekonstrukce organismů z jejich popela.
8) Homunkulus, tj. vytvoření živé bytosti, respektive člověka.


Osobnosti alchymie

Alchymista, přírodovědec, filozof a teolog Albertus Magnus neboli Albert z Bollstadtu (Albert Veliký, 1200-1280) je prvním klasikem středověké evropské alchymie. Tento švábský dominikán byl pro své znalosti katolickou církví později nazván doctor universalis. Popsal některé slitiny kovů, způsob oddělení zlata lučavkou královskou, přípravu arsenu, atd.

Za nejznamnějšího alchymistu středověku byl pokládán Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus z Hohenheimu, zvaný Paracelsus (1493-1541). Vystudoval lékařství a jako ranhojič cestoval a léčil. Příčinu některých nemocí vysvětloval poruchou rovnováhy mezi sírou, rtutí a solí v těle, a proto předepisoval k obnovení rovnováhy preparáty rtuti. Zastával názor, že by měla alchymie připravovat především léky proti nemocem. ( vzniká název iatrochemie – iatros znamená v řečtině lékař )

Rájem středověkých alchymistů byl pražský dvůr císaře Rudolfa II. (1583-1611), který byl proto zván "knížetem alchymistů". Kromě většiny podvodníků, jakými byli např. A. Scotta i pověstný Eduard Kelly, zde působili skuteční zasvěcenci jako třeba lékař Michael Maier, autor spisu Atalanta fugies, přírodovědec a lékař John Dee (1526-1608) a polský alchymista Sendivogius (Michal Sedziwoj), kterému se prý v Praze podařila transmutace olova ve zlato.

Velkým znalcem alchymie byl již zmíněný Angličan John Dee, vlastník jednoho z nejcennějších alchymistických rukopisů, tzv. Rukopisu oxfordských alchymistů, který je patrně totožný s rukopisem z Deeovy pozůstalosti uloženým v knihovně v Kasselu (Codex Casselanus). J. Dee spolu s jinými alchymisty působil též u dvora českého šlechtice Viléma z Rožmberka, který dal v Českém Krumlově, Prachaticích a Třeboni zřídit alchymistické laboratoře.


Alchymistické postupy a pojmy

Alchymie byla ve své době velmi blízká astrologii. Často používala symbolů a značek tak, aby jejich tajemství zůstalo skryto.

Merkur (rtuť) = kyselina, síra = zásada. Známá neutralizace kyseliny zásadou poskytuje sůl. Je však nutné poznamenat, že pojmy síra, rtuť a sůl jsou pouze určité vlastnosti hmoty, v žádném případě se tedy nejedná o chemické prvky a sloučeninu!

Vlastní proces alchymické proměny vycházel z teze Solve et coagula (odděluj a zhušťuj) a byl v podstatě neustálým procesem očisťovacího rozkládání a skládání proměňující se původní látky za působení alchymických činitelů , jimiž byly různé druhy alchymického ohně (k nim patřily i vodní lázeň a hnití) a alchymistických nádob (tavicích, destilačních, cirkulačních atd.) a pecí, z nichž nejdůležitější byl tzv. athanor. Prostředí, v němž se nacházel předmět alchymických operací, se nazývalo ”filosofické vejce”. Alchymistických úkonů či operací byla dlouhá řada, od abluce (omývání látky ve vodě nebo jiné tekutině) až po několik způsobů destilace a fermentace (kvašení), sublimace, purifikace a další. Podstatným činitelem byl tzv. azoth či alkahest, rozpouštědlo, které uvolňovalo v dané látce její určité vlastnosti.

Závěr

Alchymie nebyla pouze vědou, která se marně toužila po cílech jako je transmutace obyčejných kovů na drahé, ale přinesla mnoho nových praktických poznatků pro dnešní chemii. Rozpracovala experimentální metody (filtraci, sublimaci, …), různé způsoby žíhání a rozpouštění. Vytvořila velké množství alchymistického (chemického) nádobí. – třecí misky, baňky, nálevky, kádinky,….. Přinesla do dnešní chemie některé prvky názvosloví .

Díky pokusům evropských alchymistům se stala známá příprava silných kyselin (pro řecké a arabské alchymisty byl nejsilnější kyselinou ocet). Došlo také k objevu nových dosud neznámých sloučenin a prvků.

Jak jsem se z knih dozvěděla, obsahovalo učení pravé alchymie i mnoho velmi zajímavých názorů a touhou správného alchymisty byla i touha po sebezdokonalení a po pomoci ostatním lidem. Tedy to opravdu nebylo pouze zbytečné učení středověku, jak se nás mnohdy snaží některé zdroje přesvědčit.


Seznam použité literatury

Nakonečný, M. : Lexikon magie . Ivo Železný, Praha, 1995
Newmarková, A. : Chemie. Nakladelský dům OP, Praha, 1993
Kolektiv autorů : Přehled středoškolské chemie. SPN, Praha, 1996
Koláček L.: Hledání kamene mudrců. Ivo Železný, Praha, 1994

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=5972