William SHAKESPEARE
ÚVODEM
Ve 14. století byla odstartována v Itálii nová etapa ve vývoji lidstva. V měst-ských státech, do kterých byla země rozdrobena, docházelo k prudkému obchodnímu a hospodářskému rozvoji, který podnítil také vědecký a umělecký život. Lidé více cestovali a zjišťovali, že jsou odkázáni pouze sami na sebe, a tak začali objevovat své schopnosti. Rozvíjeli svůj rozum a hledali své vlastní kvality a hodnoty. Už nadále odmítali věřit oné církví šířené myšlence, že lidé jsou pouze hloupé ovce ve velikém stádě, jehož pastýřem je Bůh.
Objevil se nový názor - humanismus, který se na člověka dívá jako na inteligentní, rozumnou a chápavou bytost. Směr, který člověka oslavuje namísto jeho dřívějšího zatracování. Tento směr měl i svůj odraz v umění. Zrodil se tak nový umělecký styl - renesance. Renesance se projevila ve výtvarném umění, malířství a sochařství, v architektuře i literatuře. Zde je snad největší přínos renesance umožněn zaváděním národních jazyků do písemnictví namísto staré latiny (To ovšem neznamená konec užívání latiny, ta se rozvíjí nadále, ale spíše latina Vergiliova než ona středověká.), což vedlo později ke vzniku jednotlivých národních literatur.
Nová epocha neproběhla jen v Itálii, ale i v jiných evropských zemích. Renesance pronikla i za kanál La Manche, kde je nejvíce spjata s nástupem Tudorovců na anglický trůn, s osobou Jindřicha VIII. a jeho církevní reformací a s obrovským rozmachem moci buržoazie za jeho vlády. Rozpadly se staré feudální vazby středověku a místo nich vznikly nové kapitalistické vazby. K tomu došlo i v jiných zemích ale v Anglii nejdříve.
Ale snad nejznámějším mužem anglické renesance se nestal politik, nýbrž umělec. Byl to muž, který významně zasáhl do vývoje anglického ale i světového dramatu. Muž, jehož jméno slyšel v současné době snad každý, i když ne každý ví, jak toto jméno správně napsat. Muž, který ve svém rozsáhlém díle odrážel svět kolem sebe - William Shakespeare.
ŽIVOT
William Shakespeare se narodil ve městečku Stratford nad Avonou ve střední Anglii a byl pokřtěn 26. dubna 1564 v místním kostele. Jeho otec, John Shakespeare, byl dobře situovaný měšťan, rukavičkář a jirchář, působil v městské samosprávě, krátce byl i rychtářem. Jeho matka Mary Ardenová byla původem ze selského, kdysi zemanského rodu. William se narodil jako třetí dítě a nejmladší syn svých rodičů.
O Shakespearově mládí se nedochovaly žádné dokumenty, proto je toto období vykládáno na základě hypotéz. Předpokládá se, že osm let navštěvoval "scholu gramaticalis" ve svém rodišti. Dokumentován je jeho sňatek v roce 1582, kdy se -v pouhých osmnácti letech- Shakespeare oženil a Annou Hathawayovou, o osm let starší dívkou ze sousední vesnice. Roku 1583, šest měsíců po svatbě, se mu narodila dcera Zuzana a roku 1585 dvojčata - dcera Judita a syn Hamnet. Ten však roku 1596 zemřel. Kromě těchto zadokumentovaných událostí je tato doba autorova života neznámá. Neví se, kde pracoval v tomto období, ani kdy a proč odešel do Londýna. Některé domněnky tvrdí, že Shakespeare pracoval v rukavičkářské dílně svého otce, jiné zase, že pracoval jako venkovský učitel. Jiná historka vypráví, že Shakespeare utekl, protože bylo odhaleno jeho pytláctví.
V roce 1592 vydal Robert Green pamflet Za halíř vtipu, ve kterém útočí na Shakespearovo herecké a spisovatelské působení v Londýně. Tou dobou byl Shakespeare už zabydlený a uznávaný herec a dramatik. V letech 1593-1594 byly vytištěny jeho básnické prvotiny Venuše a Adónis a Znásilnění Lukrécie, které byly věnovány hraběti za Southamptonu, k jehož kruhu se Shakespeare připojil. Pod patronátem hraběte měl mladý dramatik a člen významných hereckých společností přístup do londýnských právnických fakult i ke dvoru královny Alžběty I., kde se s úspěchem hrály jeho hry. Tím je vysvětleno, jak nevzdělaný a neurozený napůl venkovan mohl poznat život velkoměsta, královského dvora a celé tehdejší vládnoucí společnosti. Kromě toho si tímto způsobem osvojil humanistickou vzdělanost a renesanční kulturu.
V roce 1599 postavila společnost Lord Chamberlain's Men ("Služebníci lorda komořího"), ve které byl Shakespeare hercem, dramatikem a podílníkem, novou divadelní arénu na Bankside na jižním břehu Temže - The Globe ("Zeměkoule"). v níž se hrály jeho vrcholné tragédie i komedie s Richardem Burbagem v hlavních rolích. Prestiž společnosti výrazně stoupla, když ji nový král Jakub I. převzal v roce 1603 pod svůj patronát. Tak vznikla nová společnost King's Men ("Královi služebníci").
O sedm let později otevřeli "Královi služebníci" menší krytou scénu v budově bývalého dominikánského kláštera Blakfriars ("U černých bratří"), kde se hrálo hlavně v zimě.
Roku 1613 vyhořelo při představení Jindřicha VII., jedné z posledních autorových her, divadlo The Globe, ale bylo opět postaveno. Ale tímto požárem symbolicky i prakticky skončila Shakespearova dráha dramatika.
Tou dobou žil Shakespeare se svou rodinou zpátky ve Stratfordu, kde už v roce 1597 zakoupil z prostředků, které vydělal s hereckou společností, prostorný dům se zahradou. Zde tento velikán anglické renesanční literatury zemřel 23. dubna 1616 ve věku pouhých 52 let. Stalo se tak shodou okolností ve stejný den, kdy v Madridu zesnul jiný renesanční umělec, muž, který měl pro španělskou literaturu nemenší význam než Shakespeare pro anglickou, Miguel de Cervantes.
TVORBA
William Shakespeare byl významným dramatikem anglické i světové renesance, jehož dílo je zakořeněno v tradicích anglického divadla a stejně tak i v lidové fantazii, řeči a venkovské přírodě. Od období romantismu se vyskytovaly četné spekulace a hypotézy, které přiřazovaly Shakespearovo dílo jiným autorům, buď urozenějším (např. Francis Bacon), nebo alespoň s univerzitním vzděláním (např. Christopher Marlowe), a které se opíraly o tvrzení, že je nemožné, aby venkovan bez jakéhokoli vyššího vzdělání mohl dosáhnout vrcholu dramatické tvorby a dramatické poezie, ale na základě dobových dokumentů a solidních svědectví nezbývá než říci, že nemožné se stalo možným a onen prostý venkovan, který jako málo vzdělaný utekl k her-cům do Londýna, tohoto pomyslného vrcholu opravdu dosáhl.
Hlavním tématem všech jeho her - bez rozdílu žánru - je člověk, který je zde zachycován současně jako součást společnosti i jako individuum
ve sváru všech osobních i společenských protikladů. Co se týče témat jeho jednotlivých her, nesnažil se Shakespeare vynalézat nové náměty, nýbrž dokonaleji zpracovávat ony staré (čím starší, tím žádanější) ale v novém renesančním duchu, což přesně vyhovovalo dobovým estetickým normám. Námět ke každé hře čerpal Shakespeare z mnoha pramenů, hlavně ze starých básní, pověstí, románů, kronik historických a naučných děl. Například náměty ke svým antickým dramatům čerpal Shakespeare z díla životopisce Plutarcha, z Holinshedovy "Kroniky Anglie, Skotska a Irska" se inspiroval nejen pro dramata s náměty z his-
torie Anglie, ale i pro některé tragédie.
Shakespearův jazyk je plný slovných hříček, originálních podobenství, personifikací, obrazných přirovnání, jasných a svěžích metafor, dvoj-smyslných narážek, lidového humoru a hlavně mistrných vykreslení různých lidských citů a vášní přecházejících někdy až v afekty. Jeho hry tím získaly nejen výbornou dramatickou stránku ale i stránku estetickou. Ve svých hrách Shakespeare používá jako způsob vyjadřování často dialogy (monology méně) ať už ve formě prózy nebo pomocí blankversu - nerýmovaného jambického střídavě desetisla-bičného a jedenáctislabičného verše, kterým jsou napsány i jeho Sonety.
Shakespeare je autorem 37 divadelních her, sbírky lyrických Sonetů a tří epických básní.
DRAMATA:
a) podle žánru
Komedie: Benátský kupec
Dobrý konec vše spraví
Dva šlechtici veronští
Jak se vám líbí
Komedie omylů
Marná lásky snaha
Mnoho povyku pro nic
Půjčka za oplátku
Sen noci svatojánské
Troilus a Kressida
Večer tříkrálový
Veselé paničky windsorské
Zkrocení zlé ženy
Tragédie: Hamlet
Král Lear
Mackbeth
Othello
Romeo a Julie,
Historické
hry: Antonius a Kleopatra
Jindřich IV. (2 díly)
Jindřich V.
Jindřich VI.(3 díly)
Jindřich VIII.
Julius Caesar
Koriolanus
Král Jan
Richard II.
Richard III.
Timon Athénský
Titus Andronicus,
Dramatické
romance: Bouře
Cymbelín
Perikles
Zimní pohádka,
b) podle období vzniku
Raná a střední tvorba (1588-1600)
Charakter her je z větší části plný optimismu opírajícího se o renesanční sebevědomí. Zejména v komediích plných optimis-tického humoru se autor drží tradice a používá jakékoliv prostředky vyvolávající komický efekt, slovním vtipem počínaje a tempera-mentním jednáním postav ve vypjatých situacích konče. V his-torických hrách z tohoto období se rodí nový lepší společenský řád na troskách staré chaotické doby. V této době byly sepsány tyto hry: Benátský kupec, Dva šlechtici veronští, Jak se vám líbí, Jindřich IV. (2 díly), Jindřich V., Jindřich VI. (3 díly), Komedie omylů, Král Jan, Marná lásky snaha, Mnoho povyku pro nic, RichardII., Richard III., jediná tragédie tohoto období Romeo a Julie, Sen noci svatojánské, Titus Andronicus, Večer tříkrálový, Veselé paničky windsorské a Zkrocení zlé ženy. Kromě her napsal tehdy básně Venuše a Adonis a Znásilnění Lukrécie.
Vrcholná tvorba (1600-1608)
V autorově díle dochází ke zlomu, který byl reakcí na dobovou společenskou krizi hodnot, která měla původ v neplněných ideálech, jež sebou přinášel nový společenský řád. Z her už nevyzařuje optimismus, naopak se zostřuje dramatikův pohled do rozporů světa a šťastný konec, tak typický pro hry z rané doby, nahradila ponurá bezvýchodnost a pesimistická pochybovačnost. Z komedií zmizel veškerý laskavý humor, zůstala jen hořká místy až krutá ironie. V tomto období napsal autor komedie Dobrý konec vše spraví, Půjčka za oplátku a Troillus a Kressida, historické hry Antonius a Kleo-patra, Julius Caesar, Koriolanus a Timón Athénský, ale hlavně své nejznámější tragédie Hamlet, Král Lear, Mackbeth a Othello, které zkoumají možnosti existenci člověka v rozporuplném světě a její smysl. Kromě her byla v roce 1601 vytištěna báseň Fénix a hrdlička a roku 1609 Sonety.
Pozdní tvorba (1608-1613)
Toto období je charakteristické smířlivým tónem, který prostupuje
všemi hrami v této době napsanými. Shakespeare se snažil v nich
vytvořit vizi jiného alternativního světa, ve kterém existuje šance
vyhrát nad zlem a dosáhnout štěstí. Autor tvoří hlavně dramatické
romance, což jsou hry s pohádkovými a bájeslovnými náměty, kde
je setřen rozdíl mezi realitou a utopií. Mezi ně patří dramata Bouře,
Cymbelín , Perikles a Zimní pohádka. Kromě nich v této době
vznikla autorova poslední historická hra o životě nejznámějšího
anglického krále Jindřicha VIII.
Na poslední části své seminární práce bych se chtěl pokusit rozebrat tři Shakespearova dramata - jednu tragédie, jednu komedie a jednu historickou hru.
Z komedií jsem původně chtěl zvolit snad nejznámější mezi laickou veřejností - Sen noci svatojánské, ale nakonec jsem si vybral sice méně známější ale neméně kvalitní veselohru Večer tříkrálový.
Při volbě tragédie jsem dlouho váhal, mezi dvěmi nejznámějšími - Hamletem a Romeem a Julií. Nakonec jsem však vybral Hamleta, protože je to hra, kde z tragédie pomsty vyrůstá drama s velkou nadčasovou platností. Podobně jako ve společnosti okolo Hamleta,
i v současné společnosti může dojít ke krizi hodnot. Hamlet je velké varování, kam až daleko taková krize může dojít.
Z historických her jsem zvolil Julia Caesara ,protože se týká života muže, který se významně zapsal do historie ať už dobytím Británie a Egypta, milostným vztahem s egyptskou královnou Kleopatrou, literárním dílem "Zápisky o válce galské" nebo svým výrokem: "Alea iacta est!" (Kostky jsou vrženy!)
Hamlet, princ dánský
Hned vedle Romea a Julie je tato tragédie autorova nejznámější. Kromě toho má nejdelší text a navíc je hrou, nad níž vedou badatelé nejvíce diskusí, snažíc se odpovědět na otázku "co tím chtěl básník říci." Přestože ne každý člověk toto drama, napsané podle staré dánské pověsti, viděl nebo četl, najde se jen málo lidí, kteří nevědí, kdo pronesl ten známý výrok: "Být či nebýt, to je, oč tu běží!"
Děj se odehrává v Dánsku, kde na hradě Elsinor (asi dnešní Helsingör) se v noci zjevuje duch, který vypadá jako starý král, Hamletův otec. Přítel Horacio na to upozorní prince Hamleta. Ten se rozhodne hlídat v noci a setkat se s duchem svého otce, od něhož se dozvídá, že byl zbaběle zavražděn svým bratrem Klaudiem, Hamletovým strýcem, nynějším králem a svůdcem královny Gertrudy, Hamletovy matky,
s níž se záhy oženil.
Hamlet se rozhodne otcovu smrt pomstít a proto předstírá šílenství, aby mohl snadněji svůj úkol splnit. Král Klaudius a jeho nejvyšší komoří Polonius se snaží zjistit příčinu princovy pomatenosti, protože za ní tuší ohrožení svých mocenských pozic. Proto využijí Poloniovu dceru Ofélii, kterou Hamlet miluje. Když tomu však princ přijde na kloub, Oféliinu lásku odmítne. Proto král povolává na hrad Rozenkrantze a Guildensterna, bývalé Hamletovy spolužáky, aby oni zjistili, co se s princem děje. V té době přicházejí na Elsinor kočovní herci. Toho Hamlet využije a zinscenuje s nimi drama o vraždě krále a obsazení jeho trůnu vrahem, aby získal důkazy o vině strýce Klaudia. Jeho svědomím hra natolik otřásla, že Hamlet váhá ho zabít. Nakonec ho nechává žít s tím, že život je pro Klaudia větším utrpením než smrt.
V ložnici matky však Hamlet nevědomky zabije Polonia, který naslouchal jejich rozhovoru skryt za čalounem. Klaudius posílá Hamleta do Anglie, kde má být zavražděn. Hamlet však unikne a místo něho jsou popraveni Rozenkrantz a Guildenstern, v nichž Hamlet odhalil strýcovy špehy. Během Hamletovy cesty do Anglie Ofélie zešílela a utopila se z nešťastné lásky. Hamlet se setkává s Horaciem na hřbitově, kde hrobníci kopou Ofélii hrob. Její bratr Laertes, jenž se vrá-til z Paříže, viní ze smrti otce a setry Klaudia, proti němuž se postaví. Klaudius obviní ze smrti obou Hamleta a využije Laerta jako nástroj k princově likvidaci. Nechá otrávit Laertův rapír, s nímž bude Laertes bojovat s Hamletem. Ten v souboji zvítězí, ale sám je smrtelně zraněn. Před svou smrtí ještě zabije Klaudia. Umírá i královna Gertuda, která se napije z číše otráveného vína, původně určené pro Hamleta.
Horacio, který vidí, co se stalo, se chce otrávit zbytkem vína, ale umírající Hamlet mu v tom zabrání, aby Horacio vyprávěl ostatním Hamletův příběh a objasnil všem, co vedlo prince k takovým činům. Než umře navždy, dává Hamlet svůj hlas ke zvolení nového dánského krále mladému úspěšnému norskému vojevůdci Fortinbrasovi, který se vrací přes Dánsko, jež se dříve chystal dobýt, domů z vítězného tažení proti Polsku. Fortinbras, aby dokázal, jak je tím poctěn, dává Hamleta pohřbít se všemi královskými a vojenskými poctami.
V této tragédi autor mistrně vyjádřil idealistický, ale marný, boj jednotlivce proti společnosti, ve které přestaly platit jakákoliv stará pravidla, staré hodnoty. Autor se zamýšlí nad možností existence v tak-to mravně prohnilé společnosti i nad smyslem této existence a mož-nostech boje proti zlu a zkaženosti. Snad nejvíce je to vyjádřeno
v onom známém Hamletově monologu:
"Žít nebo nežít - to je, oč tu běží,
zda je to duch důstojnější snášet
střely a šípy rozkacené sudby,
či proti moři běd se chopit zbraně
a skoncovat je vzpourou. Zemřít - spát-
nic víc - a vědět, že tím spánek skončí
to srdcebolení, ta sterá strast,
jež patří k tělu, to by byla meta
žádoucí nade všechno. Zemřít-spát-
Spát! Snad i snít? Á, v tom je právě háček!
To jaké sny by se nám mohly zdát
v tom spánku smrti, až se těla zbudem,
to, to nás zaráží. To je ten ohled,
jenž bídě s nouzí dává sto let žít.
(III,1, přel. E A. Saudek)
Toto dílo vyvolalo v uměleckém světě mohutnou odezvu jako snad žádné jiné, jak u světových umělců (Goethe, Delacroix, Turgeněv,
Shaw, Rolland aj.), tak i u českých např. sbírky básníka Vladimíra Holana Noc s Hamletem a Noc s Ofélií nebo nedávno zinscenovaný muzikál Janka Ledeckého s hvězdným obsazením Hamlet.
V souvislosti s Hamletem nelze nevzpomenout na muže, který proslul právě svým vnikajícím ztvárněním Hamleta (ale i jiných shakespearov-ských), jak na divadelních prknech, tak i ve filmu z roku 1948, sira Lawrence Oliviera.
Večer tříkrálový
aneb Ať si to každý přebere, jak chce
Podobně jako Sen noci svatojánské je i Večer tříkrálový komedií o lásce, jejích peripetiích a vítězstvích. Název je odvozen od svátku, který se slavil v Anglii bujně a okázale.
Děj se odehrává v romantické krajině v Irýrii (Dalmácie, část Chorvat-ska), kde vládne spravedlivý kníže Orsino. U tamního pobřeží ztroskotá koráb. Několik lidí, mezi nimi i krásná a cílevědomá Viola, nehodu přežijí. Tu přežilo i Violino dvojče, bratr Sebastian, ale oba sourozenci nevědí o tom, že přežil i ten druhý.Viola hodlá vstoupit do Orsinových služeb, vydávající se v mužském přestrojení za eunucha Cesaria. Kníže Cesaria přijme a posílá ho s milostnou zprávou k hraběnce Olívii. Ta Orsinovo dvoření odmítá, protože ještě nepřekonala smrt svého bratra, a odmítá i přijmout poselstvo. Viola přestrojená za Cesaria si svou neústupností však vymůže audienci u hraběnky. Ta nadále odmítá Orsinovy návrhy, ale zamiluje se do domnělého Cesaria. Orsino je ale neústupný a posílá poselstvo znovu, aby si hraběnku naklonil. Mezitím chystají Tobiáš a Chrudoš, rytíři na Olíviině dvoře, společně se sluhou Fabiánem, klaunem Masopustem a Marií, hraběnčinou důvěrnicí, boudu na puritánského, pyšného a namyšleného správce hraběnčina dvoru Malvolia. Napíšou falešný milostný dopis, ve kterém naznačuje hraběn-ka Malvoliovi svou lásku. Ten okamžitě naletí, protože Mariin rukopis, kterým je podvrh napsán, je k nerozeznání od hraběnčina.
Cesario (Viola) přichází podruhé s poselstvím za Olívií a prosí ji, aby opětovala lásku knížete Orsina. Olívie odmítá a sama vyznává lásku domnělému Cesariovi. Přitom je spatří rytíř Chrudoš, tlučhuba mající rád různé pitky a snažící se neúspěšně získat srdce hraběnky Olívie. Mezitím se ve městě, kam dorazili po týdnech bloudění od ztroskotání lodi, dočasně od sebe odlučují Sebastian a jeho přítel a zachránce Anto-nio, kterému zde hrozí zatčení kvůli dávnému konfliktu. Zatím se na hraběnčině dvoře snaží Malvolio, napálený falešným dopisem, zapůso-bit na Olívíi takovým způsobem, že ta se obává Malvoliovy posedlosti ďáblem. Proto ho nechá zavřít do kobky k veliké radosti aktérů tohoto šprýmu. Žárlivý Chrudoš vyzve Cesaria na souboj, do kterého však zasáhne Antonio, aby zachránil Sebastiana, za kterého do mužských šatů oblečenou Violu považuje. Antonia na ulici zatkne hlídka. Když se hlídka Cesaria (Violy) zeptá, zda zná Antonia, dívka odpoví po pravdě, že ne, ale Antonio si to vykládá jako Sebastianovu zradu a dá to najevo.
Tak se Viola dozví, že její bratr žije. Později potká Chrudoš na ulici Sebastiana a vyzývá ho na souboj, protože si ho spletl (statně jako jiní) s Cesariem. Do souboje zasáhne Olívie a pozve Sebastiana, o němž se domnívá, že je to Cesario, k sobě. Ten se do ní zamiluje.
Poté co k hraběnce poslal dvakrát posly, přichází Orsino k Olívii osob-ně. Člene jeho doprovodné družiny je i Cesario (Viola). Olívie odmítá Orsina s tím, že už má s Cesariem uzavřenu zásnubní smlovu. Šokován je Orsino i sama Viola, která je vším kolem zmatena. V tu chvíli při-běhnou rytíři Tobiáš a Chrudoš a tvrdí, že je Cesario napadl. Za nimi vyběhne Sebastian a všichni zúčastnění stojí v úžasu, když vidí dva stejné, od sebe nerozeznatelné mládence. Při chvíli vysvětlování Cesario odhalí svou pravou dívčí tvář. Viola se radostně setkává s bratrem, ten nachází přítele Antonia, dokonce je propuštěn Malvolio,
když se vysvětlí žert rytířů a Marie.
Orsino je ohromen a za dobré služby, které dívka konala výborně a
s dobrým předstírání,že je hoch, propouští Violu ze služeb a nabízí jí sňatek. Ta souhlasí, protože knížete miluje od doby, kdy ho poprvé vi-děla, ale nemohla mu to dát kvůli mužskému oblečení na sobě najevo.
Komedie končí přípravou na dvojnásobnou svatbu (Violinou s Orsi-nem a Oliviinou se Sebastianem) na Olíviině hradě a jediné, co na šťastný konec, při němž zpívá klaun Masopust svou píseň, vrhá stín, je odchod naštvaného Malvolia se slovy: "Já se vám pomstím, bando! Všem!"
K vyvolání komického efektu použil Shakespeare motiv dívky převlečené za muže a motiv dvojčat podobných si k nerozeznání.
Kromě toho v této hře dokonale spojil svět romantických citů, hudby a vášně, reprezentovaný Olívií a Violou, a svět frašky a charakterové satiry, který je reprezentován rytíři Tobiášem a Chrudošem, klaunem Masopustem a správcem Malvoliem.
Na motivy této komedie složil Bedřich Smetana operu, která zůstal nedokončena, a jejíž libreto pojmenovala jeho autorka Eliška Krásnohorská po hlavní hrdince - Viola.
Julius Caesar
Tato historická hra o 5 dějstvích vypráví o tragédii jednotlivce, který se snaží bojovat proti samovládě, ale nemá šanci vzhledem ke společenským změnám, které probíhají kolem něj. Kromě tragédie jednotlivce je to zároveň tragédie římské aristokratické republiky.
Děj se odehrává převážně v Římě, kromě posledních dvou dějství, kdy se děj přenáší na bitevní pole u Sard a Filipp.
Na začátku jde Římem triumfální Caesarův průvod, v něm i Brutus a Kassius, který odkrývá Brutovi svůj nepřátelský pohled na Caesara a snaží se ho získat pro svůj plán. Brutus souhlasí s jeho argumenty, obává se Caesarovy pýchy, panovačnosti a jeho neomezené moci nad Římem, ale zatím váhá. Mezitím Caesar třikrát odmítne korunu, kterou mu v průvodu nabízejí a omdlí. To vše jsou však pouhá teatrální gesta.
Kassius chce pro svůj plán získat i Kasku, od něhož se dozvěděl o Cae-sarovo jednání. Apeluje na něj vlasteneckými idejemi v zájmu Říma a nakonec ho získá. Společně s ním a dalšími spiklenci jdou za Brutem s cílem získat i jeho. Po dlouhém přemlouvání a váhání se k nim nakonec Brutus přidá. Společně se dohodnou, že Caesara zabijí hned druhý den v Senátu, aby zabránili jeho samovládě.
Druhý den Caesar váhá, zda má jít do Senátu, protože dostal několik špatných znamení. Po chvíli přemlouvání ze strany Decia a ostatních spiklenců, kteří se pro něj stavili, nakonec odchází, protože v Senátu má obdržet císařskou korunu. I na cestě je Caesar varován před vstupem do Senátu, ale neposlouchá. Když vstupuje do budovy Kapitolu, je už jeho osud zpečetěn. Uvnitř se mu spiklenci nejdříve klaní a prosí ho, aby se dva vyhnanci mohli vrátit do Říma. Když na opakovanou prosbu Caesar zareaguje hněvem, na dané znamení je ubodán dýkami, které měli vzbouřenci ukryty pod plášti, a okamžitě umírá. Skupina sdružená kolem Kassia nevidí v zavraždění Caesara zločin, ale osvobození Říma od imperátorské nadvlády a záchranu demokracie před diktaturou. Takto svůj čin vysvětlují na Foru (náměstí) i občanům, kteří chtějí vědět důvod Caesarovy smrti. Brutus ve svém proslovu mluví o Caesarových zásluhách vůči Římu, ale zdůrazňuje jeho panovačnost a ctižádost až lid uvěří v Caesarovu špatnost a souhlasí s Brutem. Po Bru-tovi je na řadě Markus Antonius, který Caesara velebí a přečte jeho závět, v níž Caesar odkazuje svůj majetek městu a jeho občanům. Lid procitne a pozná, že byl Brutem oklamán.
Obrovský zfanatizovaný dav se dává na pochod, aby pomstil Caesara. Přitom roztrhá básníka Gaia Helvia Cinnu, protože si ho lidé spletli se spiklencem Luciem Korneliem Cinnou.
Mezitím jedná Antonius v Caesarově domě s Oktáviem a Lepidem, kteří přijeli před krátkým časem do města, o postupu proti spiklencům Brutusovi a Kassiovi, kteří proti těmto třem Caesarovým nástupcům (triumvirům) sbírají vojska a připravují je u Sard. Mezi Brutem a Kas-siem propukne hádka, protože Brutus obvinil Kassia z úplatkářství a mravní zkaženosti, ale po zásahu básníka se oba smíří. Když zjistí, co se děje v Římě, rozhodnou se postavit vojskům triumvirů u Filipp. Když celý tábor usne, zjeví se Brutovi Caesarův duch a prorokuje mu brzké setkání na bitevním poli.
Na rovině u Filipp se ráno schyluje k boji. Ještě před ním se Caesarovi nástupci pokoušejí se spiklenci vyjednávat, ale bez úspěchu, protože obě strany jsou neústupné. Antonius nazval Bruta a Kassia zrádci Říma a s tím se obě strany rozcházejí. Kassius před bitvou pochybuje o vítěz-ství, protože viděl špatné znamení, krkavce přelétávající nad jejich táborem. Brutus je odhodlán v případě prohry zemřít, než aby se nechal zajmout, a proto se předem loučí s Kassiem. Po začátku bitvy triumfuje Brutus nad Oktáviovými vojsky, zatímco Kassia poráží Antonius. Než být zajmutý, volí Kassius raději smrt a nechá se od svého sluhy Pindara probodnout mečem, jímž bodl Caesara. Tím samým mečem zemře i Ti-tinius, Kassiův přítel. Druhý den bitvy zatknou Antoniovi vojáci Brutova přítele Lucilia, který odmítá prozradit, kde je Brutus. Ten se rozhoduje ukončit svůj život, protože si uvědomuje, že už je sám s hrst-kou věrných, a nemá šanci. Brutus se ještě před smrtí, k níž mu pomohl jeho sluha Strato, omlouvá Caesarovi za svůj čin, a jako jediný ze spik-
lenců tak umírá čestně.
Po bitvě přikazuje Oktavius pohřbít Bruta se všemi poctami, protože on jediný nezabil Caesara ze závisti, ale s dobrými úmysly, že tím zachrání Řím od neomezené tyranie. Protože kladl obecné blaho nad své vlastní zájmy, prohlašuje ho Oktavius za nejryzejšího Římana
ze všech spiklenců.
V této hře autor mistrně skloubil tradici jednotného místa a děje, typic-kou pro antické drama, a domácí dramatickou tradici volného místa
a děje, díky čemuž zachytil historické události tří let na různých místech v krátkém časovém rozmezí. S psychologickou přesností je zde vykresleno jednání aktérů i jejich motivace, která k tomuto jednání vedla.Julius Caesar představuje vrchol v autorově historicko-dramatic-ké tvorbě.
Závěrem
Na téma Shakespeare bylo napsáno mnoho knih, encyklopedií, brožur a jiných odborných publikací a lze toho napsat určitě mnohem více.
Cílem této seminární práce bylo pouze se krátce zmínit o životě a díle muže, který chápal drama jako zrcadlo doby, a jeho třech dramatech, jež na mě z těch, které jsem četl, zapůsobila nejvíce. Zapůsobila na mě hlavně svou platností, která je ekvivalentní pro každé místo i pro každou dobu, a tím jak ukazují člověka na jeho pomyslných vrcholech, kterých dosáhl, i na pomyslných dnech, na která v průběhu své exis-tence spadl.
Použitá literatura
Shakespeare, William: TRAGEDIE I, 1. vyd., Praha, Státní nakla-
datelství krásné literatury, hudby a umění,
1958, 701 s.,
Shakespeare, William: PĚT HER, 1.vyd., Praha, Odeon, 1980, 614 s.,
Stříbrný, Zdeněk : DĚJINY ANGLICKÉ LITERATURY (1),
1. vyd., Praha, Academia, 1987, 414 s.,
Juríček Ján + kol.: ENCYKLOPÉDIA SPISOVATELOV SVETA,
3.vyd., Bratislava, Vydavatelstvo Obzor, 1987,
643 s.,
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát