Viktor Dyk
Čeští spisovatelé z přelomu 19. a 20. století; Z.Pešata; Praha 1972
VIKTOR DYK
/1877 – 1931/
Básník, prozaik,dramatik a publicista, jenž vyšel z mladší vlny symbolistně dekadentní školy 90. let.
Viktor Dyk se narodil 31. 12. 1877 v Pšovce u Mělníka jako syn hospodářského úředníka. V letech 1888–96 studoval v Praze na gymnáziu, poté v letech 1896–1900 na právnické fakultě; po ukončení studií se věnoval literární a novinářské dráze. Už od studentských let byl politický činný; patřil ke generaci, která vstupovala do literatury pod silným tlakem pokrokového hnutí 90. let.
Literárně začínal publikovat v okruhu moderním revue ( první verše publikoval ve Světozoru r. 1895 pod pseudonymem Viktor Souček). Později spolupracoval s Lumírem ( od roku 1907 jako redaktor) a současně redakčně působil v Pokrokovém revue a v Lidových novinách. Od r. 1910 se aktivně účastnil politické v řadách státoprávně pokrokové strany. Byl dlouholetým redaktorem jejího státního orgánu Samostatnost a v roce 1911 za ni neúspěšně kandidoval do říšské rady. Od počátky války byl zapojen do domácího odboje; účastnil se jednání představitelů českých stran na podporu zahraniční akce za vytvoření samostatné republiky a spolu s dalšími politiky byl ( mimo jiné za otiskování jinotajné protirakouské satiry dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova) v letech 1916-1917 zatčen a vězněn. Od roku 1918, kdy došlo ke sloučení státoprávně pokrokové strany s mladočechy, byla jeho politická aktivita spojena s národně demokratickou stranou. Stal se poslancem a později senátorem za tuto stranu. Sblížením s nacionalistickou pravicí a jejími vyhraněnými názory nejen proti socialistickým stranám, ale i proti Masarykově politické orientaci poznamenalo celé poslední období Dykovy činnosti politické i novinářské. Zahynul tragicky 14.5. 1931 u ostrova Lopudu v Jaderském moři.
Dykovi první básnické sbírky (A porta inferi, 1987; Síla života, 1898) jsou – jako je u většiny generace nastupující na přelomu století – průsečíkem dvojího směřování poezie 90. let; umdlelá nálada z konce století tlumočena typickými prostředky symbolismu se prolíná s macharovskou útočností, ironií a sebe ironií, jež s postupně stává Dykovou základní polohou. Pro Dykovu rannou poezii, jsou příznačné dva rysy. Základní motivy prvních sbírek, motivy únavy, zoufalství, zklamání, zrady jsou tlumočeny jednak symbolistickými obrazy krajiny, jednak motivy rytířského středověku. Pracuje s myšlenkovým i výrazovým kontrastem a politikou, často zdůrazňovanou refrénem, jeho účinným prostředkem je rým, překvapivý významovými i zvukovými konfrontacemi slov. Tyto prostředky se ustalují už ve třetí Dykově sbírce Marnost (1900), jež uzavírá jeho ranou tvorbu.
Odtud se Dykova poezie – jako ostatně celá Dykova tvorba rozbíhá dvojím směrem. První představuje časová poezie příležitostná, satira politická lyrika, pro niž měl Dykův básnický typ mimořádně předpoklady. (Satiry a sarkasmy, 1905; Pohádky naší vesnice, 1910;Prohrané kampaně, 1914). Dyk, ostře komentující jednotlivé polické události, prodejnost a bezpáteřnost politiků, pohodlnictví a zradu. Politická lyrika byla jednou z cest, na niž hledal cestu k epice. V předválečném desetiletí, kdy Dyk dosahuje vrcholu ve všech oblastech své tvorby vzniká několik rozsáhlejších skladeb na romantické motivy, jimž dává básník baladické ladění a symbolický dosah. V nejstarším z těchto básnických cyklů Milá sedmi loupežníků (1906)je to motiv lásky a zrady; ve skladbě Giuseppe Moro (1911) symbolický motiv poutníka nesoucí poselství jiné zemi a konečně poslední z nich nazvané Zápas Jiřího Macka (1916), se objevuje zápas se smrtí.
Válka zatlačuje do pozadí tento základní problém Dykovy osobnosti. Dramaticky pohnutá doba, kdy byl Dyk zbaven novinářské práce, dává vzniknout nejlepším dílům jeho politické poezie, lyrické tetralogii Lehké a těžké kroky (1915), Anebo (1918), Okno (1921) a Poslední rok (1922). Realita poválečného vývoje jen potvrzuje iluzívnost básníkova nacionálního absolutismu. Poválečné sbírky Dykovy (Domy, 1926) navazující tak bezprostředně na problematiku jeho díla předválečného. K skutečnému vyrovnání dospívá Dyk teprve v poslední své básnické knize, ve sbírce elegické intimní a meditativní poezie Devátá vlna (1930), jejíž ústřední osu tvoří motivy moře, smrti, loučení a vzpomínek na mrtvé.
V rozsáhlém prozaickém díle Dykově převažují romány, dokonce rozběhy k velkým románovým cyklům; jeho básnická osobnost se však realizovala spíše v útvaru krátké povídky. Předválečné povídkové knihy ( Stud, 1900; Hučí jez a jiné prózy, 1903; Píseň o vrbě, 1908) se soustřeďují k teskným a ironickým příběhům marných a nevyžitých lásek, osudných nedorozumění a cizoty. Grotesky a satiry Příhody (1911) s příznačným podtitulem Ironie a smutky. Zvláštní místo v Dykově prozaické tvorbě má novela Krysař (1915), časově spadající do vrcholného období jeho tvorby. Staroněmeckou pověst obměňuje Dyk příznačně romantickým motivem milostné deziluze a dává jí obecnější, symbolickou platnost. Románové kroniky jeho studentských let: Konec Hackensmidův (1904) a Prosinec (1906). Poválečné Prsty Habakukovy (1925). Politické pozadí mají i ostatní práce Dykovy: Tajemné dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova, 1923; Můj přítel Čehona, 1925; Soykovy děti, 1929.
Dykova dramatika zahrnuje vedle drobných divadelních děl z doby mladosti různé dramatické žánry, od historického dramatu (hra Posel, 1907) až k pohádkové veselohře se satirickým vyzněním (Ondřej a drak, prem. 1919). K nejvýraznějším dílům českého divadelního symbolismu patří nejlepší Dykovo drama s typickým motivem tragické deziluze Zmoudření dona Quijota (1913).
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát