Baroko a Klasicismus
baroko, barok – umělecký sloh v době mezi manýrismem 16. stol. a neoklasicismem , 2. pol. 18. stol. Vznikl v Itálii, rozšířil se do celé Evropy (zejm. katolické) a Latinské Ameriky. V 17. stol. řada místních variant, mj. české baroko. Základní tendencí baroka je svár a dvojznačnost, odrážející konflikty vyvolané reformací a protireformací, dynamika a monumentálnost. Projevuje se spojováním protikladných výrazových prostředků do působivého celku a úsilím o zvýšený výraz (pohyb a vzruch), velkolepost a iluzionistickou náznakovost. Opakem je klasicistická tendence, zejm. ve Francii a Anglii, přinášející zklidnění; a) hudba baroko přineslo převratné změny, mj. doprovázenou monodii, instrumentální polyfonii a nové hudební formy (sonáta, fuga, ouvertura, concerto grosso, sólový koncert, opera, oratorium, kantáta aj.). Hlavní představitelé: C. Monteverdi, A. Vivaldi, F. Couperin, G. F. Händel, J. S. Bach, G. Ph. Telemann aj.; b) literatura charakterizováno složitou metaforičností a symbolikou, senzualismem, expresivitou, mystikou (Jan z Kříže, Terezie z Ávily), nábožensky podbarveným erotismem. Hlavní představitelé: Torquato Tasso, P. Calderón, J. Milton, H. J. Ch. Grimmelshausen aj.; c) výtvarné umění v architektuře se dynamika baroka projevila v utváření prostoru (obliba elipsovitého půdorysu a půdorysu na proniku geometrických tvarů), stavebních článků, kleneb a stěn. Významný je urbanismus, plánování zahrad, stavba pevnostních systémů. V sochařství a malířství baroko zobrazovalo niterné až extatické stavy, využívalo realistické motivy a těžilo z protikladů světel a stínů. Hlavní představitelé: architekti G. L. Bernini, F. Borromini, C. Fontana, G. Guarini; sochaři A. Algardi, G. L. Bernini; malíři Caravaggio, G. B. Tiepolo, P. P. Rubens, Velázques, Rembrandt aj. – Do českých zemí baroko proniklo za třicetileté války (rané baroko asi do roku 1680), vrcholné úrovně dosáhlo v 1. třetině 18. stol. (tzv. české baroko); posléze ovlivnilo lidovou tvorbu a doznívalo ve 2. pol. 18. stol. Dalo nový výraz městům i venkovu; typické byly přestavby a úpravy starších budov a jejich vybavení (barokizace). Originální je česká barokní gotika. Hlavní představitelé v českých zemích: architekti J. B. Mathey, Kryštof Diezenhofer, Kilián Ignác Dienzenhofer, G. Santini; sochaři J. J. Bendl, M. B. Braun, J. Brokof, F. M. Brokof, M. J. Brokof; malíři K. Škréta, P. J. Brandl, V. V. Reiner, J. Kupecký; hudebníci Michna z Otradovic, P. J. Vejvanovský, B. M. Černohorský, J. D. Zelenka; spisovatelé J. A. Komenský, Michna z Otradovic, B. Bridel, F. Kadlinský, V. J. Rosa. – Termín baroko užíván též pro charakteristiku pozdního období jiných uměleckých slohů, kdy často docházelo ke stupňování výrazu (např. barokní fáze antického, gotického a jiného umění). Ve 2. pol. 19. stol. se v rámci historických slohů uplatnilo neobaroko.
Ottův slovník
Barokový sloh jest výraz uměleckého směru, jakýž zavládl, když umění renaissanční dospělo podstatou svou v 2. pol. XVI. stol. v poslední fasi svého vývoje. Sloh tento, vyplynuvší z renaissance samé, užívá některých základních elementů z renaissance přenesených, ale odchyluje se od ní samostatným spracováním jich, při čemž neváže se nikterak jejími zákony a popřává subjektivitě umělcově nejširšího pole. Po přepjetí sil svých upadá v 1. pol. XVIII. st. v extrém; na místo mohutného výrazu a tvaru nastupuje hravá forma drobného detailu, jenž zanechává své podružné funkce a stává se v umění tak zv. rokoka hlavním činitelem. B. s. neobmezuje se pouze na architekturu, základní rys jeho jeví se též v umění plastickém, v uměleckém průmyslu a namnoze též v umění malířském. Panství jeho rozšířeno bylo celou západní a střední Evropou a vliv jeho zasáhl částečně jak Rusko tak i Turecko. V některých zemích ujal se dříve, v jiných později; celkem kryje se perioda umění barokového s dobou zmohutnění monarchií a církve katolické, a oba tyto momenty přispívají mocně k celému vývoji umění směrem tímto, v němž samy nacházejí výrazu. Počátků b-vého s-u nelze přesně vymeziti určitým rokem nebo desítiletím; nejmohutnější zjev v dějinách umění renaissančního, Michel-Angelo, sám při spěl k jeho vývoji v architektuře i v plastice. Jeho abnormní postavy, překvapující svými tvary a výrazem, prudké v pohybu a grandiosní v klidu zlákaly celé generace sochařů, že vybočili z mezí; jeho příklad přivedl v plastiku ruch, pohyb a zároveň bravuru, jež jsou základním rysem baroku. Již v posledních dvou desítiletích XVI. st. množí se na půdě italské živly baroku rychlým proudem v architektuře, znenáhla též v plastice. při níž někteří z předních umělců, jako Giovanni da Bologna († 1608), zachovávají ještě delší čas pravou míru. Proměna vkusu zračí se dříve než kde jinde v architektonickém detailu a ornamentu. Ušlechtilý ornament renaissanční zdivočuje nebo slučuje se s novými elementy. Z různých motivů nabývá hlavně maskaron rozšíření měně se neustále v pitvornější podoby. Tak užívá se ho hojně v architektuře jakožto klenáku u vrat, dveří, oken. Čistě barokním motivem jest stavení mask v profil; tyto během časů se prodlužují, jednotlivé části obočí, nos, ústa, brada se sesilují a oddalují, až posléz samostatně slouží za ornamentální živly. Tak povstává onen nechutný druh ornamentu, skládající se z nosů, boltců a laloků, jenž zvláště v Německu v prvních desítiletích XVII. st. u ornamentistů, truhlářů ano i mnohdy u architektů byl oblíben. I jiné motivy podléhají neprospěšným změnám; ku př. guirlandy, uspořádané krom květin a plodů z látek a koží; trofeje, v něž mísí se součástky moderní výzbroje, krunýře a helmy, bubny a posléz prapory, děla a koule atd. I architektonický detail mající určitý účel se přetvořuje, stočené vypjaté tvary počínají převládati, hlemýžďová voluta původně jen při hlavici sloupu užívaná zastává nejrůznější funkce a nabývá obrovských rozměrů; římsové oblouky se přetínají, a poloviny jejich se rozstupují nebo dokonce v opačném směru k sobě se řadí, tak že znenáhla různé součástky pozbývají svého úkolu a užívá se jich za účelem čistě dekorativním. Tyto zjevy vyskytují se již u mnohých stavitelů vlaských na sklonku XVI. stol. a poč. XVII. století, aniž se dosud dotýkají jádra konstrukce. Velký vliv na pozdější umělce měl v tomto směru jmenovitě Bernardo Buontalenti (*1536 – † 1608), jenž zůstavil celou řadu stoupenců; vedlé něho pak Domenico Fontana (*1543 – † 1607) a Carlo Maderna (*1556 – † 1639); Vicenzo Scamozzi (*1552 –†1616), jenž působil též v Praze, Baccio di Bartolomeo Bianco (*1604 – † 1656), jenž účastnil se též při malířské výzdobě paláce Valdštýnova v Praze a j. Záhy pak vyspěl směr barokní v každém ohledu působením dvou umělců římských; byliť to Giovanni Lorenzo Bernini (*1598 – † 1680) a Francesco Borromini (*1599–† 1667). První dílo Berniniho, oltář v chrámě sv. Petra, nesoucí na šroubovítých sloupech baldachyn, odchyluje se v každém ohledu od dosavadních tradicí a v umění plastickém jest činnost Berniniho pro další vývoj přímo osudná. Kdežto Bernini při svých velikých úkolech stavitelských, jmenovitě při stavbě chrámu sv. Petra, nepozbývá úplně smyslu pro pravidelnou konstrukci a účelnost forem architektonických, vybočuje druh jeho Borromini úplně z těch požadavků. Jeho stavba kostela St. Carlo v Římě (1640–1667) se svým půdorysem na oválu založeným, s façadou vlnitě se dmoucí, se spínajícími se profily je prvním příkladem nejbujnějšího baroku. Hlavními jeho nositeli kromě vlaských umělců samých v cizině zaměstnaných jsou členové duchovenstva, zvláště pak řád jesuitský. Ve službě církve stalo se umění takřka agitačním prostředkem; nádherou, pomposností nových stánků božích mělo se působiti v mysl lidu mnohde sotva na víru katolickou obráceného. V tom ohledu kromě Italie předstihují se země mocnářství Rakouského, jižní Německo, Španělsko a Nizozemí. Příznivým momentem tohoto umění jest celkovitý ráz jeho památek. Stavitel, který sám často byl sochařem a dekoratérem, zároveň míval hojnost prostředků po ruce provésti úkol svůj v krátké době, tak že dílo jeho vyšlo z jeho ruky jednolité. Vizme na př. dílo jinak málo vynikající, kostel sv. Salvatora v Praze, poměrně ranní příklad; zde vše: oltáře, obrazy nástěnné, stukatura celkem dosti hrubá, nábytek chrámový, z části i železná zábradlí oltářní tvoří jeden celek, v nějž nevtírá se žádný jiný živel. Pozdější stavby jesuitské jsou mnohem nádhernější než tato stavba, celkem suchopárná. Zevnější effekt zvyšuje se užíváním drahého materiálu, různobarvých mramorů, jež v nepříznivějších poměrech nahrazují se surrogátem stukovým, jenž vůbec hraje velkou úlohu, jako nikdy před tím. K tomu přistupuje hojné zlacení a bronzování, výzdoba malířská a kouzelná hra světla a stínu. Také na ostatní smysly působila v chrámech doba baroku šumnou hudbou a hojností kadidla; obé i v umění výtvarném zůstavilo sledy; v stavitelství vytčením kruchty s bohatou architekturou varhan, v plastice nechutným napodobením dýmových kotoučů a oblak, vznášejících se kol obrovských oltářů. Plastika baroku nerozpakuje se zobrazovati zjevy tak nehmotné a proměnlivé, jakož vůbec se nikterak neváže na meze podstatou jí vytčené. Přes všechno poblouzení má i světlé stránky; přede vším je to dekorativní význam pro architekturu a souhrnné uspořádání skupin, náhrobků, fontán a pod., jež dovedla doba baroková velmi působivě arranžovati na vykázaném místě, podobně jako i stavitelství se přizpůsobovalo místu i v nepříznivé poloze, tím více pak u volném prostoru, jejž zužitkovalo v malebném směru zřízením teras, schodišť, parapetů a balustrád. Hlavní páky skulptury barokové jsou naturalismus forem a snaha po výrazu stupňovaného affektu. Odtud zkroucené, zanícené nebo prudce pohnuté postavy, ve vlajícím a vzedmutém šatu, znázornění různých martyrií, jako na př. sv. Šebestiána, jenž svíjí se bolem přivázán ku kmeni. K docílení effektu slouží různé nápady, v pravdě barokní; tak uvedení kostry v plastiku sepulkrální, nesrozumitelné allegorie a symboly, pak různé bravurní kousky technické, posléz též realistické polychromování soch dřevěných a sádrových. Týž duch vane velkou malbou oltářní, která zná takřka jen dvojí předmět: martyrie a glorie. Ještě úže souvisí s vlastním i směrem barokovým malba nástěnná, sloužící jakožto dekorace vnitřku budov. Hlav. mistrem dekorativní malby byl Pietro Berrettini, zvaný Pietro da Cortona (* 1596 – † 1669). V bohatých a svěžích svých nástropních malbách, jako na př. v Palazzo Pitti ve Florencii, užívá architektonického dělení; obrazy v malovaném orámování nejsou o sobě účelem, nýbrž jako toto mají též ony jen dekorativní funkci; rámce samy, římsy a kartuše, bohatě členěné, vypjaté a vlnité, souhlasí úplně s principy současných stavitelů Berniniho a Borrominiho. Jinak následovali někteří v malbách nástropních a klenbových příkladu Correggiova, vyplňujíce plochy zástupy andělů do výše vzlétajících a společností svatých rozložených po oblacích. V tomto směru činí jesuita P. Andrea Pozzo (* 1642 – † 1709) další krok tím, že konstruuje způsobem perspektivním na klenbách jakési pokračování vlastní architektury, malované kupole a velkolepé sině, jako na př. v San Ignaziu v Římě. Dílem svým o perspektivě (1693) a plodnou svou činností přispěl k dovršení vývoje nádherného slohu, užívaného hlavně řádem jesuitským a zvaného též slohem jesuitským. Jinou cestou bralo se dekorativní malířství ve Francii, jmenovitě při stavbách světských. Stavitelství franc. dovedlo se celkem vystříhati barokních výstředností zachovávajíc při mohutné koncepci klid a jistou jednoduchost forem se stálým zřetelem k antice a klassickému směru Palladia a Vignoly. V době Ludvíka XIII. vyznívá ještě renaissance, a ani barokní živly doby Ludvíka XIV. nejsou bez úměrnosti. Ve službách dvorských, pod protektorátem mocného vládce vyvinul se zde směr barokový v sloh oplývající nádherou a zároveň elegancí, nazvaný dle panovníka »style Louis XIV.«, který ve velkých rozměrech přichází ku platnosti ve velkolepých rozlohách residencí, jako jsou Versailles, a v jejich vnitřní výzdobě. Hlavními umělci jeho doby jsou Fr. a J. Mansart, A. Lepautre, Jean Berrain a Ch. Lebrun. Teprve touto dobou vyvíjí se vkusný a samostatný umělecký průmysl, na jakýž první doby vlaského baroka se nevzmohly, s ním pak zároveň elegantní a často duchaplný ornament plochý. V podstatě zakládá se i tento na ornamentu renaissančním, jmenovitě na »grotesce«, kterouž nové době přizpůsobuje Berrain ve svých četných návrzích: v grotesky ty mísí se již koncem XVII. století mnohý orientální motiv čerpaný z oblíbených cestopisů po Indii, Číně a Japanu neb odvozený z výrobků čínských a japanských, do vážených hojně přes přístavy hollandské. Vedlé grotesky má také platnost bohatý, vždy symmetrický ornament složený ze stilisovavaných přirozených květů, listí a úponků, k nimž místy se pojí lambrequiny a pernaté chocholy. Ornament tento spatřujeme u hedvábných látek lyonských, krajek, na kožených tapetách, na vykládaných pracích Bouleových, na rytých a tepaných pracích zlatnických, a s ním setkáváme se také v českém sklářství z konce XVII. a počátkem XVIII. století. Vkus francouzský stal se prostřednictvím dvorů a šlechty v umění světským účelům sloužícím po celé Evropě platným, a jmenovitě v Německu povstávaly koncem XVIII. a v XVIII. století četné residenční paláce i venkovské zámky po příkladu versaillském. Čilý umělecký ruch rozproudil se jmenovitě v Sasku za nádherymilovného kurfiršta a krále polského Augusta Silného. S elegancí franc. pojí se zde překypující, téměř orientální nádhera jak ve velkolepých stavbách, tak i v drobných výrobcích uměleckého průmyslu. V onom oboru nejskvělejším příkladem jest drážďansky Zwinger vystavěný v létech 1705–1710 M. D. Pöppelmannnem, v tomto skvostné klenoty bratří Dinglingerů v komoře drážďanské, jejichž předměty, jako ku př. dvůr velkého mogula v Delhi, jsou často přímo čerpány z cestopisů po Indii. Současně a v době na to následující dostupuje umění barokové posléze v zemích mocnářství Rakouského svého vrcholu a skvělého zakončení. Ač i zde při stavbách dvorských vliv francouzský jest patrný, podržuje směr vlaský převahu. Kdežto však zprvu zde působili ponejvíce umělci vlaští sami, vystupují nyní v popředí umělci v zemi rodilí, kteří dodávají vlaskému směru jistého lokálního rázu. V Praze jest to Kilián Dinzenhofer (* 1690 v Praze – † 1752) a Jan B. Fischer z Erlachu (* 1650 – † 1723), stavitel paláce ClamGallassova (Architektura Tab. XII.). Fischer přenáší působení své do Vídně, kdež mimo jiné vystavěl chrám sv. Karla Borromejského (Architektura Tab. XIII.); vedlé něho jest hlavně činným původce Belvederu Jan Lukáš z Hildebrandu (* 1666 – † 1745). Dinzenhofer jest spolu se sochařem Brokoffem a malířem Reinerem pravý tvůrce barokní Prahy, a působnost jejich sahá na celý český venkov. V jeho chrámech s bohatými façadami. jichž rozčlánkování často ani nesouhlasí s vnitřkem budovy (viz jmenovitě chrám uršulinský ve Ferdinandově třídě, kde façadou jest vlastně bok chrámu maskován), s mohutnými prostorami vnitřními, se silnými profily detailu, se zaokrouhlenými a proláklými okny jsou na vrchol provedeny zásady Pozzovy, podobně jako v malbách Reinerových perspektivický směr jeho jest dovršen a zobrazenými ději oživen. Kdežto směr barokní v užším smysle, nesen těmito vynikajícími umělci, v zemích našich až do poloviny XVIII. stol. převládá, podrývá se mu půda znenáhla drobnými výtvory, jimiž s jedné strany Francie, s druhé Míšeň zaplavily Evropu, a připravuje se pro panství t. zv. rokoka, jež záhy po smrti Ludvíka XIV. v době regentství vzniká, a jež jest charakteristickým výrazem doby Ludvíka XV. Umění barokové, jemuž v novější době značná pozornost se věnuje, má dosti velkou literaturu. Ze starších spisů viz A. Pozzo, Perspectivae pictorum atque architectorum partes II. (1693 a 1700); z novějších C. Gurrlitt, Geschichte des Barockstils (1–3 d., 1887–1889); Burckhardt, Cicerone (5. vyd.); Genevay, Le style Louis XIV. a j. Chl.
klasicismus, obecně stylové tendence navazující na tzv. klasické umění (umění antického Řecka a Říma). Úsilí obnovit proti subjektivněji založeným uměleckým směrům nadosobní objektivní řád, založený zejm. na rozumové úvaze; 1. výtvarné umění a) renesanční klasicismus; v Itálii uplatněny klasicistní prvky zejm. v architektuře pozdní renesance (inspirace císařským Římem); dílo A. Palladia napodobováno na sever od Itálie ještě v 17. – 18. stol. (Ch. Wren); b) v užším smyslu francouzské malířství 17. stol. (N. Poussin, C. Lorrain); c) umělecký proud 2. pol. 18. stol. a 1. čtvrtiny 19. stol.; zejm. v architektuře 1780 – 1830 též zv. neoklasicismus. Reagoval na subjektivismus baroka a rokoka příklonem ke klasickému umění antického Říma a Řecka. Podnícen vykopávkami v Herkulaneu a v Pompejích (1748) i teoretickým dílem zejm. J. J. Winckelmana. Do specifické podoby rozvinut zejm. ve Francii (sloh Ludvíka XVI., empír) a v Rusku (výstavba Sankt Peterburgu). Významní představitelé: architekti J. G. Soufflot, B. Vignon, K. F. Schinkel, malíři A. R. Mengs, J. L. David, J. A. D. Ingres, sochaři A. Canova, B. Thorvaldsen, J. -A. Houdon; 2. hudba období asi 1770 – 1830; vyznačuje se konečnou krystalizací polyfonně prohloubeného homofonního instrumentálního slohu, stabilizací sonátové formy a tří- až čtyřvětého sonátového cyklu (symfonie, sonáta, koncert, kvartet). Došlo též k dalšímu rozvoji opery. Hlavní představitelé: J. Haydn, C. Ph. E. Bach, Ch. W. Gluck, W. A. Mozart, L. van Beethoven. Hudbě klasicismu předcházelo důležité období předklasické a raně klasické (asi 1730 – 1770, mj. mannheimská a severoněmecká škola); 3. literatura směr, který vznikl ve Francii v 17. stol. Opíral se o klasické estetické normy, jež odvozoval z antických vzorů. Důraz kladl na jednotný a pevný řád, stanovený pravidly (N. Boileau-Despréaux Umění básnické); ta vymezovala literární žánry po stránce formální i tematické. Rozlišovaly se žánry „vysoké“ (óda, epos, tragédie – považována za nejvyšší umělecký útvar vůbec), které zpracovávaly zejm. témata historická, a žánry „nízké“ (bajka, satira, komedie), zachycující život neurozených vrstev. Klasicismus se zaměřoval hlavně na mravní problematiku; zobrazoval nejrůznější lidské vlastnosti a charaktery, které pojímal nadčasově (hrdina, lakomec). Klasicismus vycházel z filozofie racionalismu (vůdcem básníka je rozum) a uměleckou pravdu hledal v napodobování přírody. Obracel se k abstraktně pojímaným ideálům pravdy, harmonie a krásy. Za nejvýznamnější básnické dílo francouzského klasicismu je považována sbírka zvířecích bajek J. de Lafontaina (Fables). Osvícenský klasicismus vznikl ve Francii v 18. stol.; zachovával racionalistický a objektivistický ráz, ale už netrval na dodržování tematických omezení (Voltaire, A. Pope, J. Ch. Gottsched, M. V. Lomonosov aj.). V českých zemích se klasicismus uplatnil zejm. v 1. třetině 19. stol. (A. J. Puchmajer, Š. Hněvkovský, J. Kollár, P. J. Šafařík Počátkové českého básnictví, J. Jungmann O klasičnosti v literatuře vůbec a zvláště české); 4. divadlo nejvýznamnější dramatická díla klasicismu vznikala v 17. stol. ve Francii (P. Corneille Cid, J. Racine Faidra, Molière Tartuffe, Misantrop, Lakomec). Pravidla klasicistické poetiky dramatu vyžadovala dodržování zejm. zákonu tří jednot (jednota místa, času, děje). Formoval se také klasický inscenační styl (deklamační umění herců, jediná dekorace ap.). V roce 1680 vzniklo v Paříži královské divadlo Comédie Française, které představuje styl klasického divadla až do současnosti. Francouzské divadlo ovlivnilo rozvoj divadel v evropských zemích (Anglie, Dánsko, Norsko, Rusko, Německo, Rakousko). V 18. stol. se měnila tematika her (při dodržování formálních pravidel); vznikl osvícenský klasicismus (Voltaire), který měl sloužit k uměleckému šíření osvícenských myšlenek. Na přelomu 18. a 19. stol. se zejm. v Německu vyvíjela forma klasicismu vycházející z měšťanského pojetí antického ideálu (J. J. Winkelmann, G. E. Lessing), která vyvrcholila v tzv. výmarském klasicismu (J. W. Goethe Ifigénie na Tauridě, F. Schiller).
Ottův slovník
Klassicismus nazývá se v evropských národních literaturách ten směr a snaha, která doufala studiem literatur římské a řecké jako literatur nejdokonalejších a napodobením jich formovým, výrazovým a často i látkovým tu kterou literaturu národní zušlechtiti a k vrcholu dokonalosti přivésti. Když ve XIV. st. a ještě více v následujících hojněji a správněji byly poznávány plody mrtvých literatur římské a řecké, nemohlo býti popíráno, že literární plody národní ve středověku vzniklé jsou vedle plodů římských a řeckých formy velmi drsné, temné, nepřehledné a zmatené. Tak na př. nemohl nikdo, kdo obojí plody srovnal, popříti, že stará národní středověká epika francouzská nebo italská je vedle básní Vergilových nebo Statiových rozbředlá a beztvará, že nemá úměrné, průhledné a ucelené komposice vyznačující plody literatur klassických. Rozdíl mezi obojími literaturami musil se tehdejšímu pozorovateli jeviti tím větším, že z literatur starých známy a chápány byly tehdy ne tak arcidíla umění spontanního a primitivního (Homérovi správně rozuměno bylo velmi pozdě) jako plody druhotné, velice umělé a v nejednom směru epigonské již a někdy i úpadkové, díla, v nichž již forma a přečasto i formalismus měly nejednou krajní a výstřední význam. Nadšení z nově objevených nebo poznávaných památek literatury klassické formou tak vysoce vyspělých a středověkému člověku přímo zázračných vedlo u mnohých národů k úplnému opovržení starými národními plody jako barbarskými a ohyzdnými a k přerušení vší národní tradice literární. Tak v Italii na př. v době prvního záchvatu humanistického na sklonu XIV. a v XV. stol. zdálo se jednu chvíli, že ryze umělá latinská literatura učenci pěstěná zatlačí národní literaturu úplně; literáti vrhají se na studium antiky výlučně a odlučují se skoro úplně od života přítomného a národního. Dlouho stojí proti sobě národní středověká tradice, k níž zná se jen neučený prostý lid, a k. pěstěný všemi vzdělanci v odloučení a nepřátelství a teprve když nepodaří se galvanisovati mrtvou latinskou literaturu, počnou se oba proudy pronikati a vytvoří na konec v XV. a více ještě v XVI. st. skutečně klassickou literaturu, ale ovšem národní. Boiardo, Pulci a daleko více ještě Ariosto a Tasso učí se mnoho od starých latinských básníků, ale jen formě, stilu, komposici, slovem celé kultuře umělecké, ale citový a myšlénkovy život a obsah svých plodů berou z plnosti života národního. V tomto vzájemném prolnutí se a podmínění obou směrů je dán národní k., jenž značí skutečně vrchol italské literatury, a na stejném principu je založena i klassická perioda písemnictví anglického (stol. XVI.), francouzského (st. XVII.) a německého (st. XVIII.). Zde všude klassické literatury podaly jen formu a uměleckou kulturu a jakmile tento přirozený poměr byl porušen a antika napodobena buď jen do formálních jalovosti nebo měla dodávat básníkům i látku, obsah a život jejich děl – všude tam dostavuje se zmanyrisování a ochuzení písemnictví, pedantismus nebo pomposní planost (pseudoklassicismus), a vystupuje proti šablonovitě formalistnímu a učenecky střízlivému k-mu ihned romantismus, jenž dovolává se plnosti života národního a individuálné životni inspirace a ukazuje přes bezkrevnou pohanskou mythologickou dekoraci k pramenům národní a křesťanské poesie středověké, přes učený ballast pedantismu k inspiraci lidové a přes formální šablony a vzorečky k vnitřní plnosti, vroucnosti a odvaze básnícího subjektu. Šld. K. ve výtvarném umění nazývá se umělecký stil, jenž na konci XVIII. stol. vznikl jako reakce proti nevázanostem a zvůli rokoka a vyznačuje se přímočárostí, prostotou a tuhostí; podmíněn byl jednak oživením archaeologických studií Lessingem, Winckelmannem, Stuartem, Revettem a j., jednak celým sociálně politickým pozadím doby. Po sybaritském požitkářství a přepychu XVIII. st. začal fičeti ostrý vítr revoluční, střízlivý racionalismus dostával se ke slovu a s ideami republikánskými hlásán návrat k starověké občanské prostotě, jíž nový směr, usilující o znovuzrození prvotných tvarů antických, snažil se vyhověti. Poněvadž směr ten kvetl hlavně za prvního císařství francouzského, sluje též empire. K. vyznačuje se střízlivou ztrnulostí a suchopárností, zvláště ve svém počátku. Hrubé dórské sloupy, triglyfy a kannelury, nudný ornament s provázkovými guirlandami jsou jeho prvky. Ve Francii rozšířil se k. působením architektů Perciera a Fontainea v době první republiky a za Napoleona, jemuž vyhovoval svojí monumentálností; provedeny jsou jím Madelaine, Arc de l'Etoile a j. U nás nejcennější pomník k-mu je zámek Kačina u Nových Dvorů. V Italii stavěli ve slohu klassicistickém Piramesi a Michelangelo Simonetti, v Německu Erdmannsdorff, Gilly, Langhans, Schinkel, v Anglii Kent, Chambers, Dance, bratří Adamsové a Wyatt. V oboru plastiky je stoupencem k-mu Vlach Antonio Canova, Dán Bertel Thorwaldsen, Francouzi Cartellier, Chaudet, Bosio a Lemaire, v Rakousku Fr. Zauner, u nás Prachnerové. – V malbě připravoval půdu k-mu eklektik Ant. Rafael Mengs, ve Francii dovedl jej na vrchol Louis David, dále náleží sem ředitel akademie vídeňské Heinrich Füger a pražské Josef Bergler, P. Krafft, Madrazo a Eckersberg. K. značí v umění výtvarném většinou ochuzení, ztrnulost, nesnášelivost a pedantismus a měl mimo jiné i zhoubný vliv v obecenstvo a umělecké řemeslo. Proto reakce v podobě romantismu i tu záhy se projevila. – Srv. Gurlitt, Geschichte des Barock, Rokoko u. K. (Štutg., 1887 – 89).
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Stáhnout -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát