Napoleon Bonaparte
(1769-1821)
Napoleon Bonaparte se narodil v roce 1769 v Ajacciu ležícím na ostrově Korsika ve Středozemním moři. Pocházel z drobné šlechtické rodiny. Vzdělání získal ve francouzské vojenské škole a v roce 1785 nastoupil službu ve francouzské armádě. Plány mu však změnila francouzská revoluce roku 1789, která vedla v válce s Evropou, k pádu monarchie a způsobila, že mnoho šlechtických důstojníků muselo emigrovat. Za této situace potřebovala revoluční armáda muže, kteří by naplnili prázdná místa, takže povýšení bylo rychlejší než v klidnějších dobách. V prosinci roku 1793 vyprostil Napoleon obležený Toulon z anglického sevření a ve věku pouhých dvaceti čtyř let získal hodnost brigádního generála. Byl také jmenován do čela francouzské armády bojující s Rakušany v Itálii.
Napoleonovo první tažení do Itálie (1796-1797) jeho současníky ohromilo. Dokonale využil revoluční armády, která cestovala nalehko a při pochodu bydlela prostě. Mladý generál se pohyboval velmi rychle, předčil svojí taktikou protivníky a na důležitých místech udeřil silou. Přestože měli Rakušané početní převahu Napoleon je opakovaně porážel, až je donutil k uzavření míru.
Osvobozená území Itálie se stala samostatnými republikami, ale ve skutečnosti s nimi Francie zacházela jako se svými satelity. Známé italské obrazy byly ukradeny a v bednách odesílány do Paříže.
Napoleon se vrátil do Francie jako známý hrdina. Nicméně direktorium (tehdejší francouzská vláda) v něm vidělo potencionální hrozbu a toužilo se ho zbavit. Díky tomu získal Napoleon snadno povolení k výpravě do Egypta. Krátce poté co přistál v červenci 1798 v Egyptě, bylo jeho loďstvo poraženo britskými vojsky pod velením admirála Horatia Nelsona u Abúkíru v bitvě o Nil. Ačkoli získali Francouzi vítězství nad Egypťany i Turky, propuknuti morové epidemie zabránilo v dalším postupu.
Když se Napoleon dozvěděl, že francií zmítá politická krize, nechal armádu v Egyptě a poněkud riskantně se vrátil přes Středozemní moře zpět. Po svém návratu do Francie zjistil, že direktorium už není oblíbené a že se ocitá ve vážných problémech. Rychle využil své výhody a 18. Brumaria (9. Listopadu) 1799 přebral moc. Byla sepsána nová ústava a plebiscitem (lidovým referendem) byla odsouhlasena. Tak začal nový politický systém –konzulát- ve kterém vládě předsedali tři konzulové. Ve skutečnosti to však vyl pouze první konzul, sám Napoleon Bonaparte, zvláště poté, co upevnil francouzské pozice v Itálii vítězstvím u Marenga v roce 1800.
Další francouzské úspěchy přiměli Rakušany uznat francouzské obsazené levého břehu Rýna a satelitních republik v Nizozemsku, Švýcarsku a Itálii.
Napoleon se stal diktátorem Francie a výrazně přeměnil důležité státní instituce. Mnohé z jeho změn přetrvaly do dvacátého století. Vytvořil například centrální vládu, účinnou státní správu, založil Národní banku za
účelem zastavení inflace. Zavedl reformu daňového systému, v občanském zákoníku kodifikoval občanská práva a zavedl nový systém vzdělávání. Všechno to bylo velice imponující, ale více tady hrála roli autorita než svoboda, což znamenalo ústup od zásad revoluce. Například ženy byly opět nevolnicemi svých manželů a otců.
Dalším návratem k tradičním hodnotám byl tak zvaný konkordát (dohoda) z roku 1801 mezi Francií a katolickou církví, který tak zakončil dlouhodobý spor. Francie byla prohlášena za katolickou zemi a Napoleon si také zajistil, aby církev byla existenčně závislá na státu a tudíž pod jeho kontrolou. Tato opatření způsobila, že měl Napoleon mnoho odpůrců, kteří ho kritizovali za to, že zradil revoluci. Pravda je taková, že upevnil některé revoluční výdobytky například právo na majetek, rovnost před zákonem, všem stejné příležitosti, ale současně přestal spojovat revoluci se zásadou svobody.
V roce 1802 Napoleonova obliba ještě vzrostla, protože uzavřel amineský mír s Británií. Nicméně ani jedna z podepsaných stran nedůvěřovala té druhé a v následujících letech opět vypuklo nepřátelství. Mezitím se v roce 1804 korunoval sám na císaře Francie a vytvořil novou dědičnou aristokracii, kterou vybíral zejména mezi svými maršály a ministry. Nový plebiscit, který byl naprosto úspěšný, udržel iluze, že ve Francii je stále ještě jakási všeobecná svoboda na rozdíl od zbytku Evropy, kde Napoleon brzy dosadil členy své rodiny na trůny uvolněné vyhnanými dynastiemi nebo na trůny nově vytvořených států.
V jednom ze svých nejskvělejších tažení přetaktizoval rakouského generála Macka u Ulmu a donutil ho ke kapitulaci. Potom si Napoleon připsal slavnou drtivou porážku spojené rakousko-ruské armády u Slavkova. Rusové se rychle stáhli, zatímco Rakušané uzavřeli mír. Jedinou událostí, která snížila Napoleonův triumf, bylo Nelsonovo vítězství nad francouzskými a švédskými flotilami u Trafalgaru. Tímto vítězstvím získala Británie nadvládu nad mořem. Což Francii na nejbližší období znemožnilo přejít La Manche a na Británii zaútočit.
Napoleonova hvězda neustále stoupala. Když Prusku konečně, i když poněkud pozdě, pozvedlo zbraně, jeho vojáci, kdysi tak slavní, byli postupně poraženi v bitvě u Jeny a Aurestadtu v roce 1806. Mírové podmínky byly kruté. Bylo mezi nimi obnovení polského státu, velkovévodství varšavského, čímž přišlo Prusko o svoji část, kterou získalo při rozpadu Polska v devadesátých letech osmnáctého století.
Krvavý a krutý střet v Eylau ukázal, že Napoleon není nepřemožitelný, jenže ruská armáda byla pro změnu jasně poražena u Freidlandu v roce 1807. A když se Napoleon a car Alexandr setkali u Tylže, ruský vladař nejenže přistoupil na mír, ale udělal nečekaný obrat a stal se francouzským spojencem.
Navenek byl císař Napoleon Bonaparte na vrcholu své moci a slávy a Rakousko utrpělo zase jednu zdrcující porážku v bitvě u Wagramu v roce 1809. Konečně se zdálo, že se smíří s tím, že se nevyhnutelně stane spojencem Francie. Napoleon aby toto spojenectví zpečetil, tak se rozvedl s Josefínou a oženil se s rakouskou princeznou. Ta mu dala taky dědice, kterého tak nezbytně potřeboval. Nicméně tou dobou se v Evropě objevovaly příznaky nespokojenosti. Tato nespokojenost by se však bývala nikdy neproměnila v úspěšný odpor, protože francouzská armáda udržovala svoje výsadné postavení a nadřazenost.
Obrat nastal, když mezi Napoleon a arem Alexandrem došlo ke sporu. V roce 1812 vtrhnul Napoleon do Ruska s úmyslem srazit cara na kolena. Po krvavé a velké bitvě u Borodina přijali Rusové účinnou taktikou vedoucí k vítězství. Místo, aby bojovali, začali ustupovat, čímž lákali okupanty stále dál do mrazivého vnitrozemí. Dokonce i když už Napoleon vstoupil do Moskvy, car stále ještě odmítal bojovat. Velká armáda sužována zimou a hladem se začala rozpadat a vojenské tažení se změnilo v katastrofu.
Po tomto vojenském tažení se francouzské císařství zhroutilo neuvěřitelně rychle. Británie finančně podpořila novou protifrancouzskou koalici, kam patřilo ještě Rusko, Rakousko, Švédko.Ačkoli Napoleon byl stále ještě více než jen nezapomenutelný voják, všechno se proti němu spiklo. Po bitvě u Lipska byla Francie definitivně ztracena (1813). V Holandsku začalo povstání, Britové dokončili osvobození Španělska a začátkem roku 1814 spojené armády napadli Francii. V dubnu byly už obsazeny Paříž a Napoleon byl donucen k abdikaci. Zůstal sice císařem – ale pouze na maličkém ostrůvku Elba ve Středozemním moři.
Když Napoleon odstoupil vrátil se na trůn král z rodu Bourbonů, jenže si nezískal oblibu a vztahy mezi dřívějšími vítěznými spojenci se zhoršili.
Napoleon vsadil na tyto dvě skutečnosti, uprchl z Elby a prvního března
1815 přistál ve Francii s hrstkou svých mužů. Jeho cesta do Paříže byla triumfálním úspěchem a znovu převzal moc bez jediného výstřelu. Evropa však stála pevně proti němu a jeho druhá (stodenní) vláda skončila na poli u Waterloo, kde se Francouzům nepodařilo porazit spojené anglicko-holandská vojska, kterým velel vévoda z Wellingtonu. Francouzi byli zahnáni na útěk.
Napoleon se opět vzdal moci, ale tentokrát byl vypovězen na mnohem vzdálenější ostrov Svaté Heleny v jižním Atlantiku. Tam zůstal až do své smrti v roce 1821.
Přestože ho vítězové nenáviděli, mnohé z toho co Napoleon udělal, se ukázalo nemožným zničit, odčinit. Také jeho pověst zůstávala stále živá a umožnila pozdějšímu Bonapartovi vytvořit druhé, byť méně impozantní císařství.
Použitá literatura:
Svět poznání – Marshall Cavendish ČR, s. r. o., 1995
Kdy, kde, jak a proč se to stalo – Readers Digest výběr, s. r. o., 1999
Historie lidstva – Dorling Kinderley Limited, 1991
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát