Počátky literatury
Lidová slovesnost tematicky utilitární, kolektivní, improvizovaný projev, variabilní, účelná (poučná, výchovná), v projevech se odrážela moudrost a smýšlení prostého člověka.
Balada – vztahovala se k zápasu člověka s nadpřirozenými silami, v němž jedinec končí tragicky. Na konci 19. stol nadpřirozenou sílu nahrazovaly sociální problémy.
Pohádka – je postavena na konfliktu dobra a zla; odráží touhu po spravedlnosti a po kráse – závěr bývá ve znamení právě těchto vlastností.
Starověk - vznikali vyspělé civilizace, vynález písma (klínové, hieroglifické)
Mezopotámie – Epos o Gilgamešovi – jeho kořeny sahají až do sumerské doby (3.tisíciletí př.n.l.) vládce Uruku Gilgameš – hlavní postava- je ze dvou třetin bůh a do jeho světa zasahují další bohové. Jeho život je však naplněn zcela lidskými city – touhou pro přátelství a obavami ze smrti. První část básně vypráví o Gilgamešově přátelství k Enkiduovi a oslavných lidských činech, které spolu vykonali. Bohové však seslali na Enkidua potupnou smrt a ta Gilgamešovi připomene jeho vlastní smrtelnost. Gilgameš se pokusí o získání věčného života, když je mu však na dosah, nesmrtelnost mu uniká a on se musí smířit se svým údělem. Součástí eposu je i báje o potopě světa (- Starý zákon)
Hebrejci – jeden z mezopotamských kmenů, přesídlil na území dnešní Palestiny. Vládcem je král Šalamoun, který svou zemi povznesl na vysokou kulturní úroveň – po jeho smrti bylo království rozděleno a v jeho jižní části se narodil Ježíš Kristus. Starý zákon – základní zdroj poznání židovského náboženství a dějin izraelského národa. Byl psán v hebrejštině, pozdější části v aramejštině.
1.část – Pět knih Mojžíšových – Tóra (Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium). Vypráví se zde o stvoření země a člověka, o potopě světa i o nejstarších osudech izraelského národa až po Mojžíšovu smrt. Tóra zároveň obsahuje i řadu kultovních a rituálních předpisů a zákonů.
2. část – Proroci. Proroctví, spisy historického obsahu, v nichž se líčí osud židovské ho zákona na území Palestiny
3. část – Spisy. Velmi různorodý obsah. Zahrnují hebrejskou poezii: písně – motlitby k oslavě a k chvále Boha, zvané žalmy, i původně milostnou svatební Píseň písní. Životní moudrost i naučení o utrpení lidského života jsou obsaženy v knihách Přísloví, Job a Kazatel.
Egypt – literatura je psána hieroglyfickým písmem, sestává se z milostné poezie, poezie hymnické, vznikali různé magické texty (zaříkaní, zaklínadla), zpracování mýtů a legend. Světské texty – životopisy významných hodnostářů, vytesané do stěn jejich hrobek; popis historických událostí apod.
- Povídka o Sinuhetovi
- Achnatonův hymnus slunce
- Knihy mrtvích
Indie – velká část indického písemnictví byla sepsána v literárním jazyce zvaným sanskrt, který asi v 5. století př. n. l. vytvořil gramatik Pánini.
- eposy Mahábhárata a Rámájana (počátek našeho letopočtu). Rozsáhlé básně (Mahábhárata má přes 200 000 veršů), původně šlo o hrdinské eposy, které líčily osudy dávných králů a válečníků, avšak v bráhmanském prostředí získaly silné morální a náboženské vyznění
- Védy – zaříkadla, motlitby, oslavují indická božstva; jsou psány v sanskrtu. Jsou zdrojem informací o náboženském životě staré Indie
- Upanišády – tajné nauky
Čína – Pět klasických knih: Kniha proměn – odraz přechodu od mýtického k filozofickému chápání světa a člověka
Kniha písní – nejstarší poezie
Kniha obřadů, Kniha dokumentů, Letopisy jar a podzimů
Hovory Konfuciovy – filozofický spis, který klade důraz na lidské konání, které musí být vždy v souladu s řádem a vůlí Nebes. Z řádu vyplývají závazné etické příkazy a normy, kterými se člověk musí řídit. (Zejm. ušlechtilost, spravedlnost vědění a dodržování lidskosti)
Řecko – nejstarší literární památky jsou spojeny s legendárním slepým básníkem Homérem ( 8. století př.n.l.) – psal formou eposu - veršované skladby, které vycházejí z konkrétné historické události (skladby vynikaly epickou šíří, dramatičností s jakou je podáván děj). Jejich autorství je přisuzováno jednomu básníkovi, protože jsou spojeny stejným mytologickým pohledem na svět, stejnými uměleckými prostředky (přirovnání, metafory, epitely)
Archaické období
Ilias – obsahem je závěr trojských válek. Líčí spor Achillea,nejslavnějšího řeckého hrdiny před Trójou, s nejvyšším velitelem řeckých vojsk Agamemnonem. Ten totiž odebral z Achilleovi kořisti zajatkyni Bríseovnu, kterou hrdina velmi miloval. Uražený Achilleus odmítl bojovat a poprosil svou matku, bohyni Thetidu, aby přemluvila nejvyššího boha Dia, aby přál Trójanům. Řekové pak v bojích utrpěli značné ztráty a Agamemnón se musel Achilleovi omluvit a zajatkyni mu vrátit. Poté se hrdina opět pustil do boje a zabil nejstatečnějčího trójského bojovníka Hektora, jehož pohřbem děj Iliady končí.
Odysseia – popisuje, jak Télemachos pátral po svém otci Odysseovi, který se po deset let nevracel od dobyté Tróje. Během dlouhého bloudění zažil Odysseus m nohá nebezpečí, sedm let strávil u nymfy Kalypsó, která ho nechtěla propustit. Po návratu na rodnou Ithaku musel ještě zdolat zpupné ženichy, kteří v domění, že je mrtev, usilovali o ruku jeho věrné manželky Pénelopy.
Lyrika archaického období – rozvoj individualismu; básně odhalují pocity, prožitky a nálady svých tvůrců, ukazují jejich politické i morální postoje.
Monodická lyrika: (sólový přednes doprovázený hudbou)
Básnířka Sapfó z ostrova Lesbos - melodická poezie, niterné milostné básně
Anakreón – žil na dvoře tyrana Polykrata, oslavoval požitky života, krásné ženy, víno a lásku
Bajka – je založena na alegorii, v níž prostřednictvím jednotlivých zvířat autor formuluje lidské vlastnosti a na základě zápletky vynáší v závěru morální ponaučení, které má obecnou platnost.
- Ezopské bajky
Attické období
Drama – Komedie – Aristofánes – komedii chápe jako politickou zbraň; protože většinu života prožil v období Peloponéské války, usiluje o mír; - Jezdci, Vosy,Mír
Drama – Tragédie - spadá do 5. století př.n.l.; většinou mytické náměty, hrdina zpravidla podléhá v nerovném boji. Vyvinula se ze sborových písní, které se zpívaly při obřadech na počest boha Dionýsa. Mívá pět částí: Expozici (úvod), kolizi (zápletku), krizi, peripetii (zvrat), katastrofu.
Aischylos – v tragédii Oresteaia soustřeďuje se na postavu z Trójských válek, řeckého krále Agamemnona, který je hned na začátku hry, po návratu z dobyté Tróji, úkladně zavražděn svou manželkou Klytaimnéstrou. Proti tomuto činu vystoupí jejich syn Oresteus: zavraždí matku i jejího milence. Přestože lid s jeho činem sympatizuje a bohové ho ospravedlnoly, Oresteus se trápí a nenachází klidu. Svůj život končí v samotě
(další hry: Sedm proti Thébám, Spoutaný Prométheus)
Sofoklés – vynikající psycholog, rozpracovává duševní stavy svých hrdinů; vyjadřuje ideály athénské demokracie a nutnoust života v souladu s božskými zákony. Kdo je poruší a spoléhá se na vlastní měřítka, bývá potrestán.
Král Oidipus – děj se odehrává v Thébách, kde šťastně vládne král Oidipus, do té doby, než je město zachváceno morem. Podle věštby má mor ustat až ze země odejde vrah krále Laia. Oidipus dá po vrahovi pátrat a nakonec vyjde najevo, že vrahem je on sám, neboť jeho otec Laios ho jako nemluvně nechal odložit v lese, aby zahynul. Dítě však bylo zachráněno a vychováno nevlastními rodiči, které ve snaze vyhnout se věštbě, že zabije svého otce a ožení se se svou matkou, opustil. Oidipus si svůj čin nedokázal odpustit, vypíchl si oči a odešel do hor. - I když chce člověk vzít osud do vlastních rukou, nevyhne se mu a pyká za viny, jichž se vědomě nedopustil.
