Karel Čapek

Rodný kraj je kraj dětství, kraj prvních a proto i nejsilnějších dojmů, objevů a poznatků. Člověk se tam nemusí vracet, protože tam vlastně nepřestala žít, ať se octne kdekoliv. Rodný kraj je jako rodný jazyk; nepřestane myslit a snít jazykem svého dětství. To není vliv, nýbrž něco původnějšího a silnějšího: to je kus vlastní duše.
/1938/ … Obrázky z domova


Zvlněná krajina s poli a loukami, tu a tam mírný kopeček a nezvyklé ticho. První dřevěné chalupy v Malých Svatoňovicích. Koncem 18.století se začala ve zdejším kraji zvyšovat těžba uhlí. Majitelé panství a páni šachet si brzy začali uvědomili nebezpečí, jaké číhalo v podzemních tmách slojí pod Jestřábími horami. Proto společnost učitele, kněze a důlního inženýra rozšířil i lékař. Tak se stalo, že v osmdesátých letech minulého století přišel Antonín Čapek - doktor veškerého lékařství.
Mladí manželé se nastěhovali s dcerou Helenou a synem Josefem do největšího bytu v „občanském domě“ pod kostelem. Už v této době se tento dům stal společenský centrem obce. Nebyl nijak krásný, ale rozlehlý. V tomto malebném kraji se narodil 9.ledna 1890 Karel Čapek.

Aby mohl studoval, bydlel v Hradci Králové se svou babičkou na Malém náměstí. Čapek již na gymnáziu byl zvláštní povahy, spíše vážné než veselé, stále o něčem přemýšlel a nejvíce miloval latinu a řečtinu. Charakteristické bylo jeho stojaté písmo. Literární zájem se projevoval občas v jeho domácích úlohách, které psal ve verších. V tomto údobí došlo k založení spolku Mansarda, kde mladí autoři předčítali a kritizovali své literární prvotiny. Přispíval do studentských časopisů v Hradci Králové. V době dělnických bouří v roce 1905 napsal básničku na císaře. Urážka Veličenstva znamenala podle platného řádu vyloučení ze všech škol v Rakousku-Uhersku. Do celé aféry byl zapleten i syn pana hejtmana, a proto se vše vyřešilo rychlou ředitelskou radou – okamžitě přestoupit na jiné gymnázium.
Čapek nedokončil v Hradci ani kvartu / čtvrtý ročník/ a odešel od babičky bydlet a studovat do Brna, kde žila jeho vdaná sestra Helena. Mansarda ještě chvíli fungovala, ale nakonec byla policejně její činnost zakázána.
Jako kvintán byl Čapek silným kuřákem půlčíků a tak i mezi vyučování odskakoval si tajně zakouřit.
Literární činnost tajil nejen před profesory, ale také před spolužáky. Neměli tušení o jeho verších nebo článcích tištěných v Moravské kraji. K zachování anonymity ho nutily okolnosti kolektivu třídy. Skutečnost, že byl jediným Čechem mezi Moravany, se projevovala cizejším vztahem a chováním třídy. Jeho nářeční prvky a „zpívání“ v hovorové řeči s protahovanou intonací severovýchodního kraje Čech ponoukala spolužáky k posměchu. Všechny potyčky a škádlení snášel Čapek s důstojným nadhledem. K vřelejšímu vztahu mezi ním a třídou nikdy nedošlo. Čapek nikdy nepřijel na setkání studentů do Hradce.
V septimě /sedmý ročník/ přešel na pražské akademické gymnázium. Tam se stal v roce 1938 spolužákem Josefa Heyrovského. (vyznamenán Nobelovou cenou v roce 1959 jako první čs.občan) . Jeho sestra zachytila výstižně přestup Čapka ve své knize Mezi vědci a umělci příchod drobného, hnědookého chlapce do bratrovy třídy“… mnoho prý nemluví, ale zvídavým zrakem vše pozoruje – má rád číslo sedm. Pod lavicí skládá povídky a utopistické příběhy, ke kterým kreslí i ilustrace“.
Věčně otevřená ústa skleslé brady, následek nosních polypů, nevzbuzovala příliš důvěry na vrozenou inteligenci. Přesahoval průměrnou inteligenci třídy, a proto dostal přezdívku Duchamor. Spíše se mu líbila a byl ochoten si ji přivlastnit jako pseudonym. V té době už psal na světové úrovni.
Když dvojice bratrů dosáhla patnácti let, rodiče věnovali každému z nich deset tisíc zlatek s tím, aby se hoši z výnosu peněz sami vydržovali. Otec jim již ničím nepřispěje. Budou-li potřebovat více, prosím, vydělejte si.
Dům v Říční ulici, který v roce 1907 přijal dosavadní úpický lékař MUDr. Antonín Čapek za pražské sídlo pro sebe, manželku a své dva syny (Helena byla již v této době provdána), nemohl být všednější. Šesti-oknový v každém z obou pater, s nejběžnější fasádou bez ozdob, s točitými schody, přilepenými ze dvora doleva až za domovní chodbu, postrádal cokoli z malostranského kouzla, vyjma blízkosti starobylého kostelíka Na Prádle a stejnojmenné, tehdy ještě fungující hospůdky s letopočtem 1142 a s „rytířským“ sálem pro výčep. Než se odstěhoval na Vinohrady, stavoval se tady na osvěžující „Stehbier“. Čapkův pokoj byl zařízen jednoduchým rodinným nábytkem z minulého století. Místnost byla úzká, s jedním oknem do dvora, u něhož stál pracovní stůl. Nad ním visely figurální Josefovy obrazy.

Největším Čapkovým koníčkem byl jazyk. Miloval český jazyk. S bratrem si dovedl navymýšlet spousty slovních hříček, jimiž ukazoval nepřeberné možnosti češtiny. Když ti dva se do toho dali, sršelo to kolikrát kaskádami vtipů. Škoda, že to nešlo nějak zachytit. Poměrně málo se z toho dostalo do literárního díla. Ale vzniklo tak slovo (mezinárodního významu) „robot“ - objevil je při takové výměně jednou Josef, jak pověděl ve své knize vzpomínek František Kubka. Částí tohoto jazykového koníčka Karla bylo etymologizování, hledání původních slov. Jako každý pravý etymolog, pátral s největší radostí po původu slov. Raději řešil původ slova „tumpachový“ než slovo „židle“. Výsledky svých výzkumů otiskl v novinách do rubriky Ze života slov. Neměl tehdy žádnou kontrolní pomůcku jakou je etymologický slovník.
Přišel večer s bratrem do redakce, popadl třeba prvního, na koho narazil za knoflík a tázal se ho:“ Z čehopak vzniklo slovo brloh?“ Tázaný se obyčejně zamyslel, ale nic nevymyslel. Čapek se chvilku popásal na jeho rozpacích a potom vyrazil:“ To je přece jasné: Brloh je Bähloch, medvědí díra! Převzali jsme to z němčiny!“ Dnes se můžeme přesvědčit, že brloh je slovo všeslovanské a jistě není z němčiny, ale by to vymyšleno vtipně.
Samozřejmě měl v etymologii úspěch. Přišel přesně na původ slova, jak jej uznává i odborná věda. Se svými koníčky měl převážně štěstí a úspěch – pro jednu svou vynikající vlastnost. Netrpěl intelektuálním rozmýšlením a okouněním. Mnohostrannost zájmů se vyskytuje dost často. Velmi často z toho celkem nic není, protože takový mnohostranný zájemce spotřebuje spoustu času, aby si rozmyslel, co má dělat. Karel Čapek byl rychlý a kromě toho vynikal neobyčejnou pamětí. Proto jeho vědecké koníčky vedly zpravidla k úspěšným výsledkům.
Málokdo ví, že Karel Čapek byl vášnivým sběratelem gramofonových desek s hudebními nahrávkami - začal je sbírat někdy kolem roku 1927 v jeho sbírce jsou zastoupeny sólisté i hudební tělesa nejzvučnějších jmen i rozmanité muzikální kuriozity. Celkem 462 desek pečlivě roztříděných do 45 alb. Největší část tvoří exotická a tzv. primitivní hudba , blížící se původnímu folklóru především z oblasti Afriky a Latinské Ameriky. Desky si obstarával zprvu s velkými obtížemi a nejrůznějšími způsoby – na cestách, přes zastupitelství, podle katalogů. Sám o tom napsal v článku Orientální hudba v Lidových novinách roku 1931:“ Gramofonové společnosti natočili už tisíce desek s orientální hudbou, ale nedají se koupit. Kouzelné desky s hudbou javánskou se razí v australských filiálkách výhradně pro javanské odbytiště. V Evropě nejsou vůbec na trhu, dokonce ani jejich katalog. Velké světové firmy, zejména Americké, vydávají nahrávky mimoevropské hudby jen pro země, v nichž byla tato hudba domovem, nebo pro příslušnou menšinu v USA. Do ostatních zemí se jen poslaly, když zájemce objednal 25 exemplářů“. Tak se stalo, že mu světoví výrobci posílali své seznamy, dokonce co chvíli nějaký vědecký ústav darem vzácný kotouč nahrávek. Nejhezčí označoval na vinětách křížkem a napsal si stručně charakteristiku. Čapek si hudbu pouštěl při psaní, aby ho oddělovala od rušivých zvuků okolního světa nebo naopak inspirovala. (Povětroň – druhá část románové trilogie). Zajímavé je, že se v roce 1992 v rozhlasové archívu našla pracovnice dokumenty a materiály z let 1924 – 1941. Čapkův rukopis čtyř rozhlasových přednášek se společným názvem Cesta kolem světa na gramofonových deskách. První vysílal 1.8.1933 desky z oblasti hudby Itálie a Řecka, ve druhé uváděl desky z Portugalska, ve třetí a čtvrté z černé Afriky. Ta poslední se vysílala 10.10.1933. Zvukové záznamy se nedochovaly, nalezen byl „pouze“ rukopis: rukopis o to vzácnější, že není uveden v žádné Čapkově bibliografii a nikde v celé Čapkovské literatuře.

Po mnohá léta se chodilo na Vinohrady do čtvrti, která má příznačné jméno Flora. Za horkých večerů byl slyšet silný a náruživý zpěv slavíků, ano, v Úzké uličce byl vyhledával vždycky v pátek dvojdomek obývaný bratry Josefem a Karlem Čapkem.
(Karel Poláček) Každý návštěvník pátku byl povinen, dříve než vstoupí dovnitř, projít se zahradou, aby popatřil, jak se má rostlinstvo k světu. Návštěvníka doprovázel Karel Čapek, vysvětloval svým živým a překotným způsobem vlastnosti a záliby každé květinky, visel na rtech svého hosta a žádal, aby mu zahradu pochválil. Karel Čapek byl jedním z lidí, o který se říká, že mají pozlacené ruce. Hrál si se zahrádkou a přitom se stával botanikem.
Chlubil se svými vědomostmi a nasypával do svých povídek hromádky latinských jmen flóry. Stručně a skoro šedivě stylizoval obrázky z volné přírody, z hor a z moře. Ale kaktus a kytku za oknem líčil obšírně a s malířskou barvitostí. Láska k předměstské zahrádce byla kusem světového názoru. Kdo převrací hlínu, nepřevrací světový řád. Počká, až se všechno vyvine – počká, až ze semínka bude strom. Ve své zahrádce zasadil břízky. Pro každého ze svých hostů jednu. Chodil se pak dívat jestli je někdo nenalomil nebo nijak neponičil. Každý stromek byl jiný jeden tlustý druhý tenký – pluralita života! Podle podoby přiřadil pevně stromkům jména podle stálých hostů. Miloval život – a bál se smrti. Své i svých blízkých …
Nejčastěji se na pátcích mluvilo o věcech, jimž nikdo z pátečníků nerozuměl. Například o archeologii. O keltských hrobech. Na pátky přicházeli profesoři filozofie, historikové, lingvisté, právníci, lékaři, národní hospodáři, nakladatelští odborníci, novináři, lidé skromní i lidé zamilovaní do sebe a do své individuality, školští odborníci a také překladatelé a kritikové. Bylo nesnadné sladit tuto různotvárnou společnost a Čapek se ani nepokoušel rozhovory řídit. Tvořily se hloučky, diskutovalo se o povolání a uměleckých věcech. Jinak páteční schůze byla shromáždištěm, kde se mohl vymluvit každý jak chtěl, ať už ho někdo poslouchal nebo ne.
Pátečníci byli kavárenskou společností, přenesenou do bytu slavného českého spisovatele. Nebyli ani ideovou, ani uměleckou nebo politickou jednotou. Neměli ani řád, ani program. Často se hádali o kozí chlup a mlčeli, šlo-li o věc vážnou. Bavili se raději o otázkách kanalizace nežli o Ženevském protokolu nebo o hospodářské krizi. V intelektuálské společnosti, kde si všichni vykali a důsledně se oslovovali příjmením (Čapku, Vančuro, Přikryle …) se nikdy nemluvilo o „mužích“, nýbrž o „chlapech“. Pod „chlapem“ a „chlapstvím“ se rozuměla slušnost. Pod „slušností“ loajálnost člověka k člověku a k specifické československé demokracii, spočívající na tzv. humanitních ideálech.
Po roku 1933 se u Čapků mluvilo neustále o Hitlerovi. Josef Čapek bojoval jako kreslíř – karikaturista. Karel však věřil autoritám, které tvrdily, že Hitler vydrží nejvýš pět let. Potom se zhroutí a chytí se v síti smluv. Jako umělce ho v srdci mrazilo. Na pátcích se hádalo co s nimi bude. Emigranti vykládali hrůzy. Ale všechnu hrůzu přece nepoznali, protože unikli koncentračním táborům. O těch psaly “hnědé knihy”.Těžko se tomu dalo věřit. Ale bylo to tak pravděpodobné …

Ještě se vrátíme do studentské doby Josefa a Karla Čapka.
Každý ze studentů uctíval nějakou dívku, ale o Čapkovi nikdo nevěděl, zda podlehl kouzlu žen. Začal navštěvovat taneční hodiny. Na druhou hodinu přišel i jeho bratr – Josef. Byli si podobni: černé vlasy, černé oči, silné rudé rty. Josef byl živelnější, ale nenápadným strážcem a ochráncem bratra. Karel zase vítězil něžností a zdvořilostí. K ženám byl dvorný, ale žádný dobyvatel srdcí. Jen úzký okruh přátel. Žádná dívka ho natolik neoslnila, aby měnil svůj způsob života . Až v roce 1920 Olga Scheinpflugová. Olga již měla za sebou několik otištěných básniček, začala psát povídky, ale netušila, že bude i autorkou divadelních her a románů.
Seznámila se s ním ve svých osmnácti letech, jemu bylo třicet. Její cesta na divadelní scéně přes Vinohradské do Národního divadla. Dvojí léta diskriminace: za nacistů ve válce, za komunistů po únoru 1948. Důvod byl vždy jediný: Karel Čapek. Čapkovi právě zkoušeli v Národní divadle Loupežníka. Olga dostala roli Mimi, která je sblížila v jejich představách, v myšlence a v zápase o veřejné věci českého života a v boji o záchranu ohrožené existence naší země. Jediné co jí vadilo, byla skutečnost, že ji jeho bratr Josef neměl rád (spíš by se dalo říci, že se Josef byl Karlův ochránce a bál se o jeho zdraví). Olga příliš lpěla na Karlovi, než aby se sním dělila. Svatbu slavili ve vší tichosti v srpnu 1935. Jedno krásné období končilo a začínalo druhé. „Na každého z nás začíná doléhat myšlenka neodbytné války. Generační rozdíly zmizely, byli jsme ohroženi všichni stejně. Vracel mi pocit bezpečí z dětství, ale já nyní uvažovala, jak zachráním jeho. Vážili jsme si nesmírně jeden druhého. Přátelé k nám jezdili stále více, jako by vzájemná blízkost něco mohla zachránit. Karel počítal s nejhorším, ale byl stále zdvořilý a přívětivý. Chtěl prožít poslední dny důstojně. Jeho srdce, znavené štvavou kampaní, kterou proti němu rozpoutaly fašizující živly, nemohla zachránit. Čapkovo jméno bylo denně až do jeho smrt vláčeno a napadáno, jako by mohl on spisovatel zadržet události vlastními silami.
25.prosince 1938 podlehl Karel Čapek zápalu plic.

Když Karel Čapek zemřel, žádná kulturní instituce mu nechtěla vypravit pohřeb. Národní muzeum, zastrašené fašistickými útoky a hrozbami, se vymlouvalo na nedostatek uhlí. Národní divadlo provádělo najednou adaptace! Všechny ovládal strach a obavy. Za této situace se Čapkovi přátelé obrátili na opata dr. Zavorala. A tento starý pán projevil víc statečnosti a osobní odvahy než mnozí jiní. Postavil se i proti Vyšehradské kapitule, která spravovala tenkrát hřbitov na Vyšehradě. Národní umělkyně Olga Scheinpflugová ve svých . pamětech Byla jsem na světě píše:“ Napsala jsem tehdy dopis opatu Zavoralovi, dobrému příteli Karla Čapka.Křehký stařeček ho pochovával dvě hodiny v téměř dvacetistupňových mrazech ve své tenké komžičce.“
Kapitula odmítla poskytnout Čapkovi místo k poslednímu odpočinku (neměl sňatek v kostele, ani jeho choť nebyla katoličkou). Těžila ze situace, přinutila vdovu, aby přijal katolickou víru, vyžadovala účast na výuce katechismu.

Čapkův pohřeb se konal 29. prosince 1938 Slova na rozloučenou pronášená Eduardem Bassem slyšeli jen ti nejblíže k hrobu, po něm promlouval ještě básník Josef Hora.Olga pod černým závojíčkem ani neplakala, spíš sledovala lidi :“Kdo z nich v budoucnu zradí?“

Olga Scheinpflugová – Čapková ,která se netěšila příliš dobrému zdraví a jen silnou vůlí překonávala srdeční potíže ( v roce 1959 přežila infarkt a následkem zánětu lícního nervu špatně ovládala levé oko a později i celou tvář) se po manželovi smrti zhroutila.Sanatorium u Dobříše bylo v roce 1939 vyhrazeno pro léčení nervových poruch. Tam ji lékaři začali léčit a dávat chuť k životu. Ve svých nedokončených pamětech promlouvá národní umělkyně prostřednictvím umělců – herců a režisérů o době mezi válkami. “Všechna nakladatelství dostala zákaz tisknout knihy Karla Čapka. Měly být odstraněny i z veřejných knihoven. Brzy se dostalo této cti i mně. Všechny dokumenty i vyškrtané jsem pečlivě schovala na památku. Přijala jsem to s úsměvem, že mohu aspoň hrát. Zákaz publikování mě ovšem neodradil od psaní, protože jsem hrála mnohem méně než před okupací. Věděla jsem, že musím vydat svědectví o svém vztahu ke Karlovi a o jeho ke mně. Surové hlasy domova přece jen trochu okřikla Čapkova smrt a začaly otáčet. Dokonce šéfredaktor Venkova se mi omluvil. „Kdyby prý byli věděli, že je Mistr tak křehkého zdraví, byli by ho ušetřili útokům“. Mrtvý muž měl tedy pravdu, když jednou řekl, že u nás zabíjejí na dálku, ale ne tváří tvář.“ Olga Scheinpflugová se vrátila do života i na jevištní prkna. Ještě v lednu 1968, tři měsíce před svou smrtí (13.dubna 1968), vystupovala v titulní roli Čapkova dramatu – Matka.

Dodatek:

Jeho otec nastoupil místo lázeňského lékaře v Trenčianských Teplicích a tím umožnil Karlovi přístup k léčení závažné Bechtěrevovy choroby. Nikde jsem v knižním vydání nenašla o jaké období se jedná.


Literární tvorba Karla Čapka:
Překladatel Francouzské poezie 1920
Povídka Boží muka 1917
Povídka Trapné povídky 1917
Hra Loupežník 1920
Utopický román Továrna na absolutno 1922
Utopický román Krakatit 1924
Drama R. U. R. 1920
Drama Ze života hmyzu 1921
Románová trilogie Hordubal, Povětroň, Obyčejný život 1933 – 1934
Román Válka s Mloky 1936
Drama Bílá nemoc 1937
Drama První parta 1937
Československé bojovné drama Matka 1938
Dále: O lidech
Spisy - Zahradníkův rok
- Měl jsem psa a kočku
- Kalendář
Dášeňka čili život štěněte
Povídky z jedné i z druhé kapsy
Obrázky z domova (1938)
Vesele o lidech
Pudlenka

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=7542