Antigona – když král Oidipus opustil město, zanechal zde dceru Antigonu a syny Eteokla a Polyneika. Bratři se v boji o moc zabijí a vláda přechází do rukou jejich strýce Kreóna, který ve snaze potrestat Polyneika, který vytáhl proti Thébám, zakáže pohřbít jeho tělo. Tomuto zákazu se však vzepřela Antigona a svého bratra pohřbila, aby naplnila božský zákon – vyšší než rozhodnutí Kreontovo. Ten ji však za trest nechá zazdít do věže. Dozví se, že s ním bohové nesouhlasí, nechá věž otevřít, ala Antigona již nežije. Kreónův syn spáchá sebevraždu, neboť Antigonu miloval. Kreón prosí bohy o trest a je potrestán samotou.
Euripidés – ve svých hrách byl kritický k tradičním hodnotám demokracie i řeckého náboženství. Mytické náměty využíval k řešení aktuálních politických, filozofických i etických problémů.
Médea – vzplanula velkou láskou k Iásonovi, který připlul do Kolchidy v čele Argonautů pro zlaté rouno, pomohla mu je získat a opustila pro něj svou vlast. Z lásky k němu spáchala řadu krvavých zločinů. Když ji však opustil, rozhodla se ke kruté pomstě – vlastní rukou zabila své a Iásonovi děti, jeho nevěstě poslala svatební závoj napuštěný jedem a ta umírá i se svým otcem.
Helénistické období
Vzniká Nová komedie – vystupují zde postavy, které pochází z prostého lidu nebo ze středních vrstev
- Menandros
Římská literatura - její počátky byly spjaty s náboženstvím, vznikaly sborové písně na počest bohů, veršované motlitby nebo pohřební písně.
- římská literatura se rozvíjí pod řeckým vlivem; překlady řeckých dramat, eposů
Livius Andronicus – překlad Odyssei
Cicero – filozof a řečník, zakladatel rétorské školy. Kladl důraz na stylistiku a jazykovou kulturu. Proto se toto období nazývá ciceránským, neboť se jeho latina stala vzorem literátům na dlouhá staletí. Esej o přátelství – meditace o přátelství jako o vztahu, který má-li být vzájemně důvěrný, musí někdy obsahovat i nepříjemnou pravdu. Mlčet k chybám přítele znamená proviňovat se přátelství.
Seneca – psal díla, v nichž propagoval stoický způsob života, je autorem řady tragédií, ve kterých zpracoval podobná témata jako jeho řečtí předchůdci.
Publius Vergilius Marco – byl pokládán za největšího řeckého básníka. Po celý život se těšil přízni císaře Augusta, byl jeho mluvčím, vyjadřoval jeho imperiátorské touhy, které se vztahovaly k vládě a k rozkvětu římského impéria. Inspiroval se řeckou literaturou a podle Odyssey napsal rozsáhlý epos Aeneis – hrdina Aeneas uprchl z hořící Tróje a po vzoru Odyssea prošel různými dobrodružnými příhodami na moři. Prošel mnoha útrapami, než se dostal řízením bohů na břehy Itálie, kde v ústí řeky Tiberu založil Římské impérium. V šestém zpěvu se Aeneas dostává do podsvětí, kde se setkává se svým zemřelým otcem. Ten mu ukazuje nenarozené duše, které - včleněny do vynikajících mužů – se stanou strůjci římské velikosti.
Publius Ovidius Naso – rovněž se těšil přízni císaře Augusta, která se však z nenadání proměnila v zášť, což vyústilo v doživotní vyhnanství. Svůj život dožil na březích Černého moře,psal žalozpěvy, v nichž se smutkem vzpomíná na život v Římě, líčí svůj neradostný život ve vyhnanství a naříká nad svým osudem. Na vrcholu své slávy psal odvážnou milostnou poezii – Umění milovat – rady mladíkům a dívkám,jak si získat a uchovat lásku, za vrchol tvorby jsou považovány Proměny – vycházejí z tradice helénistické poezie. Ovidius v tomto rozsáhlém díle zpracoval na 250 bájí, jejichž společným motivem je nějaká proměna, ať už člověka ve zvíře či neživý kámen nebo naopak předmětů v lidi apod. Obsahuje i báji Pygmalion o kyperském sochaři, který se zamiloval do sochy dívky, kterou vytesal do slonové kosti. Na jeho naléhání a prosby ji Afrodité proměnila v dívku. Jednotlivé příběhy jsou nápaditě kompozičně propojeny, takže celé dílo tvoří umělecky působivý celek, v němž básník postupoval od počátečního Chaosu až k proměně Caesera v kometu.
Postklasické období – satira; Gaius Petronius – Satiricon – satira na život v Římě, realismus se prolíná s fantazií; Vzdělaný propuštěnec, dobrodruh a příživník se prochází Římem, kritizuje zápory tehdejšího života.
Středověk
Církevní literatura – psána výhradně latinsky; žánry: legenda, náboženská píseň, náboženské drama (z náboženských obřadů – Vánoce, Velikonoce); základem je bible
Žalm – oslava boha, prosba
- Žaltář – soubor žalmů
Hymny – chvalozpěvy na boha nebo na světce
Litanie – prosebná píseň
Motlitba – prosba k bohu a svatým; (Pater Noster)
Apokryf – tajná kniha, její příběhy vycházeli z bible; nejsou určeny lidu
Podobenství – alegorické skladby
Postila – soubor kázání
Legenda (= to, co má být čteno ), byla zbožným čtením, které se přednášelo v kostele o svátcích. Vyprávěla o životě, skutcích, zázracích a mučednické smrti církevních světců. Historické údaje jsou propleteny různými zázračnými momenty
Světská literatura – psána v národních jazycích, převažovala epická skladba
Rysy středověké literatury - Obtížnost datace
- Anonymita; až do 14.století neznali autorská práva
- Upřednostňování poezie před prózou
- Ignorování původnosti námětu
Francie – nejvyužívanějším žánrem je epos, převažuje hrdinská epika
Píseň o Rollandovi – oslavuje statečné činy rytíře z družiny Alexandra Velikého (král Francké říše, římský císař; vedl války proti Arabům, Sasům i Slovanům). Je psána vysokým stylem, vyhraňují se jednotlivé typy postav, postupně se vytváří obraz dokonalého rytíře. Autor využívá uměleckých prostředků, např. k dramatičnost boje slouží i vykreslená přírodní scenérie: obraz zuřící bouře, která umocňuje dramatický průběh boje. Rolland přecení síly své družiny a se svými nejbližšími přáteli zahyne. Posmrtně je mu králem udělena nejvyšší pocta: jeho ostatky byly zabaleny do drahocenného hedvábí a vloženy do jeleních kůží. Omyté vínem a natřené vonnými mastmi je položili na tři vozy, aby je odvezly do rodné země.
Tristan a Izolda – keltská pověst, pro oblibu se stala součástí ostatních literatur. Tristan měl pro krále Marka vybojovat zlatovlasou Izoldu. Vybojuje ji, ale na lodi spolu vypijí omylem nápoj lásky. Tato památka v sobě nese jak prvky hrdinské epiky, tak i rysy milostné prózy, vztahuje se k milostnému prožitku Tristana, synovce krále Marka, který vzplane láskou k strýcově nevěstě, ale tento cit má pro oba mladé lidi tragické následky.
Alexandreis – známe autora; přešla do německé literatury a byla přeložena i do češtiny
Německo Píseň o Nibelunzích – obsahuje nový prvek. Postava silné, pomstychtivé ženy. Vdova po princi Siegfriedovy se soustřeďuje na pomstu úkladné vraždy svého manžela (tento motiv se neobjevuje v jiných literaturách)
Rusko Slovo o pluku Igorově – kníže Igor byl osvícenský kyjevský kníže, je představen jako odvážný bojovník. Bojoval proti pirátům, kterým upadl do zajetí. Objevují se zde lyrické prostředky – jeho žena prosí přírodu, aby pomohla jejímu muži osvobodit se ze zajetí, což se Igorovi nakonec podaří.
Španělsko Píseň o Cidovy – příběh milenců Rodriga a Chimény. Rodrigo odchází do války, kde zabije Chiménina otce, ta je zarmoucena smrtí otce natolik, že jejich vztah ukončí. Rodrigo si uvědomuje, co udělal a prosí Chiménu o trest; toto dilema vyřeší až král.
Dvorská literatura – žánry milostné dvorské lyriky: kanzóna – milostná píseň, pastorela – pastýřská píseň, jitřní píseň (svítáníčko), epistola – milostný list. Hlavními představitely byli trubadúři a minesengři. Fablioux – komické veršované povídky s náměty ze života, Bajka
- realistické záznamy ze života nemuseli mít podobu fablioux, ale mohly být psány i v próze. Svědectvím toho je soubor povídek, pohádek a pověstí z cyklu 1000 a jedna noc – arabská literární památka; všechny příběhy pocházejí od vezírovi dcery Šeherezády, která díky své moudrosti, vzdělanosti a důvtipu zvítězila nad zlomyslným králem.
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát